Gertrud von Le Fort – žena a spisovatelka statečná

Martin R. Čejka
19. augusta 2026   Cirkev Kultúra   CZ, Konvertiti

Německá spisovatelka Gertrud von Le Fort neproslula žádnými skandály (pomine-li největší „pohoršení“ pro svět, jímž bylo její obrácení na katolickou víru) a nikdy ve svém díle neusilovala o lacinou provokaci ani okázalou společenskou vzpouru. Dalo by se říci, že tiše stojí opodál a nabízí svůj hluboký pohled, přičemž od čtenáře „pouze“ vyžaduje, aby se sám odhodlal do oné hloubky vnitřně vstoupit.

Gertrud von Le Fort se narodila 11. října 1876 v Mindenu do šlechtické rodiny, která původně pocházela z Ženevy a měla poměrně silné hugenotské (kalvínské) kořeny. Po mnoho let se pohybovala v prostředí protestantského pietismu a akademické filozofie náboženství, studovala mimo jiné u významného představitele německé liberální teologie a tzv. nábožensko-historické školy Ernsta Troeltsche. Katolickou víru formálně přijala až v roce 1926, přičemž v jejím případě se rozhodně nejednalo o povrchní estetické gesto, ani nějaký intelektuální rozmar. Hledala pevný a nezpochybnitelný základ, o který lze opřít celou existenci člověka, a následně i literární tvorbu.

Tato skutečnost vyzařuje z každé její knihy. Víra Gertrud von Le Fort je vírou hluboce promyšlenou, osobně prožitou a vnitřně vybojovanou, nikoliv bezmyšlenkovitě zděděnou či navenek přijatou jako společenský kostým. Její díla jsou teologicky pevně zakořeněná, ale nesklouzávají k „pobožnůstkářství“. Nejedná se o sentimentální, sladkobolnou literaturu, která by čtenáře konejšila, ale klade na něj vysoké nároky. V jejích knihách se odehrává dramatický a strhující zápas víry, ostrý, intenzivní a hluboce prožívaný postavami, které často stojí na samotné hranici mezi časností a věčností.

Významná básnická sbírka Gertrud von Le Fort Hymnen an die Kirche (česky Hymny na církev, Řím 1970) vyšla v roce 1924, tedy ještě dva roky před jejím formálním vstupem do katolické Církve. Von Le Fort zde promlouvá hlasem duše, která se k Církvi teprve přibližuje jako k tajemné nevěstě, tedy s posvátnou bázní, hlubokou láskou a neklamnou předtuchou, že toto osobní setkání se stane zcela rozhodujícím pro její další osud.

Metafora nevěsty a princip ženství se v celém jejím literárním díle opakovaně vrací. Von Le Fort totiž chápe ženství nikoli pouze jako sociální či biologickou roli, nýbrž jako hlubokou metafyzickou kategorii. Žena je v jejím pojetí věrným obrazem vztahu duše k Bohu: je vnímavá, oddaná, obětavá a dokáže se plně odevzdat. Takový pohled se dnes sice setkává s odporem ze strany feministických kruhů a těch, kteří se nechávají zmítat duchem doby, ovšem ten, kdo jej poctivě a bez předsudků zváží, v něm objeví nejvyšší možné duchovní vyzvednutí důstojnosti ženství, nikoli jeho ponížení či umenšení.

Známá duologie, kterou tvoří romány Das Schweißtuch der Veronika z roku 1928 (česky Rouška Veroniky, Praha 1930) a Der Kranz der Engel z roku 1946 („Věnec andělů“, česky nevyšlo) představuje pravděpodobně nejosobnější dílo Gertrud von Le Fort, ačkoli to sama autorka ve svých pamětech nikdy přímo neuvádí. Hlavní hrdinka, mladá dívka Veronika, dospívá v prostředí římské intelektuální elity na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ve světě plném vybraného estetismu, fascinace antickým odkazem a zároveň chladného odstupu od křesťanství jako něčeho, co bylo dějinně překonáno. Spisovatelka toto prostředí nekarikuje, nechává ho promlouvat, což činí Veroničinu cestu k osobní víře o to věrohodnější a cennější. Hrdinka neutíká před něčím průměrným, nýbrž vědomě volí to, co považuje za plnější a pravdivější.

Název prvního dílu přímo odkazuje k roušce, na níž se otiskla tvář trpícího Krista. Každá lidská duše se může stát takovou „rouškou“, přičemž otázkou je pouze to, zda chce přijmout Kristův otisk. Druhý díl, čili „Věnec andělů“, se odehrává v ovzduší mezi dvěma světovými válkami a uzavírá Veroničin životní příběh. Ačkoliv to von le Fort neříká otevřeně, tak tato díla jsou její hlubokou a propracovanou odpovědí na otázku, co se stane s člověkem, jenž se rozhodne žít zcela bez Boha, i co se stane s celou Evropou, pokud se pokusí o totéž v masovém měřítku.

Slavná historická novela Die Letzte am Schafott z roku 1931 (česky Poslední na popravišti, Olomouc 1941) vypráví o tragickém příběhu mladé karmelitánské novicky Blanche de la Force, která byla během jakobínského teroru za Francouzské revoluce popravena gilotinou. Blanche po celý svůj život trpí zvláštním druhem svazujícího, patologického strachu, strachu ze všeho kolem, ze samotného života, ze smrti i ze své vlastní hluboké lidské slabosti. A je to paradoxně právě ona, kdo nakonec po boku svých řeholních sester obětuje za víru svůj život.

