Nebezpečí absolutních nároků individuality

Roman Cardal
29. augusta 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Co je to individualita?

Jestliže je někdo označen jako silná individualita, je to nepochybně vyznamenání. Tímto obratem se míní, že příslušný člověk se vyznačuje vlastnostmi, které jsou pouze jeho a proto se díky nim odlišuje od ostatních, většinou méně výrazných lidí. Rovněž filosofové spatřují v individualitě kvalitu spojenou s určitou silou a schopností odlišování. Latinskému slovu individuum rozumí v souladu s jeho základním významem – individuum je to, co je indivisum in se (nerozdělené v sobě) a následkem toho divisum ab alio (oddělené, odlišené od všeho ostatního). Vnitřní nerozdělenost toho, co je individuální, tedy poukazuje na interní sílu soudržnosti jednotlivé skutečnosti, mimo jejíž působnost ad intra se nalézají reality, které jsou poutané silami vycházejícími z jiných bytostných center a tím pádem ustavující jiná, odlišná individua.

Vyjdeme-li z nepopiratelného faktu existence mnohosti věcí a dějů, pak je naprosto nezbytné trvat i na jejich individuální povaze. Kdyby ji totiž neměly, nemohly by se vzájemně nijak lišit, protože by jim scházela bytostná koheze, jež by vymezila zónu jejich vlastní reality proti všemu tomu, co se vyskytuje za jejími hranicemi. Třebaže slova individuum a individuální používáme hlavně pro označení osob, jsou z výše uvedeného důvodu aplikovatelná na úplně všechny skutečnosti. Co není individuální, nemůže se lišit a to vede ke zhroucení plurality.

Je to dobře patrné na známém sporu o univerzálie. Nakolik je něco obecné, natolik je to společné a sdílené a tedy nad-individuální. Je-li Petr člověkem, neliší se v tom od Pavla, Jany a Kláry, z nichž každý je také člověkem. Aby tedy pluralita jsoucen mohla být označena něčím obecným, musí být tato jsoucna vzájemně odlišná a tudíž individuální. Individualita je tak chápána jako jakýsi „podklad“ obecného. A jelikož nás o individuálním charakteru věcí a osob informují všechny naše smysly (vidíme, slyšíme, hmatáme, cítíme a chutnáme vždy jen jednotlivé skutečnosti), jde o tzv. tvrdý fakt, který nelze bezrozporně popírat. Jinými slovy, vše co existuje, je nutně individuální.

Ideologická interpretace individuality

Tato pravda se dá vytěžit v různých směrech. Nominalisté a konceptualisté ji využili k formulaci svých teorií, podle nichž nemá obecnost žádnou silnou bytostnou konzistenci. Nominalisté tvrdí, že je pouhou vlastností našeho jazyka (pouze slova jsou obecná v tom smyslu, že jedno slovo – např. slovo “člověk“ – používáme pro označení mnohých, v sobě individuálních a tedy neobecných skutečností – Petra, Pavla, Jany a Kláry. Konceptualisté uplatňují principiálně stejný přístup a míní, že obecnost je dána významem našich pojmů – reality existující mimo naši mysl jsou jednotlivé, zatímco naše pojmové myšlení je chápe skrze pojmy (významy), které jsou obecné. Oba směry se shodnou na tom, že v mimo-myšlenkovém světě neexistuje nic obecného, protože vše, co se v něm vyskytuje, je striktně individuální. Jsoucí skutečnosti, k nimž se vztahuje náš jazyk a naše myšlení, proto podle této interpretace nemají fakticky nic společného.

Tato antirealistická teorie nachází své zvláštní uplatnění v antropologické oblasti, neboť právě v ní ji lze podpořit osobní zkušeností každého z nás. Vnímáme v ní totiž nezaměnitelnost a originalitu našeho vlastního „já“. Žádné „já“ nemůže být z principu „ne-já“. „Já“ je dáno vztahem vědomí k sobě samému, což navozuje situaci typickou pro individualitu. Tímto návratem k sobě samému se sebe-vědomí vymezuje vůči všemu, co nespadá do sféry jeho vlastního sebe-vztažného „já“.

Unikátnost „já“ a nepřehlédnutelná nesrovnalost

Když je ale každé „já“ naprosto jedinečné (individuální a unikátní), je značně nepatřičné, že k označení každého „já“ používáme jen jedno významově nerozlišené zájmeno „já“. Pokud o sobě mohu říct, že jsem „já“ a jsem v tom zcela jedinečný, jak může nějaký jiný a rovněž naprosto jedinečný člověk o sobě vyslovit totéž slovo „já“, když by se mělo vztahovat výlučně pouze na mé „já“? Všichni, kdo nesdílejí mé „já“, by si pro označení svého sebe-vědomého nitra měli vymyslet svá vlastní a naprosto původní označení – třeba „“áj“, „pó“, „kí“, „té“ atd. Jinak pro sebe nárokují něco, co z principu patří pouze mně a strhávají na sebe moji vlastní identitu, vykrádají moji nezaměnitelnou individualitu.

