Sv. Tomáš Akvinský a rodina

Martin R. Čejka
18. novembra 2025   Cirkev Spoločnosť   CZ, Filozofia

Jen máloco dokáže tak zkreslit pohled na filozofii jako současná výuka filozofie na středních školách. Scholastika bývá představována jako nekonečné hloubání nad otázkou „Kolik andělů se vejde na špičku jehly?“ (což je mimochodem docela zajímavá otázka) a sv. Tomáš Akvinský jako od reality odtržený myslitel, případně se ještě připomene, že hájil trest smrti pro heretiky. A přitom jen těžko budeme hledat filozofa, který by byl natolik zaměstnán právě realitou. Suchopárný obraz sv. Tomáše, s nímž se bohužel můžeme někdy setkat i v katolických kruzích, je zcela mylný. Jeho myšlenky jsou živoucí a přes staletí podnětné. Neodvratně ovlivnily nejen filozofii a teologii, ale jejich ohlas najdeme také v mravouce, pedagogice či dokonce literatuře.

Sv. Tomáš není pouze učitelem Církve, ale také učitelem lidstva. Učí totiž člověka myslet, tedy používat správně onu mohutnost duše, jíž je rozum, aby člověk byl rozumovým tvorem nejen podle názvu. Řekneme-li, že člověk je člověkem, zní to až trapně jednoduše. Ale stačí si uvědomit, s kolika mylnými pojetími člověka se v moderní době setkáváme, abychom výše uvedenou samozřejmost za samozřejmost nepovažovali. Někteří považují člověka za boha či anděla, jiní za zvíře nebo věc, kterou je nutné jakožto majetek státu inventarizovat. Nezřídka se setkáváme s jakýmsi prolínáním obou krajností, kdy je na jedné straně člověk rozumný vydáván za jakousi výstřednější opici, ale jinak je to nevinný „andílek“ a bůh, který určuje pravidla všehomíra.

Aby člověk jednal správně, nesmí se opíjet falešnými představami, protože takto opilý ke svému cíli nedojde a skončí spatně.

Člověk

Jenom stručně si připomeňme učení sv. Tomáše o člověku. Člověk se skládá z jedinečné duše a těla. „Týž člověk je to, jenž vnímá, že i rozumí, i cítí: cítit však nelze bez těla, pročež tělo musí být nějakou částí člověka“ (ST I, q. 76, a. 1, co.). Posledním cílem člověka je nejvyšší dobro, tedy Bůh. „Člověk a ostatní tvorové rozumoví dosahují posledního cíle poznáním a láskou k Bohu“ (ST I-II, q. 1, a. 8, co.). Lidská přirozenost je následkem dědičného hříchu narušená, byla raněna čtyřmi ranami: slabostí, nevědomostí, špatností a dychtivostí. Rána nevědomosti spočívá v tom, že je rozum zbaven svého uspořádání k pravdivému; rána špatnosti v tom, že je vůle zbavena uspořádání k dobru; rána slabosti v tom, že je výbojná síla zbavena svého uspořádání k obtížnému; a rána dychtivosti v tom, že je dychtivá síla zbavena uspořádání k potěšení mírněnému rozumem (ST I-II, q. 85, a. 3, co.). Navzdory poranění lidské přirozenosti duši zůstaly její mohutnosti, jako jsou např. rozum, paměť nebo svobodná vůle (ST I, q. 77–80). Rodiče i děti jsou lidmi, osobami.

Rodina

K tomu, abychom o nějakém člověku vůbec mohli mluvit, je zapotřebí, aby nějaký byl. Ale jelikož je člověk „od přirozenosti tvorem společenským“ a „není schopen samostatně projít životem“, nerodí se jako některá zvířata (De regno I, 1).

