Osvobozený Jeruzalém – boj, který je stále aktuální

Martin R. Čejka
11. marca 2025   Kultúra   CZ

Tato doba nepřeje dlouhým textům. Virtuálnímu světu, a zejména sociálním sítím, kde valná část lidstva tráví svůj život, vládnou krátké příspěvky, ba někdy pouze primitivní piktogramy. Pokud někdo nachází zálibu v obsáhlejších textech, svědčí to o jeho přinejmenším latentních konzervativnějších sklonech, a kochá-li se dokonce nějakým eposem, pak se zcela jistě musí jednat o reakcionáře, byť třeba neuvědomělého.

Co pak říci o milovníkovi eposu, v jehož podtónech zaznívá duch rekatolizace a který zcela odmítá otevřenou náruč mezináboženského bratrství? Takovému, jestliže nezůstane na bezpečné půdě čistého estétství, nad níž je postmoderní režim ještě ochoten přivřít oči, hrozí, že na sebe svolá klatby a exkomunikace ze strany nesmiřitelné tolerance. Tato kritéria splňuje dílo Osvobozený Jeruzalém italského básníka Torquata Tassa, které je ztělesněním všeho výše zmíněného.

Torquato Tasso se narodil 11. března 1544 v Sorrentu ve šlechtické rodině, jež byla úzce spojena s nejmocnějšími neapolskými rody. Jeho otec, básník Bernardo Tasso, se záhy dostal do sporu se španělskou korunou, která tehdy v Neapoli vládla, byl prohlášen za vzbouřence a musel se uchýlit do římského vyhnanství. Torquatova matka náhle v roce 1556 zemřela, přičemž otec byl přesvědčen, že ji otrávil její bratr, aby se zmocnil rodinného majetku. Torquato se pak připojil ke svému otci v Římě, kde žili skromným životem. Ještě v Neapoli navštěvoval jezuitskou školu a proslul svým intelektem a zbožností. Později byl poslán na studium práv do Padovy, ale věnoval se zde poezii a filozofii. V té době také napsal ve věku osmnácti let svou první epickou báseň Rinaldo, která mu získala jisté uznání. Krátce ještě studoval v Boloni a následně vstoupil do služeb kardinála Luigiho d’Este.

Právě hrad rodu d’Este ve Ferraře sehrál klíčovou roli v životě Torquata Tassa. Tam propadl půvabům nejedné dvorní dámy, tam se u něj začala projevovat duševní porucha a tam poprvé v roce 1574 vydal své nejslavnější dílo, tedy Osvobozený Jeruzalém, na kterém dlouhé roky pracoval. Ještě před zveřejněním zaslal Tasso rukopis Osvobozeného Jeruzaléma svým literárním přátelům s tím, že zohlední jejich připomínky. To se ovšem ukázalo být chybou, neboť každému z nich se i přes obecný pochvalný tón nelíbilo něco jiného, ten by opravil to, druhý zase ono. Jeden dokonce vyjádřil své pochyby, jak inkvizice přijme některé nadpřirozené prvky. Výsledkem bylo Tassovo nervové vypětí. K tomu začala sílit závist některých dvořanů, kteří ho očerňovali a uráželi. V ničem zde nepomáhala ani básníkova ješitnost a přecitlivělost, pokud šlo o kritiku. Začal propadat podezření, že ho jeho služebnictvo zrazuje, že na něj někdo donáší inkvizici, a každého dne očekával, že bude otráven. Střídaly se u něj nálady, byl podrážděný a měl sklon k prudkým výbuchům. Podle všeho se u něj rozvinula maniodeprese, čili, jak se dnes říká, bipolární afektivní porucha. Nakonec byl zavřen do ústavu pro choromyslné sv. Anny ve Ferraře, kde navzdory protestům strávil více než sedm let.

Když byl v červu 1586 propuštěn, usadil se na chvíli v Lombardii na venkově, a pak většinou žil střídavě v Neapoli a Římě. V roce 1593 vydal v Římě přepracovanou verzi Osvobozeného Jeruzaléma pod názvem Dobytý Jeruzalém (La Gerusalemme conquistata), v níž se snažil odstranit některé filozofické a mravní nedostatky původního textu. V té době byl v podstatě odkázán na štědrost svých patronů a dobrodinců, mezi něž patřil především jeho přítel jeruzalémský patriarcha kardinál Scipione Gonzaga (mimochodem bratranec sv. Aloise Gonzagy a přítel sv. Karla Boromejského a sv. Filipa Neriho). Dalším vlivným patronem byl kardinál Cinzio Aldobrandini, synovec Ippolita Aldobrandiniho, čili papeže Klementa VIII. Právě na přímluvu kardinála Aldobrandiniho i z rozhodnutí samotného papeže měl být Torquato Tasso po vzoru Petrarky na Kapitolu korunován vavřínovým věncem a obdržet titul poeta laureatus. Toho se však nedočkal. O bouřlivé první dubnové noci roku 1595 zaklepal na bránu kláštera sv. Onufria na římském Janikulu a bratřím, kteří ho přišli přivítat, rovnou sdělil, že přišel, aby zde zemřel. Tak se také 25. dubna 1595 o jedenácté hodině stalo.

Osvobozený Jeruzalém pojednává o první křížové výpravě, ale záměrem díla není přesné historické líčení, byť v něm vystupují i skutečné postavy jako Godefroy z Bouillonu (Goffredo, v českém překladu Bohumír). Splétá se v něm válka a láska, úchvatné popisy přírody a nadpřirozené jevy, vášně a vnitřní duchovní svět hrdinů, převládá lyrický tón a neschází dobrodružství. Pozadí všeho pak tvoří souboj dobra a zla, tedy Boha a jeho věrných s ďáblem a jeho přisluhovači. Ovšem boj zde není chápán jako hrdinské povyražení, nýbrž spíše jako splnění povinnosti.

