Nezlomný boj faráře Hanse Milcha (závěr)

Martin R. Čejka
15. apríla 2026   Cirkev História   CZ, Konvertiti, Modernizmus

predchádzajúca časť:
Nezlomný boj faráře Hanse Milcha (1. část)

***

Jak bylo dříve naznačeno, názory P. Milcha se postupně vyvíjely. V souvislosti s II. vatikánským koncilem můžeme hovořit zprvu o opatrné podpoře, kdy se snažil koncilní dokumenty vykládat v konzervativním duchu, která se později změnila v odmítnutí jeho závěrů. P. Milch nezpochybňoval právoplatnost koncilu jako takového, ale pokud jde o jeho učení, „byl fakticky neplatný, neboť nenaplnil své poslání“, tj. nevyjadřoval jasně katolickou víru. Místo toho se nechal strhnout duchem světa v přesvědčení, že „lidstvo zažívá pokrok a Církev se musí přizpůsobit pokroku lidstva, které je stále moudřejší a zralejší. A tento ďábelský nesmysl a šílenství přirozeně maří naplnění samou podstatu platného koncilu“.

P. Milch nesouhlasil s názory sedesvakantistů, kteří prohlašovali, že papežský stolec je prázdný, a které v německém prostředí představovala především skupina kolem časopisu Einsicht. Této otázce se často věnoval ve svých dopisech a přednáškách, přičemž přirovnával pokoncilní Církev k posedlému člověku: „Přestal snad být posedlý člověk stejnou osobou? Vůbec ne, stále je touž osobou. Ale všechno, co říká, je odporné, rouhačské, hrozné, ďábelské, naprosto hnusné. Je to namířené proti skutečné vůli a nejhlubší podstatě oné osoby. Ďábel ovšem ovládá její tělo a zneužívá ho k tomu, aby vyjádřil, co on, ďábel, chce vyjádřit… Mám si snad myslet, že tato osoba už není onou osobou, že tato osoba zanikla, tato Anneliese Michelová posedlá ďáblem už není Anneliese Michelovou? Pochopitelně, že je.“

Podle P. Milcha katolická Církev nezanikla, ale „její majetek, papež, biskupové, kněží, svátosti, jsou ovládány knížetem tohoto světa, a to do té míry, že využívá orgány a známky Církve k tomu, aby projevoval sebe sama; ale to, co je tak postiženo, tak zneužito, tak zkresleno, tak zfalšováno, je katolická Církev“.

Pokud jde o liturgii, P. Milch nikdy nesloužil mši podle nového řádu. Vysvětloval, že dříve někdy sloužil mši „čelem k lidu“ s lidovými prvky a novým zpěvníkem, ale podle tradičního řádu. Přiznal, že se jednalo o ústupek vedení diecéze, aby mohl zachovat ráz své farnosti v Hattersheimu. Později nechal tzv. oltářní stůl zcela odstranit. Nicméně upozorňoval, že nejde pouze o tradiční liturgii, ale je třeba s církevní krizí bojovat na všech frontách a uvědomit si její jedovaté zdroje.

Po suspenzaci P. Milcha došlo v jeho farnosti k napětí. Během mše podle nového ritu, kterou sloužil biskupův delegát, většina věřících demonstrativně opustila kostel a začala se modlit venku. Později se do Hattersheimu sjelo přibližně tisíc věřících, kteří tiše pochodovali na protest proti biskupovu rozhodnutí.

Věřícím P. Milch vzkázal následující: „Jelikož vím, že nový ritus mše není Boží vůlí, nemohu vás, kteří ke mně přicházíte, poslat pryč.“ A dále: „To je naprosto jasné. Pokračujeme! Nikdy se nezastavíme, nebudeme váhat a neustoupíme, dokud nepřijde náš den! … Církev ve své pravé podstatě se znovu ukáže před zrakem lidí, a to k velké radosti jedněch a k bezmeznému vzteku druhých, zbloudilých.“

Znamenalo to, že se P. Milch rozhodl pokračovat ve své pastorační péči. Nejprve sloužil mši ve svém pokoji na faře a lidé se modlili na chodbě a na schodech. Když musel faru opustit, přistěhoval se ke své matce do Wiesbadenu a jako provizorní kaple sloužil sklad v Hattersheimu, kde byly dříve skladovány koberce a tapety. P. Milch při tom rozvažoval výstavbu skutečné kaple. Přemýšlel o Mohuči a Frankfurtu nad Mohanem, ale nakonec zvolil stavební pozemek v Hattersheimu, který darovali věřící. V sobotu 5. prosince 1981 byl položen základní kámen. Stavba navzdory nejrůznějším obtížím pokračovala a 24. října 1982 byla kaple sv. Atanáše slavnostně vysvěcena Mons. Marcelem Lefebvrem.

