Poprava Ludvíka XVI. jako konečné vítězství revoluční vůle

Martin R. Čejka
17. februára 2026   História   CZ, Revolúcia a kontrarevolúcia

Francouzská revoluce bývá mj. představována jako střet republikanismu s monarchií, který vyvrcholil popravou francouzského krále Ludvíka XVI. Celá věc, jak už to tak bývá, je ovšem o něco složitější.

Jeden z předních myšlenkových otců revoluce François-Marie Arouet, známý jako Voltaire, nebyl žádným zapáleným stoupencem republikanismu, ba spíše naopak. Prosazoval absolutistickou osvíceneckou monarchii, jež by oslabila vliv „tmářských“ sil, především Církve. Ve skutečnosti se obával „moci lidu“, jelikož podle něj stále vězel v područí pověr a byl ze zásady zpátečnický. Ostatně i tak fanatický demokrat jako Jean-Jacques Rousseau, kterého vyživovala aristokracie a jemuž chtěl král Ludvík XVI. udělit doživotní důchod, ve svém slavném díle O společenské smlouvě přiznával, že „monarchická vláda hoví velkým státům“, jímž Francie bezesporu byla.

Když se Maximilien Robespierre stal v roce 1789 poslancem Generálních stavů, ještě neprosazoval svržení krále a nastolení republiky. V té době bychom jej mohli označit za jakéhosi konstitučního monarchistu. Také Jean-Paul Marat se vší svou nenávistí vůči „tyranům“ hájil monarchii, která z jeho pohledu představovala pojistku proti vládě oligarchie. Označoval Ludvíka XVI. za „dobrého člověka“ a v roce 1790 ve svém revolučním listu L’Ami du peuple psal: „Tvrdím, že král nemá lepšího přítele nežli mne… Odhaluje spiknutí (proti králi) upevňuji korunu na jeho hlavě.“

Pokud někdo od počátku prosazoval radikální republikánské řešení, pak to byly spíše menší skupiny jako kosmopolitní „společenský klub“ Amis de la Verité, tedy v podstatě zednářská lóže založená Nicholasem Bonnevillem a abbé Claudem Fauchetem. Jejich noviny La Bouche de fer byly v roce 1790 vlastně jediným francouzským otevřeně republikánským periodikem. Právě v okruhu Amis de la Verité se v politické rovině zrodil požadavek ustanovení republiky, který jako první vznesl předseda Zákonodárného shromáždění hrabě Nicolas de Condorcet.

Revolucionáři zkraje souhlasili s monarchií, ale nepřijímali její dosavadní tradiční opodstatnění, tedy autoritu panovníka „z Boží milosti“, která se zároveň dovolávala historických dynastických práv. Ostatně nebylo divu, vždyť revoluční Deklarace práv člověka a občana stanovovala, že „jediným zdrojem veškeré suverenity je národ“ a „žádná instituce, žádný jednotlivec nemůže vykonávat pravomoc, která by od něj výslovně nepocházela“ (čl. 3). Abbé Emmanuel Joseph Sieyès, který se podílel na vypracování konečné podoby deklarace, ve svém spise Qu’est-ce que le tiers etat? („Co je třetí stav?“) z ledna 1789 psal, že „národ existuje přede vším ostatním, je zdrojem všeho“, ale neodmítal monarchii, pokud taková bude vůle svrchovaného národa.

Revolucionáři zpočátku nechtěli krále svrhnout, ale snažili se, aby hrál podle jejich karet. Do jisté míry měl zaštiťovat jejich kroky. Francouzská ústava z roku 1791, na kterou Ludvík XVI. spolu s její preambulí Deklarací práv člověka a občana nakonec pod nátlakem 14. září téhož roku přísahal, zajišťovala králi právo veta. Tím ovšem došlo k nevyhnutelnému napětí, protože králova veta byla vnímána i představována jako kroky proti „vůli lidu“, která se údajně projevovala v zákonech parlamentu. I král byl vlastně králem z „vůle lidu“ neměl tedy právo tuto „vůli“ brzdit, byť mu to i ústava dovolovala. Známý prorevoluční historik Jules Michelet v knize Francouzská revoluce psal, že svými vety král „hrál nebezpečnou hru zavraždění revoluce pomocí ústavy“.