Tzv. „ochrana osobních dat“ by se měla týkat i jazyka, jehož prostřednictvím identifikuji sám sebe. Zájmeno „já“ je v natolik úzké korelaci s mým jedinečným a individuálním bytím, že ho nelze nijak reprodukovat v jiných situacích. Jestliže zastánci genderové ideologie tlačí na vytváření jazyka, který odpovídá sebe-identifikaci různých jedinců, mělo by se stejným způsobem postupovat v každém případě i mimo sféru genderové strategie. Gender je totiž jen omezeným případem identity, zatímco identita je vlastnost typická pro každou skutečnost a každého jedince.

Totožností k různosti a růzností k totožnosti

Tady bychom se však měli zastavit a začít nad problémem vážně reflektovat. Stimul si k tomu můžeme vzít z poslední věty předchozího odstavce, v němž jsme zmínili, že „identita je vlastnost typická pro každou skutečnost a každého jedince“! Zamyslíme-li se nad významem tohoto tvrzení, nemůžeme neuznat, že identita je a není výlučná zároveň a ve stejném ohledu! Neboť je naprosto nepochybné, že každá skutečnost má svoji vlastní totožnost, která zakládá její jedinečnost a nezaměnitelnost. Nominalisté, konceptualisté a postmoderní relativisté se svým myšlením do této polohy nedostávají, protože se pohybují na úrovni čisté ideologie. Filosofie se ale nemůže kompromitovat s žádnou ideologií, nominalizmus, konceptualizmus a postmoderní relativizmus nevyjímaje. Celý problém je tudíž nutné postavit do jiného světla.

Můžeme si k tomu posloužit pasáží z jednoho spisu geniálního ruského myslitele Vladimíra Solovjova. Na příslušném místě se zabývá „já“ a předměty, které poznává prostřednictvím smyslové zkušenosti: „Z tohoto pohledu „já“ není jednotlivé, ale všeobecné, stejně jako je všeobecné „teď“, „tady“ a „to“. Je pravda, že máme na mysli určité jednotlivé „já“, ale stejně jako nemůžeme nikdy vyslovit, co máme skutečně na mysli pojmy „teď“ a „tady“, stejně tak nemůžeme nikdy plně vyjádřit naše „já“. Když říkám „to“, „tady“, „teď“, „jednotlivost“, mluvím o všech „to“, všech „tady“, všech „teď“ a všech „jednotlivostech“. A stejně tak, když říkáme „já“, mluvíme celkově o všech „já“, protože každé „já“ je vždy stejné: každé „já“ je „já“, „toto jednotlivé já“.“

Pro výše zmíněné ideology je citovaná pasáž fatálním kamenem úrazu, protože je v ní vyjádřena pravda, kterou nelze nijak popřít – každý pokus o uzavření jakékoliv skutečnosti do její originální jedinečnosti je v sobě rozporný. Proto je tak snadné poukázat na vnitřní rozpornost nominalizmu, konceptualizmu a postmoderního relativizmu. Jediného správného řešení problematiky se dá dosáhnout uznáním, že každá skutečnost, člověka nevyjímaje, je obecná a individuální zároveň. Vyjádřeno jiným způsobem – žádná skutečnost neexistuje jako něco výlučného a nesdělitelného, nýbrž bytostně komunikuje se vším ostatním.

Tato bytostná komunikace má podobu něčeho jednoho, které se realizuje v mnohém a v mnoha modalitách. Již Platón ukázal, že kamkoliv zaměříme naši mysl, všude narážíme na jedno v nesčetném počtu realizací neboli na zmnožené jedno a jednotu mnohého. Jedno a mnohé, totožné a různé nelze oddělit. Ale jmenovaní ideologové tak činí a dopouštějí se tím nepatřičných separatizmů – oddělují jedno od mnohého a mnohé od jednoho, totožné od různého a různé od totožného.

Nebe a peklo – relativizovaná a absolutizovaná různost

Pro člověka v jeho existenčním rozměru to má velmi vážné důsledky, nad nimiž se dosud dosti málo uvažovalo. Akceptujeme-li totiž naznačený ideologický pohled na realitu, uzavíráme se ve své neopakovatelné jedinečnosti a vrháme tím sami sebe do beznadějné samoty. A to je cesta do pekel, protože peklo je zoufalým stavem opuštěnosti, v němž neexistuje útěcha ze setkání odlišného ve stejném a společně sdíleném.

Peklo je obýváno bytostmi, které ze sebe samých učinily absolutno, separovaly se a proto nutně naráží na nekompromisně absolutní nároky stejně zoufalých zatracenců. Výsledkem tak není tranquilitas ordinis coelestis, pokojné a láskyplné soužití mnohých tvorů, nýbrž destructio cohabitationis pacificae, zkáza přátelských vztahů a jejich nahrazení nenávistnou konfrontací bez konce.

PDF (formát pre tlač)