Boj proti Leviatanovi ve jménu subsidiarity

Martin R. Čejka
9. júna 2026   Cirkev Politika   CZ

Odpůrci i přívrženci Francouzské revoluce se mezi jiným shodnou na jedné věci, a to, že zmíněná událost ovlivnila podobu moderního státu. Velkou roli v tomto procesu proměny sehrálo osvícenství a další navazující vzpoury proti Božímu i přirozenému řádu. Výsledkem je byrokratický moloch, ve kterém vláda, úředníci a nejrůznější „vejboři“ rozhodují o životech poddaných, a to i do takových detailů, jako je výkon vysavače, který mohou laskavě používat. Moderní Leviatan navíc postupně stále více rozšiřuje hranice svého teritoria, takže už takřka není místa, kde by člověk unikl jeho předpisům a nařízením. (Samozřejmě se tak děje pod záminkou dobra, jímž by nebozí jedinci, rodiny či jiné skupiny nebyly oblaženy, kdyby se do toho (nad)státní administrativa patřičně nevložila.)

A ačkoliv se současné instituce nezřídka dovolávají principu subsidiarity, bývá to toliko prázdným zaklínadlem. Ukázkovým příkladem je zde Evropská unie, která, byť se ve Smlouvě o Evropské unii hlásí k „zásadě subsidiarity“, se v praxi touto zásadou neřídí, ba ztělesňuje její naprosté popření, jelikož činí z členských států pouze vykonavatele usnesení centrálního politbyra (blahosklonně na nich při tom ponechává, jak geniální myšlenky vtělí do svého právního řádu).

Abychom si lépe uvědomili, nakolik se současná doba vymkla z kloubů rozumnosti i spravedlnosti, stojí za to připomenout si skutečné pojetí subsidiarity.

Samo slovo vychází z latinského subsidium, což znamená „pomoc“, „podpora“ nebo „posila“ (ve vojenském smyslu záložní jednotky, která v pravém okamžiku přijde s pomocí). V oblasti společenského a státního uspořádání princip subsidiarity předpokládá, že rozhodnutí mají probíhat primárně na místní úrovni, tedy nejblíže jednotlivci, rodině, společenstvím atp., a tam je také třeba záležitosti, které se jich týkají, také řešit, což je nejen nejpřirozenější, ale rovněž nejúčinnější. Alexis de Tocqueville psal: „Ústřední moc, ať už by byla sebeosvícenější či sebeučenější, nemůže sama o sobě obsáhnout všechny detaily života tak dobře jako místní obce.“ Zvláštní roli pak hrají nejrůznější společenství, profesní sdružení, místní samosprávy, farnosti atp., které tvoří základ společenského řádu. Takové instituce také představují přirozený nárazník mezi jednotlivcem a státním aparátem a brání jeho práva a svobody, které vyplývají z toho, že je jejich členem. Takový stav ukazuje postřeh historika A. J. P. Taylora, který napsal: „Až do srpna 1914 mohl soudný, zákonů dbalý občan Anglie strávit celý život, aniž by téměř postřehl existenci státu, nebereme-li v úvahu poštu a policistu.“

Subsidiarita má dvě vzájemně související roviny. Na jedné straně má restriktivní povahu, tj. zakazuje institucím vyšší úrovně přebírat úkoly, které lze účinně vykonávat na úrovni nižší. Na druhé straně pak ukládá povinnost poskytovat pomoc tam, kde je třeba. Pokud společenství nižší úrovně čelí krizi, je stát povinen mu pomoci, ale hlavním cílem takové pomoci by mělo být výhradně obnovení soběstačnosti či schopnosti problémy řešit.

Nyní téměř všude pozorujeme, že princip subsidiarity není buďto takřka vůbec uplatňován, a pokud se s ním setkáváme, nebývá uplatňován ze zásady, ale pouze čistě účelově k dosažení nějakého krátkodobého politického prospěchu. Takový stav vede k vážnému narušení sociálního a politického života společnosti. Nadměrná centralizace moci a kompetencí v rukou státního aparátu dnes představuje jednu z největších hrozeb současnosti. A nejde jen o všudypřítomnou byrokratizaci, snižování účinnosti a nárůst nákladů na řízení, ale především oslabování osobní svobody, útlum veřejného života a brždění iniciativ zdola. (Povšimněme si, kolik „iniciativ zdola“ je dnes uměle vyvoláváno pobídkami a propagandou „shora“, ať už ze strany státu, nadnárodních institucí či tzv. neziskových organizací.)