„Manželství je přirozené, neboť tomu napovídá prostý rozum dvěma způsoby. Za prvé, s ohledem na svůj hlavní cíl, jakým je dobro potomstva, poněvadž přirozenost nesměřuje toliko k jeho plození, ale rovněž k jeho rozvoji, až do stavu dokonalého člověka, jímž je stav ctnosti. Dostává se mu tudíž podle Filosofa od rodičů tří věcí: bytí, stravy a výchovy. Dítě však nemůže být vychováváno a poučováno, nemá-li určité rodiče; k čemuž by nedošlo, kdyby nebylo žádných závazků muže k určité ženě, což zakládá manželství. Za druhé, s ohledem na druhotný cíl manželství, jakým je vzájemná pomoc manželů v domácích záležitostech.“ (In IV Sent., dist. 26, q. 1, a. 1, co.)

Navzdory smutným zkušenostem s různými totalitními režimy bez ohledu na jejich barvu, myšlenka, že dítě je majetkem státu nejenže stále přežívá, ale v poslední době se dokonce vzmáhá. Sv. Tomáš ale hovoří o tom, že dítě patří rodičům na základě přirozeného zákona.

„Dítě přirozeně patří otci. A sice nejprve se nerozlišuje od rodičů podle těla, dokud je uzavřeno v lůně matčině. Potom však, když vychází z lůna, pokud nemá užívání svobodné vůle, je obklopeno péčí rodičů jako nějakým duchovním lůnem. Pokud totiž dítě nemá užívání rozumu, neliší se od živočicha bez rozumu. Proto jako podle práva občanského vůl a kůň je něčí, aby ho užíval jako vlastního nástroje, když chce, právě tak je podle přirozeného práva, že dítě, dokud nemá užívání rozumu, je pod péčí otcovou. A proto by bylo proti přirozené spravedlnosti, kdyby dítě, než má užívání rozumu, bylo zbavováno péče rodičů nebo aby s ním bylo nějak nakládáno proti vůli rodičů.“ (ST II-II, q. 10, a. 12, co.)

Srovnání s koněm by mohlo vyvolat nedorozumění, proto je třeba doplnit, že se jedná pouze o příklad. Sv. Tomáš na jiném místě upozorňuje, že dítě „patří rodičům“ jiným způsobem než věc, zvíře nebo otrok.

„Nutno poznamenat, že moc otce nad synem se liší od moci, jíž má pán nad svým sluhou, neboť pán využívá svého sluhu ku vlastnímu prospěchu, kdežto otec vede syna ku prospěchu syna. Proto je nutné, aby rodiče vychovávali své děti k jejich prospěchu, příliš je neomezujíce a sobě nepodřizujíce. Proto se praví: „Otcové, nepopuzujte své dítky k hněvu, aby nemalomyslněly“ (Kol 3, 21), poněvadž takové popuzování k hněvu nepovzbuzuje k dobru. Co tedy? Dodávám, vychovávejte je v kázni, to znamená napomenutím, pomocí slov, napravujte je a vychovávejte, aby sloužily Pánu. V kázni je veďte k dobru a napomenutím je odvádějte od zlého“. (Super ad Ephes., c. 6, 1. 1.)

Hovoříme-li o rodině, nesmíme zapomenout na Rodiče, tedy Původce všeho, Pána Boha, který je Otcem jak rodičů, tak i jim svěřených dětí. Rodiče by měli mít na paměti, že je Bůh v dětech vyznamenal spoluprací na svém díle stvoření.

„Jméno rození a otcovství, jakož i jiná jména, která se oprávněně vztahují na božství, hovoří v první řadě o Bohu… Proto též Apoštol praví: „Skláním svá kolena před Otcem (Pána našeho Ježíše Krista), od něhož se jmenuje všechno otcovství na nebi i na zemi“. (Ef 3, 14–15)“ (ST I, q. 33, a. 2, ad 4)

Výchova dětí

Jak jsme viděli výše, jedním z účelů rodiny je výchova dětí. Cílem výchovy je ctnostný život, přičemž nesmí ztrácet ze zřetele cíl poslední. Stejně jako je Bůh Otcem rodičů i dětí, je i nejvyšším Učitelem obou. Rodič tedy ve výchovném procesu vystupuje v roli vychovatele i vychovávaného.