Už na začátku ukazuje Godefroy cíl výpravy:

„Však poslední byl našich tužeb cíl,
dobýti Sión, by jha nehodného
zas křesťan prost a osvobozen byl
z tvrdého otroctví a ukrutného,
by v Palestině trůn se založil
a pevný týn zbožnosti lidu všeho,
by poutník zbožný mohl bez nástrahy
svůj splnit slib a ctít hrob Krista drahý“ (I, 23 – číslovaní po oktávách).

A upozorňuje svoje druhy ve zbrani: „Ne z lakotných, ctižádostivých pudů jsme vyjeli sem…“

Dánský princ Sveno pak vyjadřuje své odhodlání následovně:

„I zvolal: Ejhle, dvojí kyne nám
teď vítězství a mučenictví vínek,
v ten první doufám, druhý toužně ždám,
onť dražší, hoden slávy stejných zmínek,
to pole, bratři, věřte bude chrám
kdys nesmrtelných velkých upomínek,
kde ukazovat bude pozdní věk
buď naše trofeje neb náhrobek“ (VIII, 15).

O rytíře pečoval sám Bůh prostřednictvím svých andělů a svatých, s pomocí biskupů a kněží. Na druhé straně stáli nečistí duchové, s nimiž se spolčili pohané. Torquato Tasso nenechává nikoho na pochybách, kdo je úhlavním nepřítelem:

„… nepřítel člověčenstva plný zloby
zášť v oku na křesťany patří bdělý;
rty hlodá sobě v pocitu své mdloby,
když zří, jak zdatně s dílem k cíli spěli,
a podoben jsa raněnému býku
svůj trud vylévá ve řvaní a vzlyku.

А k tomu jenom myšlenkami cílí,
jak chystal křesťanům by zmar a zradu…“ (IV, 1–2).

Islám je pak nástrojem „nepřítele člověčenstva“, je to „zlo“, „lidmi vymyšlená špatnost“. O to je strašnější, pokud někdo odpadne od pravého Boha a přidá se na stranu zla. Většina rytířů se ale nedala svést z cesty Pravdy, a to ani v kritickém okamžiku, kdy se nechali ovládnout hříšnými city k pohance Armidě, která na ně nalíčila lest. Raději trpěli, než aby se zřekli víry.

Pro Tassa se v první řadě jedná o souboj „duchů“, pravdy a omylu. To je patrné i z toho, že někteří pohané mají jakési tušení pravého Boha a v několika případech dojde i k jejich obrácení. Nejznámějším příkladem je Klorinda, udatná plavovlasá etiopská princezna, která jako válečnice bojovala v řadách Saracénů (sic!). Do ní se bezhlavě zamiluje rytíř Tankred, když jí zří u pramene, kde ze sebe kráska smývá prach válečné vřavy. Milostný příběh ovšem končí tragédií, neboť Tankred svou lásku v boji smrtelně zraní, protože ji ve tmě a ve zbroji nepozná.

„Však nejčernější juž se chvíle blíží
a Klorindina hodina juž bije;
meč Tankreda se v krásný prs jí hříží
a lačen horký krve příval pije,
juž mokvá šat, jímž zlatá nit se kříží,
jež prsy něžně nadnáší a kryje,
ve horkém proudu. Smrti dech juž cítí,
jí noha vázne a se v písek řítí“ (XII, 64).

Umírající Klorinda ještě stihne poprosit Tankreda o křest:

„– Ty vítězíš, ach odpusť, soucit měj
ne s tělem, to víc nepodléhá strachu,
však duši, za tu modli se a spěj,
spěj omýti ji z vin zemského prachu!“ (XII, 66).

Rytíř jí vyhoví, nabere vodu do své helmy, a když otevřel hledí její přilbice, s bolestí zjistil, kdo byl jeho protivníkem. Ačkoliv je přemožen zoufalstvím, dokáže v sobě najít sílu, aby vyslovil „svatá slova“. Klorinda se pak zdrcenému Tankredovi ve snu zjeví, aby věděl, že je v Nebi, a ujistí ho o své lásce k němu.

Tak ovšem nekončí pohanský kouzelník Ismen, odpadlý křesťan, který „mate často víry obě“, a pohanské čarodějnice:

„… tři duchové z těl vzlétli zdrcených
a jasným nebem rychle popílí
ku říši pekla v stínů hrozných plen“ (XVIII, 89).

Některé zdánlivě horlivé duše a lidé s chorobným sklonem k romantismu se nechávají okouzlit vnější stránkou rytířskosti a bohatýry dob minulých. Proto je třeba pamatovat na stále aktuální slova poustevníka Petra, jež pronesl k velkému Bohumírovi z Bouillonu:

„Ó vůdce, pravil, zemskou zbroj ty vzpínáš,
leč kde by slušno bylo, nezačínáš.

Buď nebem započato! Vyzývej
vše ku modlitbě pokorné, ať svatí
i andělé se spojí s námi, dbej,
ať pomocí jich zdar se k nám zas vrátí.
Ve rouše svátečním sbor kněží pěj
kající žalmy, korouhve nech vláti,
ať od vás, vůdci slavní, lid se učí
být zbožným, jeho zpěv ať s vaším zvučí!“ (XI, 1–2)

PDF (formát pre tlač)