Když stát činí všechna rozhodnutí a přebírá úkoly, lidé a místní společenství, ztrácejí smysl pro odpovědnost a stávají se pasivními příjemci centrálně rozdělovaných „prebend“. Subsidiarita tedy není jen modelem rozdělení pravomocí, ale rovněž mravním a politickým imperativem, který slouží ochraně lidské důstojnosti a činnosti, kdy jednotlivci a společenství sdílejí odpovědnost za obecné dobro.

Církev opakovaně potvrzovala, že výše popsaný vztah subsidiarity mezi jednotlivcem, rodinou, místním společenstvím a státem je součástí katolického sociálního učení. Kořeny zásady subsidiarity nacházíme už v tomistické tradici. Sv. Tomáš Akvinský samozřejmě nepoužívá pojem „subsidiarita“, ale učí, že společenský řád by měl odrážet hierarchii cílů, v níž nižší společenství plní sobě vlastní funkce v rámci obecného dobra, aniž by ztrácela svou svébytnost, přičemž vyšší instance neruší nižší, ale je doplňují.

Lev XIII. poznamenává, že stát by se měl starat o obecné dobro, ale nesmí zasahovat do záležitostí, které se týkají pravomocí a „nejvnitřnějšího lůna“ rodiny (Rerum novarum, 1891). Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno (1931) uznal zásadu subsidiarity jako základní nástroj v boji proti socialismu a komunismu. Papež přímo napsal: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu. Neboť každý společenský zásah svým působením a svou přirozenou povahou má přinášet pomoc údům těla společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat.“

V jednom ze svých projevů Pius XII. poznamenal, že to, čeho může jednotlivec dosáhnout vlastní silou, by mu nemělo být odebíráno a svěřováno společnosti. Papež Jan XXIII. v návaznosti na tradiční pojetí subsidiarity cituje Pia XI.: „Je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší,“ a dodává: „Je zřejmé, že rozličné akce, při nichž jde o povznesení ideálních hodnot, bývají s větším zdarem podnikány soukromou iniciativou jednotlivců nebo skupinami občanů než orgány veřejnými.“ (Mater et Magistra, 1961)

Jan Pavel II. tyto pravdy opakovaně potvrdil. V exhortaci Familiaris consortio z roku 1981 zdůrazňuje roli rodiny a její práva ve vztahu k státu: „Společnost, a zde především stát, musí uznat, že rodina je „společnost s vlastním a původním právem“. Proto má stát vážnou povinnost zachovávat ve vztazích k rodině zásadu subsidiarity. Podle této zásady nemůže a nesmí stát odnímat rodinám úkoly, které mohou zrovna tak dobře plnit ony samy buď jednotlivě, nebo ve volném sdružení.“ V encyklice Centesimus annus (1991) uvádí: „Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho.“ Upozornil v ní rovněž na slabiny paternalistického státu: „Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů.“

Benedikt XVI. pak přímo spojuje subsidiaritu s lidskou důstojností, označuje ji za „zvláštní projev lásky“ a „výraz nezcizitelní lidské svobody“. Varuje, že pokud není princip subsidiarity dodržován, hrozí „moc tyranského typu“ (Caritas in veritate, 2009).

Vidíme tedy, že zásada subsidiarity není jen technickou otázkou moudrého uspořádání, ale, jak už bylo řečeno, mravní záležitostí. Katolická tradice ukazuje, že individuální svoboda není chráněna horou byrokratických předpisů, ale nezcizitelnými právy a skutečnými zprostředkujícími společenstvími. Nesouhlas se všemohoucím a všudypřítomným státu není z tohoto pohledu žádným projevem anarchie, ale snahou o obnovení řádného a spravedlivého uspořádání společnosti.

PDF (formát pre tlač)