Setkávání člověka s logem v minulosti a dnes

Roman Cardal
31. októbra 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Logická struktura světa

Aktuálnost antického filosofického myšlení se dá mimo jiné ukázat na souvislosti, která pojí některé teorie starořeckých autorů s teoriemi, které hýbou moderními diskuzemi ohledně povahy a původu kosmické skutečnosti. Člověk byl od počátku své existence fascinován realitou, která ho obklopovala a která vytvářela prostředí pro rozvoj jeho života. Postupně si začal všímat, že příroda se chová podle určitých vzorů a zákonitostí, takže slavný Pythagoras mohl nakonec veškerou skutečnost označit pojmem kosmos, jenž v sobě nese význam řádu a harmonie.

Pythagorejci byli přesvědčení, že logos (rozum) nenáleží pouze člověku, nýbrž že v něm dospívá jen k velmi zvláštní realizaci. Logos se podle nich rozprostíral po celé skutečnosti, o čemž svědčí její myslitelnost. Kdyby lidský logos (rozum) a skutečnost světa neměly nic společného, zcela by se míjely a člověk by o světě nemohl nic vědět, dokonce by nemohl registrovat ani jeho prostou existenci. Tak tomu ovšem není. Svět a děje v něm jsou trvalým námětem lidského myšlení a veškerý život člověka je poután k širokému kontextu jsoucí reality.

Pythagoras a jeho žáci se domnívali, že jednotlivé věci i jejich vesmírný soubor sestávají z poměrů, jež jsou vyjádřitelné matematickým jazykem. V podstatě se domnívali, že jednotlivá jsoucna nejsou ničím jiným než vtěleným logem, řádem, který se materializoval v hmotném kosmu. V lidském myšlení spatřovali schopnost od-hmotňování, tj. přisuzovali mu umění, které se později začalo označovat jako abstrakce. Abstrakce je něco jako rentgen, který prosvěcuje hmotné věci a činí v nich viditelnou jejich vnitřní strukturu. Právě tato struktura je privilegovaným předmětem hloubkové aktivity lidského myšlení a pythagorejci o ní mluvili jako o pravé příčině (arché) hmotných jsoucen.

To, co vnímají lidské smysly, chápali jako „tělo“ této strukturní „duše“, jako to, co není strukturou, nýbrž strukturovanou (a tedy odvozenou a zapříčiněnou) realitou. Kosmos byl pro ně obdivuhodným řádem a studium tohoto řádu bylo povýšeno na roveň úctyhodné náboženské činnosti. Pythagorejci vnímali, že tento řád člověka přesahuje a nebránili se přesvědčení o jeho božském původu.

Ordo ab chao aneb život nad propastí nepravděpodobného

V návaznosti na tyto úvahy můžeme přesunout pozornost k té části textu Platónova dialogu Fedón, v níž se setkáváme s podobným typem přístupu. Platón v ní vyjevuje Sokratovo nadšení z Anagagorovy filosofie, s kterou se v určitém momentě svého života seznámil. I on byl fascinován řádem světa a uvědomoval si, že veškeré pokusy o jeho mechanistické a materialistické vysvětlení mu nepřináší žádoucí intelektuální uspokojení. Jak na příslušném místě čteme: „Ale jednou jsem slyšel kohosi číst z knihy, jak pravil Anaxagorovi, že prý rozum je to, co působí řád a co je všeho příčinou“. Řád světa spojoval s myšlenkou, podle níž v něm každé věci náleží optimální místo, je vnitřně optimálně strukturována a i celé skutečnosti náleží optimální vyladění. Taková pozice je odpovědí na dvě základní otázky: a) proč vůbec existuje nějaký řád? a b) proč existuje právě tento řád?

První otázka povstává proto, že již podle pradávné antické mytologie se kosmos (řád) zrodil z chaosu. Lze se tedy neptat, proč chaos nezůstal chaosem a přešel do uspořádaného stavu? Chaos je absencí uspořádanosti a nakolik je chaosem, neobsahuje v sobě ani žádné „předznamenání“ nějaké struktury. Z tohoto hlediska se lze na chaos dívat jako na možnost, z níž se za určitých podmínek může vynořit neomezená mnohost různých řádů. Antický pojem apeironu je naprostou neurčitostí a tedy i jakýmsi „pozadím“ světa, jenž je shodné s možností nekonečného počtu alternativních světů. Proč tedy vznikl právě tento svět a ne žádný nebo třeba nějaký úplně jiný? Zdá se, že vzhledem ke zmíněnému pozadí je pravděpodobnost existence našeho světa mimořádně nízká.

