Podivuhodné proroctví Eugenia Pacelliho, budoucího papeže Pia XII.

Martin R. Čejka
25. marca 2026   Cirkev História   CZ

Eugenio Pacelli, tedy papež Pius XII., je všeobecně znám v souvislosti se svým působením během druhé světové války. A týká se to i jeho života před nástupem na svatopetrský stolec, kdy se především poukazuje na jeho činnost jakožto apoštolského nuncia v Německu. Ovšem existují pochopitelně i jiné, a z jistého úhlu i důležitější stránky Eugenia Pacelliho, přičemž jednou z nich je ta, kterou bychom mohli nazvat „mystickou“.

Zmíněná stránka souvisí do značné míry se zjevením Panny Marie v portugalské Fatimě. Kardinál Federico Tedeschini veřejně potvrdil, že se Pius XII. stal v roce 1950 během procházek ve Vatikánských zahradách čtyřikrát (30. října, 31. října, 1. listopadu a 8. listopadu) svědkem „slunečního zázraku“ podobném tomu jako ve Fatimě. Podle různých zpráv přikládal Eugenio Pacelli zjevení ve Fatimě klíčový význam. Potvrzuje to mj. i kniha Pie XII devant l’Histoire Mons. Georgese Rocheho a Philippa Saint Germaina, která vyšla v roce 1972.

Mons. Georges Roche byl po třicet let tajemníkem a důvěrníkem francouzského kardinála Eugèna Tisseranta, který spravoval v letech 1930 až 1936 funkci archiváře a proprefekta Vatikánské knihovny. Tisserant pak odkázal po své smrti své osobní spisy právě Mons. Rocheovi.

Autoři knihy v předmluvě uvádějí: „Pro pochopení myšlení Pia XII. a představení jeho celkového pohledu autoři této práce prozkoumali archivy zastupitelských úřadů u Svatého stolce, osobní dokumenty kardinála Spellmana, dokumenty obdržené státním tajemníkem a dokumenty Svatého stolce týkající se druhé světové války. S bádáním jim pomáhal P. Pierre Blet, který byl archivářem dokumentů Pia XII., spolu se třemi jeho spolubratry z Tovaryšstva Ježíšova. Spolupráce a rady příbuzných Svatého Otce vdechly do tohoto vyprávění vřelost života, přičemž autoři obzvláště děkují matce Pascalině, hraběti Galeazzimu a zesnulému knížeti Carlu Pacellimu.“

Jejich hlavním zdrojem tedy byly dokumenty z archivů i osobní vzpomínky lidí, kteří byli Eugeniu Pacellimu nejbližší. Matka Pascalina sloužila Eugeniu Pacellimu jako hospodyně, důvěrnice a sekretářka už od jeho působení jako apoštolského nuncia v Bavorsku v roce 1917 až do jeho smrti v roce 1958. Carlo Pacelli byl synovcem Egenia Pacelliho a sloužil po řadu let jako právní poradce Vatikánu. Hrabě Enrico Pietro Galeazzi byl dlouholetým přítelem Egenia Pacelliho, byl architektem Svatých apoštolských paláců a generálním ředitelem vatikánských technických a hospodářských služeb. Během druhé světové války ho Pius XII. pověřil, aby působil jako diplomatický prostředník mezi Vatikánem a Spojenými státy (mj. vyjednával s prezidentem Rooseveltem ohledně zajištění pomoci a ochrany Říma).

Autoři ve své knize vykreslují osobu Eugenia Pacelliho následovně: „Mons. Pacellimu je sedmdesát sedm let a má pracovní nasazení, která jeho okolí vyčerpává. „Vše v něm vzplálo jako plamen,“ vzpomínala na toto období matka Pascalina. Často ho nachází v jeho pracovně, jak klečí na klekátku a prosí Nejvyššího o osvícení. Tento diplomat, jenž tak dokonale chápe události, lidi, kteří tvoří, i pohnutky, které je v jednotlivých případech vedou, je především mystikem ve službách obce sv. Augustina.

Budování „všeobecného právního řádu“, skutečné síly morálního přesvědčování, o kterou se Svatý stolec pokouší na základě Lateránských dohod, by bylo pouhou diplomatickou vynalézavostí, pokud by projevující se modernistické tendence rozkládaly křesťanské učení. Právník Pacelli, jenž uskutečnil kodifikaci kanonického práva, si uvědomuje nezbytnost reformy, nepatří však k těm, kteří jednají lehkovážně.

