Plynutí času a věčná přítomnost

Roman Cardal
3. októbra 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Odmítnutí jiného světa

Je zřejmým faktem, že jedním z rysů, jimiž se vyznačuje tzv. modernita, je její nekompromisní příklon k dějinnosti. Vymezuje se tím proti všem pojetím skutečnosti, které se dovolávaly existence něčeho, co nepodléhá dění a změnám, a co je tudíž neměnné, trvalé, věčné. Argumenty, jimiž se moderní myslitelé distancují od nedějinné či meta-dějinné skutečnosti jsou samozřejmě různé, avšak prakticky za všemi je skryto přesvědčení, že realitu nelze „štěpit“ do radikálně odlišných sektorů, a že dříve přijímaná existence „jiného světa neměnných jsoucen“ jde ruku v ruce s devalvací reality, kterou vnímáme prostřednictvím našich smyslů a jejíž danost je na rozdíl od „onoho světa“ bezprostřední a nepopiratelná. Po zbavení se víry v „nadsmyslovou sféru“ ve jménu intenzivního prožívání reality v její konkrétní hmotné plnosti se sice i nad její objektivní existencí objevily otazníky, avšak „zbytková skutečnost“, jež přežila všechny možné redukce, v sobě vždy nesla nesmazatelné znamení imanence. Pouze to, co je zde a nyní, co je v čase a prostoru (třeba i v tom apriorně pojatém) může dle moderního člověka vznášet nárok na uznání své jsoucnosti.

Bez dogmat to nefunguje

Kategorie dějinnosti nabyla povahy apriornosti nejen v tom významu, že je zdrojově vázaná na existenci lidského subjektu, ale i ve smyslu, že již nelze pátrat po nějakých hlubších důvodech, které by ji ospravedlňovaly. Pro většinu moderních myslitelů se stala apriorním axiomem, tedy jakýmsi dogmatem, o němž nelze pochybovat. Právě pro svou „nepochybnost“ může sloužit jako kritérium „kritické pochybnosti“ vůči všem pozicím, které jsou s ním v kontrastu. Tak jako je pro křesťany zásadně nepřijatelné tvrzení, že božské bytí není vztahem mezi Osobami, tak je pro moderní imanentisty neakceptovatelný postoj, podle něhož existuje skutečnost, jež nepodléhá změnám. V obou případech se počítá s tím, že výchozí axiom je pro daný systém myšlení natolik základní, že pro něj platí imunita vůči jakékoliv diskuzi, která by vedla k ohrožení jeho platnosti.

Takový přístup je nicméně nutné odmítnout jakožto beznadějně nekritický. Dialektika rozumu nezná žádnou hranici a před její zpochybňující mocí nemůže být uchráněno vůbec nic. Křesťané by neměli chápat metodickou pochybnost ohledně jimi uznávaných dogmat jakožto něco nežádoucího a stejně tak by se ani vyznavači dějinnosti neměli bránit námitkám, které se dotazují na důvody platnosti jejich kréda. Většina z nich to nesvede kvůli tomu, že i pouhá hypotéza existence něčeho, co nepodléhá dějinné proměně, se jim jeví jako naprosto absurdní. Dívají se na ni jako na pokus o znovuzavedení „platónského ideálního světa“, o němž již Aristoteles konstatoval, že jakožto oddělený od naší konkrétní dějinné reality není nijak užitečný pro její poznání a že právě pro tuto oddělenost od ní není možné nalézt nějaké principy a nástroje, které by nám dovolily jeho poznání. Zkrátka, již samotná hypotéza existence neměnných, transcendentních struktur se ukazuje jako neudržitelná, a proto není vůbec třeba se jí vážně zabývat.

Nedomyšlenost absolutizované dějinnosti

Problém ale není tak snadno odstranitelný, jak se zastánci dějinnosti naivně domnívají. Údajná samozřejmost dějinnosti jakožto dynamiky pronikající do všech dimenzí reality postavila okolo tohoto pojmu ochranný val, který nedovoluje její přesnější analýzu. Dá se sice v různých rétoricky vytříbených figurách říct, že vše je proměnné – a deklarace tohoto druhu jsou proudem, po němž se plaví všichni pokrokoví intelektuálové – je však otázkou, zda se to dá rovněž konzistentně myslet.

Dějinnost neboli časovost znamená procesuálnost a ta není myslitelná bez vzájemně odlišitelných fází minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Historismus (kult dějinnosti) trvá důsledně na tom, že naše přítomnost se vším, co obsahuje, je pouze provizorní a je svou samotnou dějinnou povahou určena ke svému překonání. Brzy, v nadcházející budoucnosti, se stane minulostí a co platí dnes, již nebude platit zítra. Z tohoto zákona změny nelze podle něj vyjmout vůbec nic. Úplně vše, úplně všechny rozměry skutečnosti nalézají v dějinnosti základní podmínku své vlastní a pouze dočasné existence.

