Katolicizmus v předkřesťanské době -

Katolicizmus v předkřesťanské době

Roman Cardal
19. septembra 2023
  Spoločnosť   ,

Nejde o chronologický omyl?

Zdá se, že potřeba vzorů je pro lidský život nepostradatelná. Souvisí to s tím, že člověk dospívá ke své fyzické, intelektuální a mravní zralosti v dlouhém, mnohaletém procesu a na této cestě se musí pečlivě rozhlížet, aby se udržel v žádoucím směru, jenž vede k dosažení kýženého cíle. Kdo se chce stát dobrým fotbalistou nebo tenistou, bere si za vzor a příklad sportovce, kteří v těchto disciplínách dosáhli mimořádných výsledků. A tak je tomu v každém odvětví lidského snažení. Jestliže se však někdo chce stát nejen dobrým profesionálem v tom či onom oboru, nýbrž navíc i dobrým člověkem, má i v takovém případě k dispozici bohatou škálu vzorů, podle níž se může konkrétně orientovat.

Sokrates učí Perikla
zdroj: wikimedia commons

Pro křesťansky věřícího se jako vzor všech vzorů samozřejmě nabízí osoba Ježíše Krista a ve spojení s ním nepřeberné množství světců, kteří se mu během svého života dokázali obzvláštním způsobem připodobnit. Nevěřící lidé hledají následování hodné příklady jinde. V minulosti obraceli své zraky i k některým pohanským filosofům a myslitelům, mezi nimiž zaujímali jedno z nejčestnějších míst Sokrates, Platón a Aristoteles. Co na nich bylo tak přitažlivého?

Když řekneme, že to byl kromě jiného i jejich katolicismus, vzbudíme tím okamžitou kritiku, protože žádný člověk, který žil v předkřesťanské éře, nemohl z pochopitelných důvodů myslet nebo jednat katolicky. Katolická Církev a tedy i možnost příslušnosti k ní vznikla až za života jejího Zakladatele, tedy až na počátku křesťanského letopočtu. Jmenovaní filosofové žili dávno před Kristem, takže o katolicismu, do jehož zrození v jejich době scházelo ještě několik set let, nemohli nic vědět, a proto se k němu nemohli ani přiklonit. Jak by tedy bylo možné mluvit o nějakém Sokratově, Platónově či Aristotelově katolicismu?

Vše záleží na tom, jak pojmu „katolicismus“ rozumíme. Chápeme-li ho v jeho původním, etymologickém významu, pak nic nebrání tomu, abychom jím myšlení uvedených filosofů označili. Katolický totiž znamená celistvý, takže katolický postoj je vlastně ten, který zahrnuje úplně všechno, co je do jeho myšlenkového a tím pádem i životního obzoru začlenitelné. Katolicismus v tomto smyslu by měl být typický pro každou autentickou filosofii, která by z definice měla mít celostní záběr a neměla by ze svého „zorného úhlu“ vylučovat nic, co je vzájemně slučitelné a co lze obsáhnout aplikací její perspektivy.

Katolická povaha ontologického přístupu

Tento požadavek se nejvýraznějším způsobem naplňuje v tzv. ontologickém přístupu, v němž se filosofům otevírá celek skutečnosti. Ačkoliv v realitě existuje celá řada protikladů, v ontologickém pohledu jsou všechny zahrnuty v pojmu skutečnosti právě proto, že jsou navzdory své protikladné povaze nefalšovaně skutečné. Umění filosofického myšlení a životní praxe spočívá i v tom, že se nenechává zahnat do nějakého jednoho částečného stanoviska, z něhož pak upírá legitimitu stanoviska jiného, jež kontrastuje s tím, které si daný člověk neobezřetně zvolil jako platformu své životní moudrosti. To se stává například materialistům nebo spiritualistům, kteří absolutizují jen jeden aspekt reality (hmotu či ducha) a všechny její ostatní rozměry rezolutně negují anebo redukují na pouhý efekt jimi uznávaného principu.