Von le Fort se těmto hlubokým věcem věnuje bez laciného sentimentalismu. Odpověď, kterou nabízí, je paradoxní a veskrze křesťanská: božská milost neruší lidskou slabost, ale skrze tuto slabost působí. Blanche, věčně ustrašená, nesmělá a „poslední“, se nakonec v duchovním řádu stává první, neboť odevzdává Bohu s plnou důvěrou právě to jediné, co má: své obavy, svou nepatrnost a svou bezmoc. Zmíněná novela později přímo inspirovala Georgese Bernanose k napsání slavné divadelní hry Dialogy karmelitek a skladatele Francise Poulenca ke složení stejnojmenné opery.

Román Der Papst aus dem Ghetto z roku 1930 („Papež z ghetta“, česky nevyšlo) je historickým dílem o Anakletovi II., vzdoropapeži z dvanáctého století za Inocence II., který pocházel z bohaté, pokřtěné židovské rodiny Pierleoniů. Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o suchopárné a odtažité téma pro odborníky na církevní dějiny, tak v podání Gertrud von Le Fort nabírá živých, aktuálních a znepokojivých barev.

Spisovatelka se vyhýbá jednoduchým mravním soudům i čítankovému moralizování. Místo toho klade zásadní otázku: V čem spočívá charakter a čest člověka, když dějinné okolnosti od něj neúprosně vyžadují, aby si vybral mezi svými kořeny a náboženským povoláním? Anaklet představuje tragickou postavu, je člověkem rozpolceným mezi dvěma světy, mezi synagogou a Církví, mezi rodovou krví a křestní vodou. Von Le Fort přistupuje k židovskému národu s mimořádnou úctou a náležitou teologickou vážností, vidí v něm nesmazatelnou pečeť božského vyvolení a tajemství, které nelze jednoduše přehlížet. Román napsaný v roce 1930, kdy se rasový antisemitismus v Německu stával oficiální státní doktrínou, představoval gesto obrovské osobní i občanské odvahy, sice tiché, kultivované, ale zcela srozumitelné všem, kdo uměl číst mezi řádky.

Historický román Die magdeburgische Hochzeit z roku 1938 (česky Magdeburská svatba, Praha 1970) zachycuje tragický rok 1631, kdy císařská vojska pod vedením vojevůdce Johanna T’Serclaese von Tillyho dobyla a vyplenila protestantský Magdeburg, přičemž došlo k jednomu z nejkrvavějších a nejstrašnějších masakrů během celé třicetileté války. Von Le Fort volí zmíněnou událost jako mezní okamžik, v němž dějiny odhalují svou strohou, ničivou tvář a staví před každého člověka otázku, na jaké straně vlastně stojí.

Titulní „svatba“ nepředstavuje radostné světské veselí, nýbrž především mystické a tragické zasnoubení města, lidského společenství a jednotlivé duše s údělem, který daleko přesahuje běžné lidské měřítko. Hlavní hrdinka, mladá Erdmuth Plögen, musí volit mezi osobní láskou k člověku a nekompromisní věrností své víře i vlastnímu svědomí ve chvíli, kdy kolem ní v plamenech mizí vše, co dosud znala. Neexistuje zde žádné snadné východisko, které by nic nestálo, ani žádná levná a pohodlná záchrana.

Román vyšel v roce 1938 a nelze v něm nevidět jasnou alegorii tehdejšího nacistického Německa. Von Le Fort psala o tom, že nad lidským jednáním panuje vyšší mravní řád, který žádná pozemská násilná moc nemůže dostatečně zrušit, a že jednotlivý člověk nese za tento řád plnou odpovědnost dokonce i tehdy, nebo zejména tehdy, když se zdá, že se doba zcela „vymkla z kloubů“.

Kniha Aufzeichnungen und Erinnerungen („Zápisky a vzpomínky“, česky nevyšlo) se poprvé objevila v roce 1951. Nejedná se o klasickou autobiografii, jelikož zde chybí přísné chronologické řazení, vyřizování si účtů nebo intimní vyznání, která mají vzbudit laciný zájem. Jedná se o významné svědectví o tom, jak se zralý rozum a vnímavé srdce vracejí k Prameni víry, k Pravdě.

Von Le Fort píše o rodném domě nikoli pouze jako o místě, kde pobývala, ale především jako o hlubokém mezilidském vztahu, o rodičích, rodné krajině, tichu a četbě prvních zásadních děl. Zvláštní a ústřední místo v knize zaujímá osobní svědectví o její cestě ke katolické Církvi. Líčí tuto cestu nikoli jako náhlý, dramatický zlom, ale jako pomalé, přirozené směřování k pravdě, která byla stále přítomna a čekala pouze na to, aby byla poznána. Překážkou na této cestě bývá pýcha, o níž píše: „Pomíjivost je vždy odpovědí Boha na pýchu toho, co je pomíjivé.“ Celou její literární činnost by se pak dala shrnout v jediné větě: „Hlas lidského srdce, dokonce i v těch nejmenších a zdánlivě prchavých projevech, nakonec sahá nesrovnatelně dále než veškerý hluk vnějších dějinných událostí.“

PDF (formát pre tlač)