Kritická reflexe ale odhaluje něco jiného. Kdyby opravdu vše podléhalo zákonu dějinnosti a historické proměnnosti, znamenalo by to, že by žádná skutečnost nemohla nárokovat existenci bez počátku a konce. Dokážeme si uvědomit, jaký důsledek by s tím byl nevyhnutelně spojen? V takovém případě by se do nenávratné minulosti musela propadnout veškerá realita. Nebyla by totiž myslitelná ani skutečnost sestávající z nahodilých jsoucen, které předtím, než je pohltí nicota, způsobí existenci jiných jsoucen, jež je o nějaký čas přetrvají a i ony ještě před svým definitivním kolapsem předají bytostnou štafetu novým uchazečům o krátký dějinný výstup na scéně světa. V tomto modelu by stále (tj. bez počátku a konce) existovala skutečnost komponovaná jen a pouze z částí, které všechny mají počátek a konec své existence. Není-li ale celek nic jiného než soubor částí, pak shrnutím netrvalého nelze dojít k ustavení něčeho trvalého. Žádná suma konečných trvání nikdy nedá dohromady trvání nekonečné, ačkoliv vágní představivost a na ní vázaná rétorika historistů mylně sugerují opak.

Iluzornost úniku před Věčností do dějinnosti

Jelikož je situace naprosté nicoty nemožná a to z jednoduchého důvodu, že nicota z definice prostě není, vždy muselo něco být a toto něco nemůže podléhat časovému rytmu „budoucnost-přítomnost-minulost“. „Toto něco“ lze koncipovat pouze jako „neustále“ přítomné, jako Skutečnost, která nemá ani časový počátek ani časový konec. Jedná se o Věčnou Přítomnost, jejíž skutečnost tvoří základ pro vše, co je skutečné pouze dočasně, tedy pro vše, co vzniká, po určitý čas trvá a následně zaniká. Žádná konečná skutečnost není totožná s tím, co pojem skutečnosti v posledku znamená. Vesmír obsahuje pouze skutečnosti omezené, skutečnosti anorganické, organické a duchovní. A i ve svém souboru je i on jednou velkou, ale stále jen omezenou skutečností. Nakolik jsou tyto reality omezené, natolik mohou vznikat a zanikat, což se s nimi také fakticky děje. Skutečnost nakolik je skutečností už tomuto dynamizmu podléhat nemůže a je ji tudíž nutné chápat jako Věčnost.

Tato reduplikace (skutečnost nakolik je skutečností) není jen prázdnou pojmovou hrou, ale reflexí vlastní povahy skutečnosti jako takové, neboť ani Vesmír či soubor Vesmírů není a nemůže být její konečnou hranicí proto, že „limitem“ skutečnosti je pouze nicota. Ta ale není, takže „na pozadí“ všech konečných jsoucen je nekonečná Skutečnost-Věčnost, bez ní nic a nikdo „nemůže činit nic“.

Pro objasnění uvedeného problému stačí ukázat, že pojem skutečnosti není možné definovat prostřednictvím nějakého částečného určení, prostřednictvím nějaké částečné realizace skutečnosti. Kdybychom tak učinili, nebyla by skutečnost vypovídatelná o těch svých modalitách, které se do předložené definice nedostaly. A jak jsme již ukázali v jiném příspěvku, skutečnost nelze definovat ani jako soubor všech omezených jsoucen, protože v takovém případě by jednotlivá jsoucna nemohla být skutečná, jelikož celek ve smyslu souboru není vypovídatelný o svých částech. Skutečnost je něco více než jednotlivé věci, osoby, činnosti, vztahy atd., něco víc než celý Vesmír či souhrn všech možných Vesmírů.

Podle klasického pojetí je bytí-skutečnost aktuální výkon (actus), jehož jsou činnost a všechna další určení už jen sekundárním důsledkem a projevem. Bytí-skutečnost je aktuálnější než to, co běžně označujeme jako aktivity jsoucen. Bez věčné aktuality Skutečnosti s velkým „S“ neexistuje a nemůže existovat žádná dynamika, což platí i pro dynamiku dějinnosti, kterou historisté mylně pojímají jako něco základního a dále nepřekročitelného. Příčina jejich omylu leží v tom, že dostatečně nedoceňují vlastní povahu skutečnosti. Skutečnost je pro ně pouze banální výskyt něčeho, pouhá danost konečných a proměnných jsoucen. Nevidí a nechtějí vidět, že skutečnost ve svém nejzazším významu je naopak neomezeným zdrojem veškeré pozitivity a i jimi opěvovaná dějinnost se z tohoto meta-dějinného pramene neustále napájí. Neboť jestliže dějinnost nepohltí sebe samu, jestliže se v souladu se svou vlastní povahou nepošle do minulosti, není jen a pouze dějinná, ale má účast na skutečnosti, která sama o sobě žádné dějinnosti nepodléhá.

V časnosti je skrytá Věčnost a Ta podle křesťanského poselství v určitém momentě dějin ze své skrytosti vystoupila. Stalo se tak v události, která se označuje jako Vtělení.

PDF (formát pre tlač)