„Ekumeničtí mučedníci“ – svědkové věroučného zmatení

Martin R. Čejka
3. marca 2025   Cirkev   CZ, Komentár

V souvislosti s letošním milostivým létem vydal papež František už na počátku července 2023 dopis, kterým při Dikasteriu pro blahořečení a svatořečení ustanovil „Komisi pro nové mučedníky – svědky víry“. Komise má za úkol „vypracovat katalog všech, kteří prolili svou krev při vyznávání Krista a při vydávání svědectví jeho evangeliu“.

„Všemi“ jsou míněni křesťané všech vyznání, což František výslovně napsal: „Je třeba pokračovat v historickém bádání, abychom shromáždili svědectví o životě až po prolití krve těchto našich sester a bratří, aby jejich památka mohla být pro křesťanské společenství pokladem. Výzkum se bude týkat pouze katolické církve, ale bude se vztahovat na všechna křesťanská vyznání.“ Papež označil i smrt nekatolíků z důvodu jejich přesvědčení za svědectví „velkodušné věrnosti Kristu“.

Nejedná se, bohužel, o žádnou novinku, už Jan Pavel II. u příležitosti milostivého léta 2000 navrhoval vytvoření ekumenického „společného martyrologia“. V něm by byli uvedeni ti, kteří „jsou důkazem moci milosti“ a „jsou ve společenství s Kristem ve slávě“. Odvolával se přitom na určitý stupeň společenství, které mezi křesťany existuje na základě křtu a přítomnosti Ducha Svatého.

O pět let dříve Jan Pavel II. během návštěvy Slovenska, při níž svatořečil košické mučedníky, jedním dechem dodal: „Kromě tří košických mučedníků museli mučení a kruté tresty snášet i mnozí další, včetně příslušníků jiných křesťanských vyznání. Někteří byli dokonce usmrceni. Lze například neuznat duchovní velikost dvaceti čtyř evangelíků zabitých v Prešově (po porážce Tökölyho povstání)? Jim a všem, kteří snášeli utrpení a smrt, aby zůstali věrní svému přesvědčení a svědomí, Církev vzdává chválu a vyjadřuje obdiv.“

Církev ovšem nikdy neoznačovala nekatolíky za „mučedníky“, už jen z toho důvodu, že neumírali za pravou víru, nanejvýš za své mylné přesvědčení. Nikdo samozřejmě nemůže soudit jejich skryté vnitřní uzpůsobení a jejich skutečnou osobní vinu, pokud jde o zastávané omyly, ani by nebylo patřičné snižovat jejich případné přirozené ctnosti, nicméně skutečností zůstává, že nevyznávali katolickou víru a viditelně se nacházeli mimo Církev.

Při pohledu do historie zjistíme, že „ekumenická martyrologia“ nejsou ničím zas až tak novým, ovšem v minulosti byla výsadou bludařů.

Flanderský katolický teolog Jan van der Meulen ve své předmluvě k Usuardi martyrologium v roce 1568 napsal: „Při bádání jejich pseudomučedníků jsem zjistil, že nepatřili jen k jedné sektě, nýbrž ke všem, které se v té době ohavně pokoušely postavit proti římské Církvi.“ Jedním z nejznámějších protestantských děl v této oblasti je Actes and Monuments Johna Foxeho z roku 1563, kde, mimochodem, nacházíme celou řadu historických nepřesností, ba přímo výmyslů. Alan Copus, který ve své době s Foxem polemizoval, k tomuto „martyrologiu“ napsal: „Nacházím tam bez rozdílu nejen zwingliány, luterány, anabaptisty a jiné heretiky, ale i ty, kteří byli potrestáni za prostopášnost a svatokrádež, čarodějnictví a magické praktiky nebo urážku majestátu, a takovým se dostalo místa nejctihodnějších Kristových mučedníků.“ Historik, jezuita Louis Maimbourg si ve svém pojednání Histoire du Calvinisme všímá, že kalvinisté mezi své „mučedníky“ počítají i Jana Husa, který ve skutečnosti zastával učení o přepodstatnění, čili „ďábelskou nauku“, slovy Jana Kalvína.

