Velká sexuální bolševická revoluce. Poučíme se z krizového vývoje? (závěr)

Martin R. Čejka
29. apríla 2024   História   CZ

Utrpení soudružky Gadalské

Nevyhnutelnou potíží všech utopií je, že dříve nebo později narazí na tvrdou realitu a neúprosné zákony vyplývající z lidské přirozenosti, která, jak známo, má sklon ke zlému. Pravidelně na to upozorňovali nejrůznější „reakcionáři“, mj. i úmyslně pozapomenutý a přehlížený spisovatel Teodor Jeske-Choiński, který je autorem nejen jedinečných historických románů, ale také i kratšího satirického díla Po rudém vítězství z roku 1909. Právě v něm vtipně a prorocky líčí problémy, kterým bude komunistická revoluce čelit, včetně postupného přechodu od nadšeného prosazování „volné lásky“ po následné zavádění „měšťáckých“ omezení. Stojí za to si uvést obsáhlejší úryvky ze zmíněné knihy, aby vysvitla myšlenková převaha těch, kdo skutečně znají člověka, nad nebezpečnými fantasty dob nejen minulých.

Už v samotných počátcích sexuálního osvobozovacího procesu se začínají objevovat první nesnáze a trhliny:

V první řadě soudružek tlačících se kolem tribuny stála mladá, něco přes dvacet let mající hezká blondýnka, oděná ve vkusný, šedý úbor procházkový. Její velké safírové oči tkvěly na ústech, na tváři bledého řečníka s nadšením a obdivem lásky. Syčely kolem ní urážlivé poznámky, bodaly ji závistivé pohledy, ale ona, zahleděvši se do řečníka jako do nějakého arcidíla velikého mistra, zavřela uši i oči před zlobou lidskou.

„Coura!“ syčela soudružka Gadalská, nízkého vzrůstu, suchá, kostnatá, stará panna, oděná v mužský klobouk, mužský kabát a kalhoty visící na ní jako stará livrej na kůlu. „Prodala za doby řádu měšťáckého a za pomoci farářovy hladká ústa a kulaté tvary bohatému advokátovi, a nyní, když jsme my, bojovnice za svobodu ženy, vybojovaly pro ženu právo na plnost života, na volnou lásku, chce první kořistiti z našich výbojů! Na Utopijského vrhá vábné sítě, chce pro sebe zabrati nejzdatnějšího z našich výborů. Srdce musil by míti Utopijský, kdyby se oddal takové obyčejné husičce, když si může vybrati soudružku ze středu lvic volnosti!“

„Kdyby jen ty lvice volnosti chtěly býti trochu hezčí!“ poznamenal jakýsi mladý, hezký dělník.

„Omezenče!“ odbyla ho Gadalská. „Cena člověka se neposuzuje dle vděků těla, které vadne, ale dle přednosti duše!“

„Jaké duše?“ zeptal se dělník. „Vždyť vy jste, paní, sama nás na schůzích poučovala, že není žádná duše!“

„Prosím, zmýlila jsem se, chtěla jsem říci dle inteligence!“

„Co je mi do inteligence, když se mi chce líbati? V tom případě je cennější hezká, mladá panenka daleko více než inteligence samotného Marxe a Bebla!“

Ačkoliv se komunisté hrdě hlásili k materialismu, příroda jim neustále házela klády pod nohy při zavádění svérázných teorií do praxe:

Pospíchaly do parků a zahrad všecky přívrženkyně „plnosti života“, vdovy, vdané ženy i panny, tleskaly rukama z radosti všecky ošklivé, staré panny, poskočily si do výšky všecky prostitutky, nazývané až dosud ženami padlými. Nyní budou moci roznášeti svoje touhy veřejně za jasného dne po ulicích a nikdo nebude na ně prstem ukazovati!

Ať žije volnost!

Soudružka Gadalská, jedna z nejhorlivějších hlasatelek, agitátorek za řádu měšťáckého, o převrat velice zasloužilá, lítala po ulicích i stezkách městského parku jako cvičený ohař slídící po koroptvích, až se jí obrátilo rudé péro na jejím mužském klobouku.

Krev její rozpalovala žádost ženy čtyřicetileté, nikdy nemilované, nelíbané, neobjímané. „Poslední chvíle, poslední chvíle!“ Křičela v ní tesknota osiřelého srdce, zmítala se v ní neuspokojená posud touha po lásce. Za rok, za dva počne vadnouti…

Vrhala napravo, nalevo vyzývající pohledy, úsměvy. Ó, to bídné mužské pokolení! Nikdo jí nevěnoval pozornost, jí, zasloužilé soudružce, které na schůzích tak častokráte bylo tleskáno.

