Je žena člověkem a má vůbec duši?

Martin R. Čejka
15. júla 2026   Cirkev Spoločnosť   CZ

S železnou pravidelností se v různých protikatolických kruzích objevuje výtka, že Církev učila, že žena nemá duši, přinejmenším rozumnou. Šermovali s tím protestanti, potom osvícenci, volnomyšlenkáři a dnes se s tím můžeme setkat mezi feministkami a jejich bratřími, již se snaží tvářit učeně, případně těmi, kteří na takové snahy už rezignovali, ale o to bojovněji na forum externum vystupují.

Občas se v této souvislosti mihne vytržený citát ze sv. Jana Zlatoústého, který měl prohlásit, že „v ženě nenacházíme obraz Boží“. Tento velký učitel Církve ovšem ve skutečnosti řekl, že „v muži a ženě nenacházíme obraz Boží“. A nepopíral tím skutečnost, že člověk (muž a žena) je stvořen k obrazu Božímu (viz Gn 1,27), ale jen si posteskl nad skutečností, že život lidí má mnohdy k tomuto obrazu daleko, tj. že se v něm neodráží. Je to patrné i z jeho Homilií na knihu Genesis, kde učí: „Slyšeli jste, že Bůh stvořil člověka k obrazu Božímu, a vysvětlili jsme si význam obratu „k obrazu a podobě“, že totiž nejde o podobnost bytí, nýbrž podobnost ve způsobu vlády, a že „k podobě“ znamená být mírný a laskavý, být co nejvíce podobný Bohu na základě ctnosti, jak říká Kristus: „Buďte jako můj Otec, který je v nebesích“. Jinými slovy, stejně jako v této široké a prostorné zemi jsou některá zvířata nerozumnější a jiná divočejší, tak i v hloubi naší duše jsou některé myšlenky nerozumnější a živočišnější, jiné divočejší a surovější. Je proto třeba nad nimi bdít, zkrotit a poddat pod panování rozumnému myšlení.“ Z tohoto povolání a povinnosti nevyjímá ani ženu, ani muže.

Nejčastěji ale bývá jako důkaz katolické bytostné misogynie, která připravila ženu o duši, zmiňována třetí (případně druhá) synoda v burgundském Mâconu roku 585. Právě ta prý měla rozhodnout, že žena nemá rozumnou duši. Podíváme-li se však na závěry zmíněné synody, nic ani vzdáleně podobného tam nenacházíme. Synoda se především věnovala určitým otázkám církevní kázně a předpisům. Zakazovala třeba biskupům chovat lovecké psy a jestřáby, zaváděla různé tresty za porušování neděle v závislosti na společenském postavení, nařizovala eucharistický půst pro kněze, zakazovala práci nevolníků ve velikonočním období, věnovala se úctě, již mají věřící projevovat duchovenstvu, a přikazovala, aby laik, který jede na koni a potká duchovního jdoucího pěšky, okamžitě sesedl z koně a pozdravil ho… Navíc synoda pojednávala i o způsobu podávání Eucharistie věřícím a době, kdy se mají křtít děti, a to bez rozdílu pohlaví. Nejenže tedy nenacházíme ani slovo o bezdušnosti žen, ale pokud by synodní otcové takový zvrhlý a bludný názor byť jen skrytě zastávali, stěží by řešili udílení křtu a Eucharistie osobám ženského pohlaví.

Odkud se tedy celý mýtus vzal? Jeho počátky je třeba hledat v osmé knize desetidílné kroniky Historia Francorum („Dějiny Franků“) sv. Řehoře z Tours, kde zmíněný světec zmiňuje jistou zábavnou příhodu, k níž mělo na synodě dojít. Píše: „Na této synodě jeden z biskupů tvrdil, že ženu nelze nazývat člověkem (mulierem hominem non posse vocari). Když mu však ostatní biskupové věc vysvětlili (ratione accepta), s jejich míněním souhlasil (quievit); neboť Písmo svaté Starého zákona učí, že když Bůh na počátku stvořil člověka, řekl: muže a ženu stvořil je a dal jim jméno Adam, tj. člověk ze země (homo terrenus); a proto nazval ženu stejně jako muže, jelikož oba nazval člověkem (utrumque enim hominem dixit). Navíc Kristus Pán je nazýván Synem člověka, neboť byl synem Panny Marie, tj. ženy. Nakonec, po objasnění mnoha dalšími svědectvími, byla otázka uzavřena (causa quievit).“

Vidíme tedy, že se jednalo o jakousi okrajovou věc, která nikterak nesouvisela s tím, čím se synoda ve skutečnosti zabývala. Zmatení uvedeného biskupa se navíc očividně netýkalo lidské přirozenosti a toho, jestli má žena rozumnou duši, ale použití pojmu homo v souvislosti se ženou. Podle všeho chápal slovo homo („člověk“, ale také „člověk mužského pohlaví“) ve stejném významu jako vir („muž“) a překvapovalo jej, že by pak mohla být ztotožňována s mužem. Ostatní biskupové mu celou záležitost vysvětlili, tj. že žena je skutečně člověkem (homo), on se nechal poučit a souhlasil s nimi, přičemž synoda klidně pokračovala dále.

