Chesterton a revoluce

Martin R. Čejka
19. mája 2026   História   CZ, Revolúcia a kontrarevolúcia

Gilbert Keith Chesterton se těší mezi katolíky značné oblibě, a to nejen jako čtivý a vtipný spisovatel, ale jako i obránce zdravého rozumu a víry. Ostatně ne náhodou mu papež Pius XI. oficiálně udělil titul defensor fidei.

V této souvislosti může být pro někoho zarážející Chestertonova obhajoba Francouzské revoluce. Anglický katolický odborník na Chestertona William Oddie byl dokonce toho mínění, že Francouzská revoluce byla „půdou“, z níž vzešly také další Chestertonovy názory, a pojítkem s jeho přítelem Hilairem Bellocem. Chesterton o Bellocovi ve své Autobiografii v kapitole „Portrét přítele“ píše: „Jako tradicionalista byl anglickým tradicionalistou. Avšak jakmile se začal chovat jako revolucionář, byl v pravém slova smyslu francouzským revolucionářem.“ Sám Belloc francouzským dějinám, a především těch, které tak či onak souvisejí s revolucí, věnoval hned několik svých děl: Francouzská revoluce, Danton, Robespierre, Marie Antoinetta či Napoleon.

Podobný názor jako Oddie zastával svého času i polský významný literární kritik Wacław Borowy, který o Chestertonovi poznamenal: „Než začal bojovat proti společenským ideálům druhých, měl svůj vlastní ideál. Ten si také utvářel na základě historie; shrnuje ho v tříslovném heslu Francouzské revoluce: Svoboda, Rovnost, Bratrství.“

Z čeho tedy Chesterton vycházel ve svém hodnocení Francouzské revoluce? Nelze se zbavit dojmu, že v předrevoluční Francii viděl prvky, které kritizoval i v případě britské konzervativně-liberální plutokracie. Chestreton spatřoval mnohé vzory především ve středověkém uspořádání a z tohoto pohledu považoval tehdejší absolutistickou monarchii za jeho úpadek, ne-li přímo popření. V některých konzervativních i tradicionalistických kruzích přetrvává spíše romantický obraz vlády Ludvíka XVI. a jeho nejbližších předchůdců. Skutečnost je ovšem taková, že už delší dobu docházelo k postupnému politickému, hospodářskému a morálnímu rozkladu, na což poukazují i konzervativní autoři (např. francouzský monarchistický historik Pierre Gaxotte). Aristokracie přestala plnit svou roli, jelikož na rozdíl od dřívějšího rytířstva už se vznikem profesionální armády nebyla přímo povinna bránit korunu a vlast, a stávala se oligarchií. Konec konců i častokrát vykreslovaný střet zednáři versus král a šlechta, který bývá v souvislosti s revolucí zmiňován, je do jisté míry umělý, protože mezi přívrženci zednářství najdeme velkou část francouzské aristokracie, a to včetně krále Ludvíka XVI., jenž osobně navštěvoval zednářské lóže.

Belloc ve své Francouzské revoluci představuje následující obraz: „Úpadek víry v osmnáctém století je negativním základem, na němž se měla zrodit zvláštní náboženská zkušenost Francouzů. Francie v generaci před revolucí procházela fází, kdy byla katolická víra na nejnižším stupni od doby jejího hlásání a zakořenění v Galii.“

Podle Borowého představovala pro Chestertona revoluční změna „heslo velké a zcela pozitivní proměny“, kterou zkreslily následující generace, neboť jí zbavily idealistického ducha a daly technokratický ráz. Chesterton svým paradoxním způsobem píše, že „velká část našeho současného zmatení pramení ze skutečnosti, že Francouzská revoluce byla jen z poloviny vítězná a z poloviny prohraná“. Vítězství revoluce bylo částečné, protože nakonec nezvítězil jakobínský demokratismus, ale spíše liberalismus umírněných stran, který často jen utvrdil nahromaděné nerovnosti nebo dokonce vytvořil nové. Chesterton však přiznává, že „francouzský republikánský ideál“ je neúplný, protože mu schází křesťanský rozměr.