Každý si volil hezkou svěží panenku, okrouhlé tvary, mladý úsměv, mladé, jarním leskem zářící oči. Jak jsou ti muži nízcí, jak všední! Nic pro ně není zápal, nadšení, talent! První lepší, štíhlá, urostlá husička, vleče je za sebou na řetězu svůdných, nestálých úsměvů. Zrození nevolníci lásky! Ale jim se zdá, že jsou pány, vládci ženy. Ten Utopijský! Takový téměř geniální, takový cele oddaný ideji, ale opustil závodiště, veda pod paží onu lehkovážnici s pomněnkovýma očima. Fuj!

Dlouho hledala soudružka Gadalská. Až konečně se smiloval nad její neuhasenou touhou jakýsi osmnáctiletý hošina. Děti lnou, jak známo, k ženám přezrálým.

Nakonec skutečnost revidovala ideologická východiska revolucionářů:

Dlouho to trvalo, nežli se zástup žen shodl na volbě deputace. Konečně se dostavilo před tvář vlády deset delegátek s Gadalskou v čele. Sotva vešly, zvolaly všecky najednou: „Navraťte manželství, nerozlučné manželství, ať má každá z nás svého vlastního muže!“

Nejsouce připraveni na takovou žádost, pohlédli výboři udiveně na sebe. Udiveně, neboť mezi delegátkami poznali nejvýřečnější poučovatelky z dob revoluce, feministky, horlící nejhlasitěji proti manželství a pro „plnost života“.

„Prosím, mluvte popořadě!“ řekl Utopijský, zaujav svoje místo předsednické. „Soudružka Gadalská má slovo!“

Ruměnec studu polil bledou, vyhublou tvář Gadalské, přes niž přešel zřejmě ničící, nelítostný krok těžkých starostí a zklamání, neboť zůstavil na ní výmluvné stopy, vrásky kolem úst a očí a zvadlou pleť.

Obvykle výmluvná, sebevědomá Gadalská počala mluviti hlasem přitlumeným, sklopivši oči: „Stojíme ve jménu žen, matek a nevěst před moudrostí a dobrotou vlády s prosbou o navrácení zákonitého manželství, které jest jediným štítem proti bezuzdnosti a nepoctivosti muže.“

„To pravíš ty, soudružko?“ ozval se Utopijský, ty, která jsi byla nejhorlivější rozšiřovatelkou volné lásky, nespoutané řetězy slibů celoživotních?“

„Neznala jsem v onen čas ještě sladkosti lásky a hořkosti zakoušeného zklamání! Nyní vím, že láska jest nejsvětější svátostí ženinou, kteréž nikomu, žádnému zákonodárství znectíti není dovoleno!“

„Ááá…“ řekl Utopijský se soucitem ve hlase, „zradil tě, opustil tě nějaký lehkomyslník?“

V očích Gadalské se zaleskly slzy. Zavrhl ji zřejmě onen mladíček, který se smiloval nad jejím hladem po lásce, a vyhledal si jinou, mladší. Zavrhl ji také druhý, třetí „muž“.

Šosácko-džugašvilská brzda

Také v zemi Sovětů začala, slovy Alexandry Kollontajové, „nová sexuální morálka“ ztrácet počáteční elán. Jedním z možných důvodů snad bylo i to, že řada soudruhů v sobě i přes veškerou upřímnou snahu nedokázala zcela bezezbytku přemoci niterného „buržou“, ale hlavní příčiny byly spíše hospodářské a sociální. Komunistický stát jednoduše nebyl schopen nahradit úlohu rodiny, jak si původně naplánoval. Povšiml si toho i Trocký, který ve Zrazené revoluci podotýká: „Reálné zdroje státu nestačily k uskutečnění rozsáhlých plánů a záměrů komunistické strany. (…) Slavnostní rehabilitace rodiny (…) je zapříčiněna hospodářskou a civilizační chudobou státu. (…) Jsme ještě příliš chudí a neuvědomělí, abychom mezi lidmi vytvořili socialistické vztahy. Tento úkol uskuteční naše děti a naši vnukové.“