Ačkoliv se Ludvík XVI. projevil jako slabý panovník, když se nedokázal postavit revoluci rázně na odpor, zároveň nemínil „tancovat“, jak revolucionáři „pískali“. Neprojevovalo se to pouze ve zmíněných vetech, ale už dříve v červnu 1791 nezdařeným pokusem o útěk. Král při tom ve svém prohlášení obvinil Národní shromáždění, že proměnilo monarchii v „marný přelud“ a „prázdnou fata morgánu“. I když útěk přední politici Národního shromáždění vydávali před veřejností za pokus o „únos nepřáteli revoluce“, královo postavení tím bylo ještě více oslabeno, což se mj. projevilo tím, že, jak už bylo řečeno, ustoupil a přijal revoluční ústavu. Robespierre v té době prohlásil, že se král svým útěkem dopustil „zločinu urážky majestátu národa“, stal se „hlavou vzpoury“, „katem svého lidu“, „tyranem“ a „despotou“ a už tehdy se dožadoval pro panovníka trestu smrti. Podle Micheleta si král zvolil „rakouskou zem“ a „dezertoval“ z řad revoluce, a tím samým se vzdal výsady být Francouzem.

Ale teprve až po oficiálním zatčení 13. srpna 1792 začal Národní konvent projednávat obvinění proti králi. Třebaže bylo celkově vzneseno symbolických třiatřicet bodů obžaloby, vše lze shrnout do základních dvou: král se právními a politickými prostředky dopouštěl protirevoluční činnosti; a spiknul se se zahraničními mocnostmi proti vlastní zemi, aby svrhl revoluci.

První obvinění bylo jako takové absurdní, jelikož králi vytýkalo, že má vlastní přesvědčení, jež se liší od mínění jiných, a podle toho i jedná, přičemž využívá svých ústavních práv. Podle obžaloby mohl mít král vlastně pouze „jediný správný“, povolený názor, a to revoluční. Podíváme-li se na současnou „pokrokovou“ demoliberální scénu, tak se s podobným postojem můžeme setkat i dnes. Jedná se o „totalitní demokracii“, jak ji popsal Ja’akov Talmon, kdy se odlišný pohled stává zločinem, jelikož nevyjadřuje arbitrárně stanovenou „vůli“.

Druhé obvinění bylo o poznání závažnější. Zde je třeba rozlišit, co král možná chtěl, tedy vnější pomoc v potření revoluce, a předložené důkazy. Dnes se historici v podstatě shodují, že důkazy byly přinejmenším velmi vachrlaté a nepotvrzovaly velezradu. Z dokumentů, a to i těch, které byly nalezeny v pověstné „železné skříni“ v paláci Tuileries, kromě jiného vyplývá, že královský dvůr udržoval kontakty s protirevolučními emigranty a panovníky v Evropě a korumpoval revoluční úředníky. Listiny rovněž potvrzovaly, že Ludvík XVI. považoval své ústupky revoluci za vynucené a toužil obnovit svou dřívější moc a královské výsady. Nic ovšem nedokazovalo, že přímo usiloval o zahraniční intervenci proti vlastní zemi. Krátce řečeno, král se snažil vést vlastní, celkem běžnou politiku, budoval své zázemí a spřádal intriky. Ale jakobínské pojetí svobody nespočívalo v právu na svobodu, nýbrž, jak zdůraznil Talmon, v „podrobení se, které člověk uzná za osvobození“.

Ale dejme tomu, že se Ludvík XVI. skutečně dopustil zločinů proti státu. Existovaly vůbec legální prostředky k jeho procesu? Monarchie pochopitelně nepředpokládala, že by král mohl být vůbec souzen. Francouzský humanistický právník Jean Bodin psal, že král nemůže být souzen poddanými, neboť „není povinen skládat účty nikomu než pouze Bohu“. Ovšem tím, že Ludvík XVI. přísahal na ústavu z roku 1791, se vlastně vzdal svého práva vyplývajícího z „Boží milosti“ a uznal, že pouze zastupuje „svrchovanost národa“ a „vykonává jeho moc“ (hl. 3, 1). Ústava dále uváděla, že zmíněná reprezentativní role „je dědičně panujícímu rodu odevzdána“ (kap. 2, odd. 1, čl. 1) a „královská osoba je nedotknutelná a posvátná“ (kap. 2, odd. 2, čl. 2), přičemž „za všechny (případné) zločiny jsou zodpovědní ministři“ (kap. 2, odd. 4, čl. 5).