Jedním z nejvýznamnějších přínosů Francouzské revoluce je z Chestertonova pohledu nacionalismus, a to v jeho pojetí demokracie. V tomto ohledu je blízký francouzským pravicovým nacionalistickým demokratům, jako byli Paul Déroulède nebo Maurice Barrès. Chestertonův demokratismus není ale nějakým nadšeným opěvováním parlamentarismu. Za jakýsi ideál vidí bonapartistický model, kdy se země „mění v jeden obrovský volební obvod, kde je volen pouze jeden zástupce“ představující všeobecnou vůli lidu. Jak napsal v knize The Crimes of England („Zločiny Anglie“): „Ačkoli vláda může předstírat, že je populární vládou, tak pouze osoba může být skutečné populární.“

Podle Chestertona jakobíni „stvořili demokracii a zemřeli za ni“. Byli idealisty, nikoli materialisty, kteří chtěli „popularizovat“ majetek. Právě tento bod je Chestertonovi i Bellocovi jakožto stoupencům distributismu, tedy co největšího rozšíření soukromého vlastnictví a výrobních prostředků, nejbližší. V článku „Poznámka k Rousseauovi“ Chesterton v G. K.’s Weekly v roce 1930 napsal: „Je nesmysl tvrdit, že Rousseau byl zakladatelem bolševismu nebo dokonce komunismu. Daleko bližší pravdě by bylo říci, že je zakladatelem distributismu.“ Podle něj byly Rousseauovy myšlenky do značné míry nepochopeny a zkresleny a představují „zdraví romantické reakce, která se objevila na samém vrcholu osvícenství“. V roce 1932 poznamenává: „Toto lze o demokracii skutečně říci; v tomto bodě měl Rousseau naprostou pravdu, ačkoli jeho kritici tvrdí, že se naprosto mýlil. Může totiž existovat něco jako všeobecná vůle; ale není to totéž co volební hlas nebo prostá většina; a nikdo v raných a vyšších dobách evropské demokracie netvrdil, že tomu tak je. Mechanická vláda většiny může mít své výhody a praktické uplatnění, ale rozhodně to není to, co měli na mysli skuteční republikáni, když říkali „vůle lidu“.“

Chesterton sdílel Bellocův názor, že Rousseau nebyl ani tak heroldem sekularismu, protože francouzské elity už byly i tak zesvětštělé, jako spíše hlasem vzdoru proti osvícenectví. Belloc o Rousseauovi ve Francouzské revoluci píše: „Pozoruhodné je, že připustil náboženské cítění, a především to, že viděl, jak nemožné je, aby byl výběr křesťanských dogmat přijat jako občanské náboženství“.

Z tohoto pohledu nepřekvapí, že Chestertonovi bylo blíže k zapálenému francouzskému revolucionáři Robespierrovi než k anglosaskému konzervativnímu mysliteli Edmundu Burkemu, kterého „ve veselé chvilce“ označil za ateistu. Jak vysvětluje v knize Co je špatného na světě: „Burke zajisté nebyl ateistou ve své uvědomělé teorii vesmíru, třebaže neměl zvláštní a plamenné víry v Boha jako Robespierre. (…) Chci říci, že ve sporu o Francouzskou revoluci Burke představoval ateistické stanovisko a způsob důkazu, jako Robespierre představoval teistické. Revoluce se dovolávala ideje abstraktní a věčné spravedlnosti, jež stojí nade všemi místními zvyky a vhodnostmi. Jsou-li přikázání Boží, tedy musí být práva lidská. Tu podnikl Burke skvělý útok; nepotíral Robespierrovu nauku starou středověkou naukou o jus divinum (jež byla teistická jako nauka Robespierrova), potíral ji moderními důkazy o vědecké relativitě; zkrátka, důvody vývojovými.“

Chesterton nehájí všechny názory a kroky jakobínů, jde mu spíše o jakýsi model, který je blízký jeho pohledu, a to svým idealismem, odporem k plutokracii a v neposlední řadě nacionalistickou demokracií. Neschvaloval jakobínské zločiny, ale snažil se pohlédnout za ně a upozorňoval, že i nejzbožnější křesťané se dopouštěli neomluvitelných věcí. V knize The New Jerusalem („Nový Jeruzalém“) píše o účastnících křížové výpravy: „Je nanejvýš jasné, že měli neřesti, stejně jako ctnosti davu. Šokující masakr, kterého se dopustili v náhlém uvolnění po úspěchu, je zcela zjevně masakrem spáchaným davem. Je o to revolučnější, že se z větší části muselo jednat o francouzský dav. Byl stejného řádu jako zářijové masakry a je jen částí téže pravdy, že první křížová výprava byla stejně revoluční jako Francouzská revoluce.“

PDF (formát pre tlač)