Paradoxem dějin je, že zmíněný protikatolický mýtus přiživil žert německého básníka Valtina Havekenthala, syna luteránského pastora, který se obrátil na katolickou víru. Havekenthal vydal v roce 1595 anonymně knížečku Disputatio nova contra mulieres, qua probatur eas homines non esse („Nová rozprava proti ženám, jež dokazuje, že nejsou lidmi“), ve které na důkaz svého „tvrzení“ mj. využil dvojsmyslnost slova homo. Básník si ve svém díle utahoval z protestantské apologetiky a argumentace (v první řadě bylo namířeno proti sociniánům popírajícím Kristovo božství), ale mnohým nedošlo, že se jedná o parodický spis a vzali ho vážně. A tak se Havekenthalův záměr, že by bylo vtipné dokázat na základě soukromého výkladu bible, že žena není člověkem, minul u některých cílem. Ještě téhož roku kontroval německý luteránský učenec Simon Gedik spisem Defensio sexus muliebris opposita futilissimae disputationi recens editae qua suppresso authoris & typographi nomine blaspheme contenditur mulieres homines non esse („Obrana ženského pohlaví proti marné rozpravě vydané nedávno bez uvedení jména autora či nakladatele, jež obhajuje rouhání, že ženy nejsou lidmi“), ve kterém „vyvrací každý jednotlivý argument“ autora Disputatio nova contra mulieres.

Havekenthalovo dílo nezaniklo (později bylo vydáváno i pod zkráceným, úderným názvem Mulier Non Homo!; „Žena není člověk!“) a dočkalo se překladů do národních jazyků. V roce 1647 se objevilo italské vydání s názvem Che le donne non siano della spetie degli huomini („O tom, že ženy nejsou stejného druhu jako lidé/muži“). Za nedlouho na ně odpověděla učená benediktinská řeholnice z kláštera Sv. Anny v Benátkách Arcangela Tarabottiová, která roku 1651 vydala pod pseudonymem Galerana Barcitottiová spis Che le donne siano della specie degli uomini. Difesa delle donne („O tom, že ženy patří ke stejnému druhu jako lidé/muži aneb Obrana žen“). Nakonec nechal papež Inocenc X. svým dekretem z 18. června 1651 zařadit Havekenthalovo dílo na seznam zakázaných knih, čímž, alespoň teoreticky, skončilo jeho šíření v katolických kruzích.

Mezitím německý luteránský teolog Johann Leyser objevil v Historia Francorum zmínku o synodě v Mâconu a tehdejší debatě ohledně člověčenství žen a neopomněl ji zmínit ve svém pojednání Polygamia triumphatrix („Vítězné mnohoženství“) z roku 1676, ve kterém opěvoval větší množství manželek. Podle Leysera proběhla na synodě „nanejvýš závažná rozprava, zda jsou ženy lidmi… a po dlouhé diskusi byla otázka vyřešena, že ženy jsou lidmi“.

Po Leyserovi převzal štafetu francouzský osvícenský filozof Pierre Bayle, původně hugenot, který se na sedmnáct měsíců stal katolíkem, aby opět odpadl ke kalvinismu (někteří jej podezřívali, že je tajným židem, deistou či dokonce ateistou, jelikož z jeho názorů nebylo příliš zřejmé, čím vlastně je). Bayle ve své slavném Dictionnaire historique et critique („Historicko-kritickém slovníku“) z roku 1697 psal: „Nejpodivnější mi přijde, že na koncilu (synodě v Mâconu) byla vážně vznesena otázka, zda jsou ženy lidskými tvory, a že se ke kladnému závěru došlo až po dlouhém zkoumání“ (sv. I, část 1).

Na synodě v Mâconu a jejím mýtu se přiživoval kde kdo. Rokokový poeta Évariste de Parny „duchaplně“ psal: „Přestaňte si stěžovat, mé dámy / Neomylná Církev kdysi / Vašim krásně zaobleným tělům / Duši drsně upřela / A nejvyšší dekret/ Hanlivého koncilu stále platí / Ale co na tom záleží, okouzlujete oči, / Srdce, smysly a dokonce i mysl / Duše by to nesvedly lépe.“

Nesměl chybět ani Markýz de Sade, který v Justině čili Prokletí ctností vkládá hraběti Guermandemu do úst následující hodnocení jisté ženy: „… zkrátka tvor tak zvrácený, že se na koncilu v Mâconu během několika zasedání velmi vážně diskutovalo o tom, zda si tento bizarní jedinec, tak odlišný od muže jako lesní opice od člověka, může nárokovat titul lidské bytosti a zda mu jej lze rozumně přiznat.“

V italském liberálně-zednářském měsíčníku se zábavným názvem Roma papale svelata al popolo („Papežský Řím odhalen lidu“) se v článku „Žena a kněz“ z října 1868 zas můžeme dočíst: „Na druhém koncilu v Mâconu roku 585 za burgundského krále Guntrama se tři dny projednávala otázka, zda ženy mají duši. Tito svatí biskupové mezi sebou vášnivě diskutovali a nakonec se uráčili prohlásit (opravdu nejvyšší milost!), že ženy jsou také zahrnuty mezi lidi, a proto i ony mají duši.“

Mýtus přežil i do atomového věku. Podle zesnulého francouzského socialistického premiéra Michela Rocarda „církevní učitelé ve Francii… po staletí debatují o tom, zda ženy mají duši“. A známý francouzský, zatím žijící anarchistický filozof Michel Onfray se zas ve svém nejslavnějším díle Traité d’athéologie („Pojednání o ateologii“, známé také jako „Ateistický manifest“) domnívá, že synodní otcové v Mâconu živě diskutovali o „knize Alcidala Valea“ (míněn Valens Acidalius, čili Valtin Havekenthal), a nezabránila jim v tom očividně ani ta skutečnost, že kniha vyšla o tisíc let později…

PDF (formát pre tlač)