Pokud byla ale „královská osoba nedotknutelná a posvátná“, jak mohl být král souzen za své politické kroky? Ústava očividně nepočítala s tím, že by se král mohl dopustit zločinů jinak než prostřednictvím ministrů. I z pohledu samotné revoluční ústavy byl král de iure i de facto nedotknutelný.

Jakobíni si byli dobře vědomi, že nemají žádný právní oporu pro soudní řízení s králem, nemluvě pro jeho odsouzení a potrestání. Louis Antoine de Saint-Just, který prohlásil: „Nevidím žádnou střední cestu: ten muž musí vládnout, nebo zemřít,“ nicméně přiznával, že i když byl Ludvík XVI. od roku 1791 konstitučním panovníkem, nemohl být podle ústavy za své činy zodpovědný. Proto jakobíni odmítali soudní proces s králem. Jak uvedl Robespierre ve svém slavném projevu před Národním konventem ze dne 3. prosince 1792: „Národové nesoudí jako trestní dvory, nevynášejí rozsudků, vrhají úder hromu; neodsuzují krále, utápějí je znova v nicotě. (…) Král není obžalovaný, vy nejste soudci, jste, můžete být toliko státníky a zástupci národa. Není vám vynést rozsudek pro člověka nebo proti němu, nýbrž učinit opatření pro obecné blaho, provést čin národní prozřetelnosti.“

Vůbec nešlo o to, zda je král z pohledu zákona vinen či nikoliv. Což Robespierre otevřeně potvrdil: „Navrhovat, aby byla provedena pře s Ludvíkem XVI., ať se to má stát jakýmkoliv způsobem, znamená vracet se ke královskému a ústavnímu despotismu. Je to kontrarevoluční myšlenka, neboť sama revoluce stává se předmětem sporu. Neboť může-li být ještě Ludvík předmětem pře, může být Ludvík propuštěn z viny, může být nevinen. Co pravím? Je pokládán za nevinného, dokud není souzen. Ale je-li Ludvík propuštěn z viny, může-li být Ludvík pokládán za nevinného, co je s Revolucí? Je-li Ludvík nevinen, všichni obhájci svobody se stávají utrhači.“ Saint-Just byl toho názoru, že Ludvík XVI. má „být souzen nikoliv za zločiny spáchané při spravování moci, ale za samu skutečnost, že je králem“.

Robespierre tehdy dramaticky volal: „Ludvík musí zemřít, poněvadž vlast musí žít!“, aby o rok později v projevu „O zásadách politické morálky“ dodal: „Revoluční vláda je despocií svobody proti tyranii.“ A Saint-Just mu sekundoval slovy: „Není naděje na blahobyt, dokud dýchá poslední nepřítel svobody. Je třeba trestat nejen zrádce, ale dokonce i lhostejné; trestat každého, kdo je v Republice netečný a nic pro ni nedělá.“

Když byl král 14. ledna 1793 jednohlasně shledán vinným ze spiknutí a ohrožení veřejné bezpečnosti, navrhli druhého dne girondisté, aby ve věci případného trestu smrti proběhlo referendum. Jejich návrh byl však odmítnut, jelikož revoluční zástupci lidu věděli, že by se kromě Paříže takový postup nesetkal se souhlasem (na venkově, který byl ze své podstaty konzervativní, tehdy žilo devadesát procent Francouzů). Nakonec tak bylo třeba chránit revoluci i před vůlí samotného svrchovaného lidu. 21. ledna 1793 v 10:22 byl Ludvík XVI. popraven.

Ačkoliv od popsaných událostí uplynulo už více než dvě stě třicet let, poučení, která skýtají, nepřestávají být stále aktuální a některé podobnosti se současností nemusejí být zcela náhodné.

PDF (formát pre tlač)