„Augustin praví: „Jediný Bůh, jemuž přísluší učitelský stolec v nebi, učí na zemi; k tomuto stolci se má člověk jako zemědělec ke stromu.“ (…) Na jednom místě v Matoušovi najdeme: „Jeden je váš Otec“ a „jeden je váš učitel“. Avšak skutečnost, že je Bůh naším Otcem, nevylučuje, že člověk nemůže být skutečně nazýván otcem. Stejně tak i to, že je Bůh naším učitelem, nevylučuje, že člověk nemůže být skutečně nazýván učitelem“. (Questiones disputatae, „De veritate“, q. 11, a. 1)

Rodič je prostředníkem a spolupracovníkem Učitele, neboť pro dítě samo je pouze na základě vlastních zkušeností a vloh těžké dosáhnout ctnostného života. Sv. Tomáš píše:

„Člověku je vrozena jakási schopnost ctnosti; je ale nutné, aby sama dokonalost ctnosti vzešla člověku z nějaké kázně… Avšak člověk shledává, že na tuto kázeň sám nesnadno stačí: protože dokonalost ctnosti hlavně spočívá ve vzdalování se člověka od nenáležitých potěšení, k nimž jsou lidé zvláště nakloněni, a nejvíce mladí, u nichž je účinnější kázeň. A proto je třeba, aby takovou kázeň, jakou se dojde ke ctnosti, lidé měli od jiného. U oněch mladých, kteří jsou nakloněni k úkonům ctností z dobrého uzpůsobení přirozenosti, nebo z návyku, a více z Božího daru, stačí kázeň otcovská, která je napomínáním. Ale protože se najdou někteří smělí a k neřestem naklonění, které nelze snadno pohnout slovy, bylo nutné, aby byli zdrženi od zla mocí nebo strachem, aby aspoň tak, ustavše činit zlo, i jiným nechali život pokojný, i sami konečně takovým návykem byli přivedeni k tomu, aby činili dobrovolně, co dříve plnili ze strachu, a tak se stali ctnostnými. Takovou pak kázní, nutící strachem z trestu, je kázeň zákonů. Pročež bylo nutné k pokoji a ctnosti lidí, aby byly ustanoveny zákony: protože, jak praví Filosof v I. Politic.: „jako člověk, je-li dokonalé ctnosti, je nejlepší živočich, tak je-li odloučen od zákona a spravedlnosti, je nejhorší ze všech,“ protože člověk má zbraně rozumu k uskutečnění všech dychtivostí a surovostí, kterých nemají jiní živočichové.“ (ST I-II, q. 95, a. 1, co.)

Výchova se nemá podceňovat už od raného věku, protože „zvyk a zvláště takový, jenž je od dětství, nabývá síly přirozenosti; tak se také stává, že to, čím se duch od dětství naplní, uchovává se tak pevně, jako by to bylo přirozené a samo o sobě samozřejmé.“ (Summa contra gentiles, I, 11)

Na rodiče je hned od počátku kladena velká zodpovědnost, jelikož svým příkladem mají dětem nejen na jejich cestě ke ctnosti pomáhat, ale nesmějí jim špatným příkladem v této cestě bránit, nebo je dokonce od ní odvádět.

„Stává se, že věci, které někdo přijímá v dětském věku, jsou mocí pohybu uchovávány v paměti, a bývá tak, že věci, jimž se více obdivujeme, se více vtiskují do paměti. A obdivujeme se především věcem novým a neobvyklým. Děti, které nově přicházejí na svět, se podivují věcem, které se jim zdají neobvyklé, a proto si je trvale zapamatovávají.“ (De memoria et reminiscentia, 3, 6)

Zmíněná cesta dítěte má několik období. Sv. Tomáš je vzhledem k užívání rozumu dělí následovně:

„První stupeň je, když někdo nechápe sám ze sebe, ani s pomocí jiného. Druhý, když člověk může pochopit díky druhému, ale sám o sobě není schopen pochopit. Třetí, když člověk chápe s pomocí jiného, jakož i sám o sobě.“ (In IV Sent., dist. 27, q. 2, a. 2, co.)