Kardinál Lambertini, čili pozdější papež Benedikt XIV., ve významném díle De servorum Dei beatificatione et beatorum banonizatione připouští, že v případě „(„pseudomučedníků“) musíme na druhou stranu uznat, že někteří z nich neohroženě podstoupili smrt“. To samo o sobě ovšem nestačí. Jak říká sv. Bernard z Clairvaux: „Někteří (heretici) nejenže trpělivě, ale i s radostí šli na smrt. Ale málokdo chápe, jak mocně působí ďábel nejen na lidské tělo, ale i srdce, pokud se mu dovolí jej ovládnout.“

Lambertini poznamenává, že „když (heretik) podstoupí smrt z důvodu své zatvrzelosti ve vyznávaném bludu a raději si zvolí smrt než popření bludu, taková smrt nikdy nemůže být mučednictvím, neboť krev nebyla prolita pro Krista, ani nepřijal smrt veden zbožností a upřímnou vůlí, jak se to vyžaduje od pravých mučedníků“. Dodává, že pokud „heretik zemřel při obhajobě svého kacířství, je jasné, že umírá v odporném hříchu a jeho smrt je bídnější než smrt sebevraha a vskutku postrádá důstojnost; podobně jako v případě mnohých, kteří umírají v zoufalství nad svou špatností, pokoušejíce se obhájit omyl, hloupost, slepotu, provinění, nespravedlnost, opilství atp. Takový kacíř totiž svou smrtí troufale hájí nejtěžší bezbožnost a nejvíce pak projevuje zatvrzelost vlastní ďáblu“.

Navazuje tím na sv. Cypriána, který papeži Kornéliovi psal: „V pravém smyslu nemůže být mučedníkem ten, kdo nebyl Církví vyzbrojen k boji.“ A tentýž Církevní Otec v dopise Antoniovi uvádí: „Pokud se někdo silně a strašně od Církve odloučil a obrátil se na cestu pohanů a světských lidí nebo bludařů a rozkolníků od Církve odloučených, a pokud kvůli tomu, jsa již mimo Církev a byv odloučen od její lásky a jednoty, podstoupil smrt, nemůže z důvodu své smrti dosáhnout žádné slávy.“ A dále: „Odpadlíci, zběhlí duchovní nebo nepřátelé a odpůrci pobuřující proti Církvi Kristově, byť by byli zabiti pro jeho jméno, nemohou být apoštolem připuštěni k podílu na pokoji Církve, neboť se nedrželi ani ducha, ani jednoty Církve.“

Zastánci „ekumenických mučedníků“ zdůrazňují, že nejde o to, „co nás rozděluje“, ale o to, „co nás spojuje“. Význam takovýchto „mučedníků“, či přesněji „pseudomučedníků“, abychom použili tradiční katolické označení, tedy spočívá v tom, že umírali za svou víru v Krista. Pomineme-li skutečnost, že nekatolíci v drtivé většině chápou vírou něco jiného než katolíci, pak nelze přehlédnout, že ačkoliv se snad stále drží nějaké dílčí pravdy, kterou jejich hereze zachovala, tak zároveň odmítají jiné pravdy, jež Kristus zjevil a svěřil své Církvi. Tímto se dostáváme k bizarní představě, že tito „mučedníci“ umírají pro Krista, a přitom zavrhují přinejmenším část jeho učení. (Připomeňme, že zde nepojednáváme o jejich osobní vině, ale o objektivním stavu.)

Proto Lambertini říká: „Hovoříme-li o hereticích, kteří by podstoupili smrt kvůli nějakému článku pravé katolické víry, je třeba stejně jako v případě heretika, který podstoupí smrt kvůli své herezi, prohlásit, že takový nemůže být považován za mučedníka, neboť odpadl od pravdy. A i když se nevzdal (jisté) pravdy, kterou mu přikazuje jeho víra, schází mu (pravá) víra.“

Navzdory jisté zdánlivé vnější podobnosti tedy mezi mučedníky a pseudomučedníky vládne zásadní rozdíl, který vytyčuje vyznávání pravdy, tj. pravé víry. Jak to poeticky vyjádřil kardinál Caesar Baronius ve své předmluvě k Římskému martyrologiu: „Jak včely, tak vosy mají svá hnízda podobně stavěná, díváme-li se pouze na buňky a plásty. Avšak včely patří vždy do jednoho úlu, což nepozorujeme u vos, které takové jednoty neznají, a proto také nemají medu.“ Heretikům pak vzkazuje: „Když už tak toužíte po tom, abychom s vámi souhlasili, uveďte alespoň jediný zázrak, který tento zástup pseudomučedníků učinil. Ale což, lze snad sklidit hrozny z trní nebo fíky z plevele?“

V modernistickém a postmoderním světě, kde pravda pozbyla smyslu a významu a všemu vládne libovůle, se pochopitelně stírají i hranice mezi mučedníky a pseudomučedníky. Ti druzí dnes mají sloužit jako svědkové nového ekumenického náboženství stvořeného lidmi.

Katolík by ale měl zůstat věrný učení, které už ve čtvrtém století vyjádřil Laodicejský sněm: „Žádný křesťan nesmí opustit Kristovy mučedníky a obrátit se k falešným mučedníkům, to jest k těm, kteří pocházejí z řad bludařů…, jelikož se odcizili Bohu. Ten, kdo takové následuje, nechť je vyobcován.“

PDF (formát pre tlač)