Společné hromadné jídelny, jesle, školky a další zařízení, která měla úspěšně zastoupit rodinu, nebo alespoň její roli v některých oblastech, nesplnila stachanovská předsevzetí a ukázalo se, že rodina, samozřejmě pod patřičným dohledem, je přeci jen k něčemu dobrá (čti „užitečná“). Vzorový permanentní revolucionář Trocký byl samozřejmě takovým vývojem zklamán. S neskrývaným zármutkem, ba pobouřením psal: „Pravá socialistická rodina, která osvobodí společnost od všeobecného břemena nesnesitelných a ponižujících starostí, nebude potřebovat žádné reglementace a sama představa zákonů o potratu a rozvodu jí nebude o nic milejší než vzpomínka na nevěstince nebo lidské oběti. Říjnové zákonodárství bylo smělým krokem k takovéto rodině. Hospodářská a kulturní zaostalost vyvolala krutou reakci. Thermidoriánské zákonodárství (ve smyslu omezení některých jevů) představuje krok zpět k buržoazním vzorcům, přičemž se tento ústup zastírá falešnými řečmi o posvátnosti „nové“ rodiny. Také v této věci je úpadek socialismu maskován pokryteckou důstojností.“

První revizionistickou vlaštovkou se stal rodinný zákoník vydaný v roce 1926, tedy čtyři roky po té, co Lenin jmenoval generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Džugašviliho známého též jako Stalin. Zákoník především v některých ohledech zpřísňoval rozvodové právo, zejména pokud šlo o majetkové vypořádání. Výrazný odklon od revolučního postupného „uvadaní“ významu rodiny ovšem představoval až rodinný zákoník z roku 1936, kdy už Stalin „očistil“ zemi Sovětů od výrazné části „nepřátel“ a „zrádců“ (samozřejmě z jeho pohledu), domnělých či snad i skutečných trockistů a jiných „živlů“. Dekretem „O zákazu potratů, zlepšení hmotné pomoci ženám při porodu, zavedení státní podpory rodičům s četnými rodinami, rozšíření sítě porodnic, jeslí a školek, zpřísnění trestů za neplacení výživného a jistých úpravách rozvodového zákonodárství“ byly umělé potraty s výjimkou ohrožení zdraví ženy zakázány a za jejich provádění hrozila pokuta a vězení. Došlo rovněž k další úpravě rozvodů, které už nebyly tak snadné jako „předplatit si nějaké noviny“. U rozvodového řízení musely být osobně přítomny obě strany a zaplatit patřičný poplatek, bývaly rovněž nabádány k tomu, aby své rozhodnutí přehodnotily.

Jak již bylo řečeno, uvedené změny byly zapříčiněny spíše hospodářskými a společenskými okolnostmi, než nějakou mravní obrodou sovětského režimu. Navíc v mnoha případech zůstávala opatření na papíře a nepromítla se do života společnosti. Nicméně éra oficiální „volné lásky“ se Stalinem nadobro skončila a klasická rodina, byť začleněná do celé mašinérie totalitního státu, byla vydávána za vzor soužití muže a ženy (přinejmenším v propagandě).

Zaprodaní dědicové

Myšlenkoví potomci nepřátel civilizace nevzdali boj svých pradědů, dědů a otců, ale uchýlili se k méně krvavým metodám. Revoluce nebyla zrazena, jen vyměnila křižník Auroru za flotilu miniponorek, která se soustředí na diverzní akce. A tak se rodina neničí přímo nějakými příkazy a zákazy, nýbrž prosazováním a prováděním sociálních experimentů, jež díky masivní mediální podpoře vedou k postupným změnám v životě nejen jednotlivců, ale celé společnosti. Je zpochybňován, či dnes už přímo odsuzován model tzv. patriarchální rodiny, na jejíž roveň, ne-li přímo nad ni, se staví jiné formy soužití, homosexuální nevyjímaje.

Jedním by ovšem mohl být Trocký přeci jen zklamán, pokrokářská levice se na pomyslných erotických barikádách objímá nejen s liberální buržoasií, ale tiskne, a někdy i vděčně líbá, ruku velkého kapitálu. Globální souručenství korporací a nejrůznějších rádoby buřičských aktivistů, ať už v kravatách nebo kuklách, v mercedesech nebo na kolech, nabírá stále trapnějších podob. Co si myslet o anarchistovi, který vykřikuje hesla připomínající až do omrzení slogany z „osvícené“ reklamy na sušenky nějakého nadnárodního gigantu? Zatímco snad byli někteří otcové komunismu ponoukáni naivními přeludy, tak velký kapitál vede k oslabování rodiny chladný kalkul. Potřebuje totiž co největší masy vykořeněných, povolných individuí, proletářů, kteří se vykážou žádanou pracovní mobilitou a budou po celém širém světě ochotně konzumovat jim předhazované produkty.

Marx by zaplakal.

PDF (formát pre tlač)