V Platónově textu se objevuje i myšlenka, že pokud náš svět již existuje, pak je jeho řád synonymem toho nejlepšího (optimálního), co daný systém vztahů ve věcech samých i mezi nimi navzájem představuje. Platón tuto úvahu rozšiřuje na veškerou realitu, neboť do ní zahrnuje nejen poměry panující na Zemi, ale i mimo ni. Mluví o Slunci, Měsíci a hvězdách, o jejich pohybech a vzájemných poměrech. V návaznosti na Anaxagora dodává, že „ty věci jsou spořádány od rozumu“ a že „je nejlepší, aby byly tak, jak právě jsou“. Takové uspořádání „je nejlepší pro každou jednotlivou z nich i pro všechny společně“. Jde tedy o zcela určité, ba o optimální poměry, o vtělený logos, jehož „hlas“ je schopna postihnout pouze lidská inteligence. Proto se nabízí závěr, že malý lidský logos se zde setkává se stopou velkého Logu, kterou tento v hmotném kosmu po sobě „zanechal“.

Velké spiknutí

V tomto momentě se můžeme přenést do naší současné doby a poslechnout si, co někteří badatelé říkají o uspořádání Vesmíru. V zásadě se zabývají úplně stejným problémem, s nímž mnoho století před nimi zápasil Platón. Jak nás o tom ve své knize Křesťanství a ateismus úplně jinak v populární formě zpravuje Dinesh d‘Souza: „Fyzikové narazili na antropický princip, když si položili prostou otázku: Proč ve vesmíru platí právě ty zákony, které v něm platí: Zamyslete se nad tím: vesmír se zjevně řídí velmi specifickou soustavou pravidel, ale nemusí to být zrovna tato pravidla. Tak proč jsou pravidla taková, a ne jiná?“

Ve zmíněné knize se můžeme dočíst, že řada moderních objevů svědčí o tom, že „obrovské rozměry a velké stáří vesmíru nejsou náhody. Jsou to nezbytné podmínky pro existenci života na Zemi. Jinými slovy, vesmír musí být právě tak velký a právě tak starý jak je, aby mohl obsahovat živé bytosti jako mě a vás. Jakoby celý vesmír se svými zákony byl spiknutím za účelem vyrobit nás.“

S tím jsou spojené specifičtější otázky. Například otázka, proč jsou určité konkrétní fyzikální konstanty (třeba gravitační síla) právě tak velké a ne menší nebo větší? Platón na to dává odpověď, že v jádru reality narážíme na působnost dvou protikladných principů (či lépe řečeno jednoho podvojného principu), z nichž jeden nazývá Jedním a druhý Neurčitou dyádou. Neurčitá dyáda je tendencí k extrémům (k nekonečně „velkému“, či k nekonečně „malému“), zatímco „Jedno“ tyto tendence ovládá a poutá, takže „umísťuje“ jsoucí reality do patřičného bytostného prostoru, který je vzhledem k oněm extrémistickým silám rovnovážným stavem neboli optimálním řádem. „Optimálním“ v tom smyslu, že pouze při uskutečnění takového stavu je existence takových věcí možná.

Uvedený „patřičný bytostný prostor“ se dá též označit jako „vyladěnost“ tendencí, které se při překročení určité hranice (hodnoty) stávají destruktivními. Jak píše d‘Souza, „kdyby základní hodnoty a vztahy v přírodě byly jen trochu odlišné, náš vesmír by neexistoval a my také ne. I když to zní fantasticky, vesmír je vyladěný tak, aby v něm mohli žít lidé. Žijeme ve vesmíru, který je jako nejmenší postýlka z pohádky o třech medvědech: „tak akorát“, aby v něm vznikl a vzkvétal život“.

O hluboké příbuznosti Platónových rozborů s moderními kosmologickými teoriemi se lze přesvědčit i na výpovědích jiných vědců, o nichž se d‘Souza zmiňuje. Upozorňuje například na publikaci Pouhých šest čísel od astronoma Martina Reese, v níž je představena vize, podle které „základní fyzikální vlastnosti vesmíru spočívají na šesti číslech a každé z nich má právě takovou hodnotu, která je nutná k existenci života. Kdyby se kterékoliv z těchto čísel (například gravitační konstanta nebo silná interakce) „byť jen nepatrně“ změnilo, nebyly by… žádné hvězdy, žádné složité prvky, žádný život“. Jiný astronom, Lee Smolin, se zamýšlí nad pravděpodobností vzniku našeho Vesmíru a dochází k závěru, že její hodnota je jedna ku deseti na 229. Z toho je patrná vhodnost následného komentáře: „Tedy pravděpodobnost, že tu nebudeme, byla… zkrátka astronomická. Přesto tu jsme. Kdo za to může?“

Problém tzv. antropického principu je jistě třeba diskutovat a kdo na něj narazil ví, že vášnivé rozpravy ohledně něj rozhodně nescházejí. Tím se ale zabývat nebudeme. Naším úkolem bylo upozornit na strukturní příbuznost přístupů, které jsou od sebe chronologicky vzdáleny tisíce let. Inteligentní lidé si v dějinách kladou stále stejné základní otázky a znalost pramenů, které pocházejí z dávné minulosti, nás přesvědčuje, že odpovědi na ně nemusíme hledat jen v nejmodernější vědecké literatuře. Setkání lidí s Logem proběhlo již dávno před námi a je velmi mnoho věcí, které se od nich můžeme naučit.

PDF (formát pre tlač)