V období do nabytí věku rozlišování („věku užívání rozumu“, podle sv. Tomáše na konci šestého roku) se povětšinou uplatní „tresty a odměny“ a „povzbuzení ke konání něčeho dětskými dárky“ (Srov. ST I-II, q. 99, a. 6), ale postupem času je nutné stále více počítat s rozumem a vůlí dítěte.

V souvislosti s úlohou učitelů, které se pomalu ujímají, si rodiče musejí uvědomit, že „učitel nepůsobí v žáku rozumové světlo, ani přímo rozumové podoby, nýbrž pohne svým poučováním žáka k tomu, aby on silou svého rozumu tvořil rozumová pojetí, jichž znamení mu zevně předkládá“. (ST I, q. 117, a. 1, ad 3)

Důležitou roli zde hraje i jazyk. Dítě nejprve pouze napodobuje, ale postupně začíná pojmově chápat význam slov.

„Druhým příkladem jsou děti, které, když se začínají učit, skládají dohromady slova a vylovují je, aniž by skutečně rozuměly, co říkají. K pochopení je nezbytné, aby se věci, jež člověk slyší, staly jakoby součástí jeho přirozenosti, a tak se mohly dokonale otisknout do jeho mysli.“ (Ethicorum VII, 3)

S nabývajícími léty se v dětech rozvijí také citový život. Sv. Tomáš vysvětluje některé jevy, které lze pozorovat zejména v období dospívání.

„Zármutky jsou protivné vlastnímu dobru toho, kdo truchlí. A proto si ti, kteří jsou ve smutku, žádají potěšení jakožto protilék přispívající k vlastnímu dobru. A to je příčina, proč potěšení tělesná, jež se protiví některým zármutkům, více se žádají než potěšení rozumová, jež nejsou protivou smutku. (…) A proto také mladí lidé pro četné přeměny, které se v nich odehrávají, nejvíce žádají potěšení.“ (ST I-II, q. 32, a. 7, ad 2)

„Mladí totiž mají mnoho budoucího a málo minulého. A proto, ježto paměť je minulého, naděje však budoucího, málo pamatují, ale velmi žijí v naději. – Mladí jsou také s ohledem na vřelost povahy plni ducha, a tak se jejich srdce roztahuje. Rozpětí srdce vede k tomu, že někdo tíhne k obtížným věcem. A proto mladí jsou srdnatí a pevné naděje. – Podobně také ti, kteří neutrpěli odmítnutí, ani nezakusili překážek ve svých snahách, snadno něco považují za možné. Pročež i mladí, pro nezkušenost překážek a nedostatků, snadno něco považují za možné.“ (ST I-II, q. 40, a. 6, co.)

Na prahu dospělosti se už setkáváme se sebevymezením mladého člověka, který přestává „patřit rodičům“ a vylétá do světa. Vyzrálost lze poměřovat slovy sv. Tomáše, který o „výměru osoby“ říká:

„Jedinečnějším a dokonalejším způsobem vystupuje osobní a individuální bytí v rozumových podstatách, které mají vládu nad svým jednáním, nepodléhají jen vlivu jako jiné věci, nýbrž ze sebe jednají.“ (ST I, q. 29, a. 1, co.)

A nakonec, aby snad nebylo mýlky, uveďme, že svoboda, tedy „jednání ze sebe“, o němž hovoří sv. Tomáš, není moderní libovůlí, ale i ona se poměřuje vztahem k poslednímu cíli.

„Poněvadž je tělesný člověk zaprodán hříchu jakožto otrok hříchu, je tudíž zřejmé, že nejedná sám, nýbrž podléhá vlivu hříchu. Kdo je však svobodný, ten jedná sám ze sebe a nepodléhá vlivu jiného.“ (Super ad Romanos, VII, 3)

PDF (formát pre tlač)