Blbé a blbější. Filmy a seriály pro nové generace

Martin R. Čejka
27. januára 2026   Kultúra   CZ, Komentár

Americký herec Matt Damon nedávno ve známém podcastu Joe Rogan Experience uvedl, že společnost Netflix vede režiséry k tomu, aby záměrně v dialozích opakovali zápletku děje. „Standardní způsob, jak natočit akční film, který jsme se naučili, spočívá v tom, že obvykle máte tři klíčové scény. Jednu v prvním dějství, jednu ve druhém a jednu ve třetím. Většinu peněz utratíte za tu ve třetím dějství. To je vaše finále,“ vysvětlil Damon zaběhlý postup. A dodal: „Teď říkají: „Můžeme dostat něco velkého v prvních pěti minutách? Chceme, aby lidé zůstali naladěni. A nebylo by špatné, kdybyste v dialogu třikrát nebo čtyřikrát zopakovali zápletku, protože lidé při sledování koukají do svých telefonů.““ Společnost Netflix nejen poskytuje filmy a seriály online, ale sama dnes patří k jejich největším výrobcům na světě.

Na skutečnost, o které hovořil Damon, už poukazují někteří odborníci na kinematografii, přičemž se nejedná pouze o akční filmy. Netflix i další společnosti změnami v tvorbě filmů a seriálů reagují na chování mladších generací spotřebitelů. S ním souvisí jev tzv. „druhé obrazovky“ (second screen), kdy spotřebitel do jisté míry sleduje nejen předkládaný video obsah, ale zároveň s tím používá mobilní zařízení (povětšinou se pohybuje na sociálních sítích). Tak před obrazovkou tráví čas nemalá část generace Z.

Navzdory populárnímu přesvědčení, že náš mozek dokáže jako počítač plnit více úloh současně, skutečnost je jiná. Dokážeme sice poměrně rychle přepínat pozornost z jedné věci na druhou, ale nejsme schopni soustředit se ve stejné míře na dva příběhy zároveň, natož je zpracovat. V praxi to znamená, že nemůžeme plně sledovat děj filmu či seriálu, pokud vyžaduje, abychom se zaměřili na podrobnosti, analyzovali je nebo zachytili nuance ve scénách, kde není dialog, a zároveň s tím se věnovali mobilnímu zařízení. V takových případech filmová tvorba prohrává s krátkými videi či oznámeními na sociálních sítích, jako jsou TikTok nebo Instagram.

Společnosti jako Netflix dobře vědí, že mnozí uživatelé jejich služeb se současně dívají na obrazovku chytrého telefonu. Mají totiž k dispozici obrovské množství dat o chování uživatelů. Vědí, kdy daný pořad lidé zastaví, kdy ho přetočí zpět a kdy o něj ztratí zájem a vypnou.

Mnohdy je primární obrazovkou diváka telefon a z filmového pořadu se stává spíše kulisa. Za této situace jde především o to, aby pořad na sekundární obrazovce nevypnul. A jelikož jí uživatelé nevěnují dostatečnou pozornost, je třeba jim tu a tam sdělit, co se vůbec děje a co jde. To vedlo k rozvoji specifického narativního stylu, který kritici nazývají „ambientní televizí“ nebo „žehlicím prknem“. Jeho princip jednoduchý: děj musí být srozumitelný i pro někoho, kdo se na televizní obrazovku podívá jednou za tři minuty.

To se projevuje mimo jiné nadměrným důrazem na dialogy a jejich stavbou. Postavy nepřirozeně popisují své emocionální stavy, plány a to, co se právě stalo. Místo toho, aby se třeba smutek sděloval hereckým výkonem, vhodným osvětlením nebo hudbou, se jiná jednoduše postava přímo zeptá: „Proč jsi tak smutný z toho, co se stalo včera?“

Vytrácí se rovněž prostor, který by divákovi ponechával místo k jeho vlastním závěrům. Všechno musí být předloženo „na talíři“, aby se předešlo změtení uživatele, který zmeškal důležitou scénu, jelikož zrovna v té době psal komentář na TikToku. Obsah se stále více stává repetitivní, přičemž různé postavy neustále opakují klíčové informace, aby bylo jasné, že se dostanou k divákům.

