Sv. Tomáš o imigrantech

Martin R. Čejka
17. júna 2026   Cirkev Spoločnosť   CZ, Migračná kríza

Odpůrci vlny legální i nelegální imigrace, která nepřetržitě zaplavuje evropské země a mění jejich podobu k nepoznání, bývají pokrokářskými kruhy označováni za „extrémisty“, „xenofoby“, „rasisty“ atd. A i když některý z osvícenců připustí, že tu a tam snad dochází k jistým „výstřelkům“ spojeným s přistěhovalectvím, tak celý proces je považován za nezpochybnitelný. Je totiž předkládán jako nárok vyplývající z lidské důstojnosti, ergo kdo by ho z nějakého důvodu napadal, útočí tím na člověčenství samo.

V době, kdy je vlastenectví, je-li vůbec uznáváno, považováno nanejvýš za jakési lokální folklorní cítění, nedokážou či nechtějí obránci evropského „tavícího kotlíku“ pochopit, že by nesouhlas s etnickou a kulturní proměnou vlastní země mohl vycházet z něčeho jiného než z nenávisti, nevědomosti či zaostalosti, třeba z lásky.

Pius XII. v encyklice Summi pontificatus „o jednotě lidského rodu“ z října 1939, kterou mj. reagoval na napadení Polska Německem a Sovětským svazem, psal: „Nutno zdůraznit, že vědomí bratrských a všeobecných pout, které v duších vzbuzují a pěstují přikázání křesťanského učení, neboří lásku k vlastní zemi, její minulosti a slávě; ani to nebrání usilovat o její stále větší blahobyt a hájit její oprávněně nabytá dobra, neboť totéž učení nám říká, že sám Bůh stanovil patřičný řád věcí v projevech lásky, v němž ti, kdo jsou s námi spojeni nejbližšími pouty, mají být milováni nejsilněji a jim také máme nejhojněji projevovat dobrodiní.“

Pius XII. zde navazuje na učení sv. Tomáše Akvinského o „řádu lásky“ (ordo caritatis). Sv. Tomáš hned na začátku poukazuje, že řád v oblasti lásky pramení z patřičného vztahu k Bohu, který je „prvním původcem“ lásky. „A proto je třeba, aby se v těch, která se milují z lásky, přihlíželo k nějakému řádu podle vztahu k prvnímu původu této obliby, kterým je Bůh,“ píše sv. Tomáš (ST II-II, q. 26, a. 1, co.). Na prvním místě v této hierarchii lásky je tedy Stvořitel, který je konečným cílem každého lidského života. Dále bychom měli milovat své bližní s ohledem na jejich vztah k Bohu i vůči nám samým. Na základě toho námi budou jednotliví lidé více či méně milováni a podle toho jim také budeme za normálních okolností projevovat i svou lásku. Můžeme zde rozlišit tři základní druhy vztahů: tělesné (týkající se mimo jiné členů rodiny), duchovní (týkající se náboženských vazeb) a občanské (vyplývající ze společenských a politických vztahů, tedy i v rámci národa).

Sv. Tomáš upozorňuje, že všechny lidi máme milovat stejně v tom smyslu, že jim přejeme dobro stejného druhu, čili věčnou blaženost. Pokud však jde o sám úkon a projevy lásky je zcela přirozené, ba rozumné, že nemilujeme všechny stejně, jelikož jejich vztah vůči nám a Bohu není stejný (ST II-II, q. 26, a. 6). Ostatně i sama přirozenost vyžaduje, abychom milovali například svého manžela či manželku, své děti a své rodiče více než cizí lidi. Zmíněný řád lásky je rovněž praktickým potvrzením a naplněním řádu povinností, jimiž jsme vázáni vůči určitým lidem. V této souvislosti sv. Tomáš Akvinský cituje sv. Augustina: „Když nemůžeš všem prospěti, jest nejspíše obstarati ty, kteří jsou s tebou spojeni úžeji, jako nějakým osudem v místních nebo časových nebo jakýchkoli věcných okolnostech.“ (ST II-II, q. 31, a. 3., s. c.)

Zmíněné měřítko vztahů je dáno tím, co lidi spojuje. Sv. Tomáš například podotýká, že příbuzné spojují určité pokrevní vazby a občany společný stát. To znamená, že členové rodiny jsou nám blíž než cizinci a podobně si členové našeho národa zpravidla zaslouží naši pomoc více než cizinci. Podle tohoto obecného pravidla „je třeba, bychom k více blízkým byli více dobročinní“. (ST II-II, q. 31, a. 3, co.)

