Dědičný hřích křesťanské demokracie

Martin R. Čejka
15. septembra 2026   Cirkev História Politika   CZ

Moderní křesťanská demokracie už ani příliš neskrývá, že demokratické „hodnoty“ jsou jí dražší než křesťanské zásady, přijala a hájí sekularizaci státu, liberální pojetí lidských práv a v posledku i společenské změny, které odporují přirozenému zákonu. Vývoj, kdy se současné křesťanskodemokratické strany rozešly s tradičním sociálním učením Církve vyjádřeným v encyklikách papežů z devatenáctého a první poloviny dvacátého století, nabral na síle po II. vatikánském koncilu v duchu takzvaného aggiornamenta.

Rozšířeným mýtem je domněnka, že pojem „křesťanská demokracie“ zavedl papež Lev XIII. ve své encyklice Rerum novarum z roku 1891, která představovala odpověď na tíživou situaci dělnické třídy v éře dravého kapitalismu. Papež v ní varoval před nebezpečím, k němuž vede stav, kdy vyšší a bohatší třídy přehlížejí zájmy a potřeby lidu. Zároveň ovšem odsoudil socialistická řešení, neboť odporují přirozenému zákonu. Ostatně, odsouzení socialismu už jasně zaznělo v jeho vůbec druhé encyklice Quod apostolici muneris z roku 1878. Nicméně nikde v Rerum novarum pojem „křesťanská demokracie“ nenajdeme.

Jako první ho použil belgický kněz Antoine Pottier, který jím chtěl především vyjádřit uplatňování sociálních zásad encykliky Rerum novarum. Původně tedy pojem „křesťanská demokracie“ neměl politický význam a nevztahoval se k nějakému určitému politickému systému. (Pro úplnost poznamenejme, že P. Pottierovi církevní autority v roce 1895 zakázaly další veřejnou sociální činnost a přikázaly mu věnovat se pouze akademické dráze, jelikož jeho působení začalo přesahovat do politické oblasti.) Italský ekonom Giuseppe Toniolo, který působil jako poradce při sepsání Rerum novarum, zdůrazňoval, že zmíněný pojem „nelze zaměňovat s žádnou formou vlády či politickým režimem“. Jde spíše o „společenský řád, v němž všechny sociální, právní a hospodářské síly, a to v celém rozsahu svého hierarchického rozvoje, úměrně spolupracují ve prospěch obecného dobra s cílem dosáhnout výrazného zlepšení údělu nižších vrstev“.

Ačkoliv Svatý stolec proti samotnému pojmu „křesťanská demokracie“ zpočátku nic nenamítal, záhy se ukázalo, jak je problematický, a to přinejmenším z taktického hlediska. Vedle pravověrného chápání se totiž okamžitě objevily snahy přenést jej do politické oblasti a využít k šíření myšlenek liberalismu. Progresivní katolické kruhy v něm spatřovaly nástroj k legitimizaci a prosazení odkazu francouzské revoluce uvnitř Církve. Od počátku tedy existovaly dva výklady: jeden katolický, který se zaměřoval na charitativní a sociální pomoc pracujícím, a druhý politickoideologický, jenž usiloval o syntézu katolicismu s principy moderního světa.

V reakci na toto nebezpečí vydal Lev XIII. v roce 1901 encykliku Graves et communi („O křesťanské demokracii“), kde jednoznačně odmítl politické výklady pojmu „křesťanské demokracie“. Papež přiznává, že „pojmenování „křesťanská demokracie“ vzbudilo u mnohých dobře smýšlejících pohoršení, protože se domnívali, že na pojmenování tom lpí něco dvojsmyslného, přímo nebezpečného. Z nejedné příčiny se obávají, že by pod tímto pojmenováním mohla se skrývat snaha po nadvládě lidu ve státě nebo aspoň se jí dávala přednost před ostatními formami státními.“

Lev XIII. upozorňuje, že „by bylo nesprávné překrucovat název „křesťanská demokracie“ ve smyslu politickém. Slovo „demokracie“ sice znamená v původním slovním významu a podle významu filozofického vládu lidu, avšak v tomto případě je ho třeba vykládat tak, že neznamená nic než pouze dobročinné křesťanské hnutí k blahu lidu.“ Zde je patrná jistá potíž, či „dědičný hřích“, který je s pojmem „křesťanská demokracie“ spojený. Jmenovitě dát, byť v dobrém úmyslu, zavedenému pojmu „demokracie“, jenž má svůj ustálený obsah a smysl, rovněž jiný význam.