Věřit v lidi znamená především nezakrývat před nimi pravdu oslavováním ctnosti, svobody, pokroku, vědy, zatímco nadchází věk, který zrodil atomové bomby, koncentrační tábory, státní materialismus a morální nihilismus. Věřit v lidi znamená varovat je před „společenskou prozřetelností“, která by měla řídit věčný střet mezi dobrem a zlem, pravdou a omylem a zajistila by podmíněné štěstí v jejich mraveništi.“

Právě ony naznačené obavy ohledně vývoje světa i tendencí v samé Církvi, spolu s poselstvím Panny Marie ve Fatimě nacházejí svůj odraz v rozhovoru Eugenia Pacelliho s hrabětem Galeazzim:

„(V roce 1933) se hraběti Enricovi Pietru Galeazzimu, který se stane jedním z jeho nejbližších spolupracovníků a který ho navštívil, aby dojednal podrobnosti jeho pobytu v Americe, svěřil slovy vrhajícími světlo na tohoto prozřetelnostního muže, jenž asistoval Piovi XI.:

„Předpokládejme, drahý příteli, že komunismus je nejviditelnějším z nástrojů rozvratu namířených proti Církvi a tradici Božího zjevení. Staneme se tak svědky vpádu do všeho, co je duchovní: do filozofie, vědy, práva, školství, umění, médií, literatury, divadla i náboženství.

Dělám si starosti ohledně sdělení Panny Marie malé Lucii z Fatimy. Ona vytrvalost Dobré Paní tváří v tvář nebezpečí, jež ohrožuje Církev, je božským varováním před sebevraždou, kterou by představovala změna víry v její liturgii, její teologii a její duši.“

Pius XII. se na okamžik odmlčel.

„Slyším kolem sebe novotáře, kteří chtějí rozebrat svatou kapli, zhasit všeobecný plamen Církve, zavrhnout její okrasy a přimět ji, aby se kála za svou historickou minulost. Nuže, můj drahý příteli, jsem přesvědčen, že Petrova Církev musí potvrdit svou minulost, jinak si kope vlastní hrob.

Budu vést tento boj s největší rozhodností uvnitř Církve, stejně jako mimo ní, i kdyby síly zla jednoho dne mohly zneužít mé osoby, mých činů nebo mých spisů, jako se dnes snaží pokřivit dějiny Církve. Všechny lidské hereze, které pozměňují Boží slovo, slouží tomu, aby tak mohlo zazářit větší světlo.“

V tomto okamžiku, dodává hrabě Galeazzi, se pohled papeže, zahalený skly jeho brýlí, stal nadpřirozeným a z jeho vytáhlého a křehkého těla vyzařuje neodolatelná mystická síla. Mons. Pacelli si uvědomil, že uvedl své posluchače do rozpaků, a omluvil se neškodným slovem, které vrátilo konverzaci zpět na zem.“

Další „prorocký“ výrok souvisí s velkou váhou, jakou Mons. Eugenio Pacelli přikládal misijní činnosti. Podporoval v roce 1926 přenesení Papežské Urbanovy koleje pro šíření víry, která se původně nacházela na Španělském náměstí, na římský pahorek Janiculus, díky čemuž studenti získali krásný výhled na Svatopetrské náměstí. Jako státní sekretář řídil její další modernizaci a rozšiřování, které mj. spočívalo v založení Misijního institutu v rámci koleje. Tím se seminář proměnil z pouhé „školy pro kněze“ ve specializované akademické centrum pro misijní práci.

Prosazoval navíc co největší zapojení duchovních ze všech světadílů do správy Církve, což se u některých vysokých církevních úředníků setkávalo s nepochopením. Jeden z kuriálních kardinálů mu řekl: „Máte příliš vysoké mínění o zaostalých národech.“ Pacelli mu na to tehdy odpověděl:

„Eminence, tyto zaostalé národy zachrání Církev. Přijde den, kdy civilizovaný svět zapře svého Boha, kdy Církev bude pochybovat, jako pochyboval Petr. Bude v pokušení věřit, že se člověk stal Bohem, že jeho Syn je pouze symbolem, filozofií jako mnohé jiné. A v kostelech budou křesťané hledat věčné světlo, kde na ně čeká Ježíš, podobni oné hříšníci volající před prázdným hrobem: „Kam ho vzali?“

Tehdy povstanou kněží z Afriky, Asie a Ameriky, formovaní zde v tomto misijním semináři, kteří budou říkat a hlásat, že „chléb života“ není obyčejným chlebem a že matka Bohočlověka není matkou jako ostatní. A nechají se rozsekat na kusy, aby vydali svědectví, že křesťanství není náboženstvím jako ostatní, neboť jeho hlavou je Syn Boží a Církev je jeho Církví.“

Dnes s odstupem můžeme posoudit, nakolik trefná byla slova Eugenia Pacelliho o sebevraždě Církve v souvislosti se změnami v liturgii a teologii. Zdá se, že právě žijeme v době, kdy „Církev pochybuje, jako pochyboval Petr“ a propadla pokušení věřit, že se člověk stal Bohem.

PDF (formát pre tlač)