V dalším příspěvku se zaměříme na katolicitu Sokratovy filosofické osobnosti. Byť byla Sokratova fiosofie v mnohých směrech rudimentální a zárodečná, na jeho konkrétním příkladě se dá dobře ukázat, že mu požadavek katolicity nebyl cizí a že pro něj dokonce představoval hodnotu, na které celé jeho myšlení a jednání spočívaly.

Bezrozporná syntéza protikladů v kat‘holismu

Kde se vyskytuje hodnota katolicity (kata holos), tam se takřka nezbytně objevuje i kritika, která poukazuje na její údajné vnitřní rozpory. Jak již bylo řečeno, katolicita v sobě musí obsahovat všechny protiklady, ovšem ne jakožto protikladné, nýbrž jakožto slučitelné. To je možné jen v případě, že existuje rozměr a hledisko, které ony protiklady přesahuje a na určité vyšší úrovni i syntetizuje. Máme-li dát nějaký příklad katolicity, která se uskutečňuje v římské Církvi, stačí se zamyslet nad hodnotami, jež jsou jí podporovány a prosazovány.

Vždy je přitom třeba samozřejmě přihlížet ke kontextu, v němž se tak děje, ale to nemění nic na tom, že za různých okolností je katolická Církev schopna a vlastně i nucena zastávat hodnoty, které se samy o sobě a viděny v jejich partikulárnosti vzájemně vylučují. Nastávají situace, v nichž zdůrazňuje potřebu chudoby a skromnosti, ale v jiném kontextu podporuje potřebu bohatství a neúčelného nadbytku. Dokáže ocenit prosté a nevzdělané duše, ale zároveň vysoce vyzvedá přirozené poznání a vzdělání na všech jejich úrovních. Uznává určitou protikladnost požadavků těla a duše, ale nikdy je nestaví do takového kontrastu, že by jedna z těchto složek člověka ztratila svou nepřehlédnutelnou váhu. A tak by se dalo pokračovat dalším výčtem skutečností, které se nekatolickému pohledu jeví nutně jako neharmonizovatelné v jednom pohledu.

Sokratovo učení a Sokratův postoj jsou charakterizovány podobným napětím, které je typické pro záměrně nejednoznačné a přitom vysoce vnitřně konzistentní pozice. Pohled, jenž nedokázal proniknout pod slupku vnějšího zdání, musel být nezbytně překvapen zdánlivou nesrovnalostí Sokratových slov a skutků. Hlásal asketický ideál života a přitom byl často spatřován na opulentních hostinách. Mluvíval o „onom světě“ jako o pravé vlasti a přitom byl ochoten v bitvách nasazovat svůj život za hodnoty pozemské polis. Pátral po esenci člověka a zároveň se s oblibou obracel ke konkrétním lidem jeho doby.

Tyto protiklady u něj nepředstavovaly nekonzistenci jeho myšlení a jeho praktického postoje, nýbrž probleskovalo v nich bohatství jeho vnitřního života, v němž byly všechny sloučeny v jeden harmonický celek.

V následném příspěvku ukážeme, jak se tato původní jednota protikladů (katolicita) v Sokratově myšlení a jednání rozpadla u filosofů, kteří se jeho příkladem inspirovali a po jeho smrti rozvíjeli jeho naléhavý odkaz. Zamyslíme se i nad důvody, proč se tak stalo a budeme mít příležitost si uvědomit, že tento vzdálený historický příklad se bytostně dotýká i každého z nás.


PODPORTE PORTÁL CHRISTIANITAS

Váš príspevok je životne dôležitý pre udržanie a ďalší rozvoj portálu.
Prosíme Vás, podporte nás sumou:

5 € 10 € 20 € 50 €

Bráňme spolu vieru, rodinu a vlasť!

PDF (formát pre tlač)

Najnovšie články

Návrat špiónománie alebo Sokrates – vzor všetkých špiónov a ako som sa ja stal špiónom

Koniec tridentskej sv. omše v americkom Marylande? Niektorí katolíci sú z rozhodnutia Vatikánu smutní, iní nie

Rozhodne sa Poľsko pre deportácie ukrajinských mužov na Ukrajinu?

Kostnický koncil – náhľad do jeho obradov a liturgických úkonov