Papež Lev XIII. přitom zdůrazňoval, že „demokracie“ v takovém chápání nemá nic společného s liberalismem a nenabourává hierarchické uspořádání společnosti. Psal: „Demokracie křesťanská, již proto, že se křesťanskou nazývá, musí se opírat o zásady božské víry, jako o svůj základ, a na tomto základě musí se pak starat o prospěch nemajetných, aby tím duše, k věčné blaženosti stvořená, přiměřeně byla zdokonalena. Proto nic nesmí ji být světější než spravedlnost, právo nabývat a držet majetek musí prohlašovat za nedotknutelné, musí šetřit rozličných stavů, které každé dobře spořádaně obci od přirozenosti jsou vlastní, pro společný život člověka musí volit formu a způsob jaký Bůh, jeho Stvořitel, zavedl.“

Lev XIII. už ve dříve zmíněné encyklice Quod apostolici muneris odmítl demoliberální pojetí rovnosti, když poukázal, že „rovnost všech lidí spočívá v tom, že všichni, protože mají stejnou přirozenost, jsou povoláni k vznešené důstojnosti synů Božích, a že všichni, jsouce povoláni k jednomu cíli, podle stejného zákona budou souzeni a podle zásluhy obdrží odplatu nebo trest“.

Navzdory papežským snahám udržet „křesťanskou demokracii“ v patřičných mezích, tlak liberálních sil uvnitř Církve nepolevoval, ale spíše dále sílil. V Itálii byl jednou z vůdčích postav tohoto směru P. Romolo Murri, který je dnes považován za otce italské křesťanské demokracie. P. Murri hájil liberální pojetí lidských práv a demokracie a odluku Církve od státu. Prosazoval spolupráci „křesťanských demokratů“ s „křesťanskými socialisty“. Spoluzaložil a vedl politickou stranu Národní demokratická liga a později byl na kandidátce levicové Italské radikální strany zvolen do poslanecké sněmovny. Nejprve byl v roce 1907 suspendován a o dva roky později exkomunikován. Nakonec se v roce 1943 smířil s Církví a Pius XII. z něj sňal exkomunikaci.

Nejvýznamnějším myšlenkovým střetem v andé době ale bylo odsouzení francouzského hnutí Sillon, v jehož čele stál Marc Sangnier. Sillon se původně představoval jako katolické sociální sdružení pomáhající dělníkům, ale postupně přešel na politické pozice a začal hlásat radikální rovnostářství, svrchovanost lidu a nutnost smíření Církve s ideály francouzské revoluce. Hnutí, které bylo silně ovlivněno filozofií Jeana-Jacquesa Rousseaua, prosazovalo názor, že demokracie je morálně nadřazená všem ostatním vládním formám.

Sv. Pius X. na ně odpověděl v roce 1910 encyklikou Notre charge apostolique, ve které poukázal na to, že členové hnutí zneužívají autoritu Lva XIII. a šíří bludy odsouzené Církví. Zejména šlo o svrchovanost lidu chápanou tak, že lid je konečným zdrojem autority, rovnostářství, v jehož duchu má zavládnout naprostá společenská rovnost, mylné pojetí lidské důstojnosti a náboženskou lhostejnost.

Pius X. v encyklice citoval Sangnierova slova o společenských cílech jeho hnutí: „Soudruzi katoličtí budou ve zvláštních organizacích pracovat na vzájemném vyučování a výchově. Protestantští a volnomyšlenkářští demokraté budou činit totéž. Všichni, katolíci, protestanté a volnomyšlenkáři, budou usilovat o to, aby vyzbrojili mládež nikoli k bratrovražednému boji, nýbrž k velkodušnému zápasu na poli sociálních a občanských ctností.“

Papež se ptá: „Čeho dosáhnou? Jaký bude výsledek této společné práce? Fantastická spousta slov, v níž v pestré směsici a ve svůdném zmatku budou se skvít hesla svobody, spravedlnosti, bratrství, lásky, rovnosti, povznesení lidstva, a to vše vybudováno na falešně chápaném pojmu lidské důstojnosti. Byla by to hřmotná agitace, neužitečná touženému cíli, ale prospěšná méně utopistickým pobuřovačům lidu. Ano, právem můžeme říci, že Sillon obrátil svůj zrak k přeludu a socialismu.“

A dodává: „Obáváme se, že bude dokonce ještě hůře. Výsledkem této práce, poživatelkou tohoto kosmopolitického sociálního hnutí může být jenom demokracie, která není katolická, ani protestantská, ani židovská; náboženství (…), které je všeobecnější než katolické a které všechny lidi (kteří se stali bratry a soudruhy) spojuje „v říši Boha“: „Nepracuje se pro Církev, pracuje se pro lidstvo!““

Tím vlastně prorocky vystihl současný stav křesťanské demokracie, ale, bohužel, i smýšlení velké části dnešních církevních představitelů, kteří postavili na oltář člověka a liberální demokracii.

PDF (formát pre tlač)