Takovou hierarchii potvrzuje i Písmo. Sv. Tomáš mimo jiné připomíná slova knihy Leviticus, podle níž „kdo zlořečí otci nebo matce, smrtí zemře“ (Lv 20,9). Zmiňuje také, že Desatero přikázání klade zvláštní důraz na lásku k rodičům. Už jen to dokazuje, že bychom měli milovat některé bližní, v tomto případě ty, kteří jsou spřízněni pokrevním poutem, více než jiné. To svědčí o určité hierarchii lásky založené na zvláštních vztazích (např. rodina, místní společenství, národ) a povinnostech, které k nim máme. Proto „tížeji hřeší ten, kdo jedná proti lásce k některým bližním, než ten, kdo jedná proti lásce k jiným“, zdůrazňuje sv. Tomáš (ST II-II, q. 26, a. 6, s. c.).

S popsaným řádem lásky úzce souvisí pojetí obecného dobra, o němž Lev XIII. v encyklice Rerum novarum píše, že starost o něj má být „nejen nejvyšším zákonem, nýbrž i veškerým smyslem a účelem“ vlády ve státě. Vládci, bez ohledu na politický systém panující v dané zemi, mají tudíž za povinnost sledovat v první řadě zájmy a dobro členů společnosti, nikoli zájmy cizinců. Zvráceností by pak bylo, kdyby dokonce usilovali o dobro cizinců na úkor vlastního národa a státu.

Sv. Tomáš Akvinský ohledně přístupu k cizincům ze strany státu zmiňuje příklad starověkého Izraele (ST I-II, q. 105, a. 3). Upozorňuje, že vztahy mezi daným národem a cizinci mohou být dvojí, totiž přátelské a nepřátelské. Jasně rozlišuje mezi těmi, kteří do země přicházejí například jako hosté, a těmi, kteří se snaží usadit a stát se součástí místní politické obce. V případě druhých je podle sv. Tomáše třeba brát v úvahu především zájmy vlastní společnosti a dodržovat určitý řád. Varuje, že přílišná otevřenost s sebou nese nebezpečí: „A to proto, že, kdyby přicházející cizinci byli ihned přijímáni k projednávání záležitostí, které jsou národa, mohla by se přihoditi mnohá nebezpečí, když by cizinci, nemajíce ještě upevněné lásky k veřejnému dobru, zosnovali něco proti národu.“ (ST I-II, q. 105, a. 3, co.)

Proto by se nemělo ke všem cizincům přistupovat stejně. Žádní nově příchozí by neměli být okamžitě přijímáni do „společenství národa“. V případě některých kulturně blízkých přistěhovalců je to možné, ovšem až v následujících pokoleních. Sv. Tomáš uvádí příklad Egypťanů a Idumejců, jež Židé přijali do svého společenství ve třetí generaci. Ale Ammonité a Moábité, kteří se k Židům stavěli nepřátelsky, „nebyli nikdy připuštěni do společenství národa“. Sv. Tomáš podotýká, že z toho mohly existovat výjimky, když se třeba určitý zástupce zmíněné zapovězené skupiny vykázal nějakou zvláštní ctností (ST I-II, q. 105, a. 3, ad 1). Jak je zřejmé, sv. Tomáš považuje za samozřejmé, že se k cizincům přistupuje různě, a to na základě kulturní blízkosti či naopak odlišnosti a jejich nastavení vůči dané společnosti, přičemž se má sledovat dobro vlastního národa.

Po příjezdu do dané země by se měli imigranti podřídit mravům a obyčejům hostitelské země, přijmout zvláštní povinnosti, které souvisejí s jejich postavením, a nezneužívat dobrou vůli místních obyvatel. Stát není povinen otevřít své hranice komukoli, kdo si přeje přijít, zejména pokud je zde důvodné podezření, že cizinci budou jednat na úkor místních nebo dokonce ohrožovat obecné dobro.

Podle katolického učení jsme tedy povinováni větší láskou vlastním krajanům než cizincům. Tím se ovšem nepopírá, že člověk jiné národnosti je rovněž naším bližním. I takovým lidem je v rámci možností třeba pomáhat, a to především tehdy, pokud se najdou ve stavu nouze. To však nemůže omlouvat vlády států k prosazování politiky, která neodvratně povede pouze k ještě většímu přílivu migrantů a oslabování vlastního národního společenství.

Sv. Tomáš v De regimine principum srovnává roli krále (či obecněji těch, kteří jsou u moci) s povinnostmi otce rodiny. Žádný otec, který je zodpovědný za svou rodinu, není povinen bezmyšlenkovitě vpustit do svého domu každého, kdo se nachází v nouzi, aniž by bral ohledy na bezpečnost rodinné společnosti. Navíc by se tímto jednáním za určitých okolností mohl zpronevěřit svým povinnostem jakožto otce.

PDF (formát pre tlač)