Nejdůležitější činnost P. Milcha souvisela s již zmíněnou organizací Actio Spes Unica. Uspořádal více než dvacet sjezdů setkání věřících v Mohuči. Podobné akce se konaly také ve Wiesbadenu, Koblenci, Karlsruhe, Lübecku a Mnichově. Kromě kázání a pořádání konferencí publikoval informační bulletiny a nedělní dopisy.

Jako pro mnoho jiných katolíků, také pro P. Milcha představovalo mezináboženské setkání v Assisi v roce 1986 nebývalé pohoršení a vnímal ho jako projev apostaze: „Kdo staví pravdu vedle omylu, jak se to stalo v Assisi v říjnu 1986, okrádá pravdu o její pravdivost.“ Zdůraznil, že „k tomuto skandálu, který nemá v dějinách Církve obdoby, nemůžeme mlčet“.

9. února 1987 zemřela matka P. Milcha, kterou popsal jako „ztělesnění všeho krásného, vznešeného, podnětného a nadšeného“. Jako syn v ní spatřoval hrdinku „obětavosti, oddanosti a lásky“. O šest měsíců později, v sobotu 8. srpna, se měla v kapli v Hattersheimu konat zpověď a večerní mše. Věřící čekali na příchod svého milovaného kněze, ale ten se stále neobjevil. Přibližně v půl šesté večer se rozhodli zavolat doktoru Wolfgangu Schülerovi, který s manželkou bydlel v sousedství P. Milcha a měl náhradní klíče od jeho bytu na Orianenstrasse ve Wiesbadenu. Po otevření dveří se manželům Schülerovým naskytl strašný pohled: P. Hans Milch ležel mrtvý na podlaze, měl hrozivě rozbitou hlavu a do hrudi zaražený dřevěný kolík.

O dva dny později policie v pivnici v Hattersheimu zadržela pachatele, jedenatřicetiletého italského imigranta Luigiho „Gina“ Zita. Vrah nekladl žádný odpor a během výslechu toho příliš neřekl, ale ukázalo se, že ihned po svém činu odešel lovit na ryby. P. Milch se už nějakou dobu o Zita staral. Ital trpěl vážnou duševní poruchou vyvolanou následkem autonehody, kterou způsobil pod vlivem alkoholu a při níž zahynula jeho žena. Zitův stav se před osudným srpnovým dnem výrazně zhoršil, ale ani policie, ani úředníci proti agresivnímu imigrantovi nepodnikli žádná vážnější preventivní opatření. 7. srpna P. Milch jednomu farníkovi řekl: „Musím se o Gina postarat, je úplně zdrcený.“ S ohledem na použitý dřevěný kolík se někteří domnívali, že se jedná o jakousi rituální vraždu, ale Zito byl shledán duševně chorým a poslán do specializované léčebny v Marburgu, kde se nakonec ve sprchovém koutě oběsil na prostěradle.

V jednom ze svých slavných kázání P. Milch mladé lidi vyzýval nejen k pevné víře v Krista, ale také jim připomínal, jak je důležité být každým okamžikem připraven na smrt, neboť myšlenka na ni je v dnešním světě stále více vytlačována a vše se soustřeďuje na časné rozkoše.

P. Milch byl pohřben za účasti takřka tisíce lidí na Severním hřbitově ve Wiesbadenu 17. srpna 1987. Zádušní mši sloužil tehdejší generální představený Kněžského bratrstva sv. Pia X. P. Franz Schmidberger, který v kázání prohlásil, že „utichl velký hlas katolické víry“. Generální vikář Limburské diecéze P. Raban Tilmann v úmrtním oznámení uvedl: „Kněží diecéze truchlí nad ztrátou svého spolubratra, s nímž už nebyla možná komunikace.“

Známý německý spisovatel Martin Mosebach se poprvé zúčastnil tradiční mše, kterou sloužil právě P. Milch. Mosebach později v rozhovoru Sueddeutsche Zeitung na tuto zkušenost vzpomínal: „Bylo to v Hattersheimu, ošklivém předměstí Frankfurtu, v zatuchlém a ponurém prostředí. Kněz se jmenoval P. Hans Milch, mocný kazatel, divoký, nezlomný, originální muž, kterého biskup propustil a který si v tomto hrozném Hattersheimu postavil misionářskou chatrč. Obránci starého ritu jsou často podezříváni z estetismu. Ale v tomto prostředí, vzdáleném jakékoli kráse, jsem se dozvěděl, že liturgie si buduje vlastní katedrálu.“

Německý filozof Walter Hoeres, který se už od studentských let přátelil s P. Milchem, zdůraznil, že „P. Milch byl fascinující myslitel, který nekalkuloval a žil katolickou víru s nadšením. Za svůj nejnaléhavější úkol považoval otevření každého člověka Boží milosti.“

PDF (formát pre tlač)