Ukázkou zmíněného může být „duchaplný“ dialog z filmu z dílny Netflixu Irské přání. V něm hrdinka Maddie v podání Lindsay Lohanové říká svému milému Jamesovi: „Strávili jsme spolu den. Přiznávám, že to byl krásný den plný dramatických vyhlídek a romantického deště, ale to ti nedává právo zpochybňovat má životní rozhodnutí. Zítra si beru Paula Kennedyho.“ Na což James (Ed Speleers) odvětí: „Dobře. To bude naposledy, co mě uvidíš, protože až skončím s touhle prací, odjíždím do Bolívie fotografovat ohroženou stromovou ještěrku.“

Popsaný jev postřehli náročnější diváci zejména v seriálech společnosti Netflix, jako je například Stranger Things. Zatímco první řady tohoto seriálu budovaly napětí pomocí záhady a atmosféry, tak nejnovější díly se staly učebnicovým příkladem přijetí zásad „druhé obrazovky“. V poslední řadě postavy neustále verbalizují své plány, skupiny postav si navzájem (a ve skutečnosti i divákovi na mobilu) přesně vysvětlují, co hodlají dělat a jak funguje každý prvek představovaného světa. Dialog se stal „návodem k použití“. Film přestává být filmem a mění se v „obrazové rádio“. Diváci mohou seriál poslouchat jako podcast a stále chápat, co se děje. Podobně i seriál Zaklínač stále častěji sděluje pravidla svého světa prostřednictvím dialogů spíše než vizuálních prostředků.

A netýká se to pochopitelně pouze produkce Netflixu. V seriálu Prsteny moci od Amazonu postavy až s komickou posedlostí vysvětlují svoji motivaci. Podobně i takové hity HBO jako The Last of Us (v druhé řadě) a pozdější řady seriálu Westworld se vzdaly jemnějších narativních prostředků na úkor výkladových monologů. Nejedná se tedy o nějaký rozmar či výstřelek, ale začíná se z popsaných postupů stávat průmyslový standard. Složitý děj je dnes příliš riskantní, vyžaduje totiž stoprocentní pozornost diváka. A právě pozornost dnes schází, respektive je rozptylována tím, co nabízejí mobilní zařízení.

Tím vzniká svého druhu bludný kruh. Zjednodušování obsahu je vlastně reakcí na chování uživatelů. Výrobci předkládají stále banálnější zápletky, protože vědí, že se značná část diváků nedokáže soustředit na náročnější obsah. Ti se pak na filmy a seriály dívají „jedním okem“, protože od nich nevyžadují mnoho duševního úsilí.

Čím to ale je, že obrazovka telefonu vítězí nad „trháky“ za desítky či dokonce stovky miliony dolarů? Zde vstupujeme do oblasti neurobiologie a behaviorální psychologie. Chytrý telefon už není jen komunikačním prostředkem, ale stal se, jak ho odborníci na závislosti nazývají, „digitálním dudlíkem“ pro dospělé a „výherním automatem“ v kapse dospívajících.

Klíčovou roli zde hraje neuropřenašeč dopamin, tedy chemická látka, která vzniká v lidském mozku. Uvolňování dopaminu v mezolimbické dráze má zásadní význam při vzniku motivace, emocí, ale hlavně v systému potěšení a „odměn“, tj. způsobuje vznik příjemných pocitů v reakci na různé události či aktivity, případně některé chemické látky (drogy).

Aplikace a sociální sítě jako TikTok, Instagram (Reels) a YouTube Shorts byly navrženy na základě variabilního plánu odměn. Jedná se vlastně o stejný mechanismus, který činí hráče závislými na výherních hracích automatech. Když stisknete tlačítko (přejedete prstem po obrazovce), nevíte, co dostanete: Může to být nudné video (bez odměny); může to být reklama (trest); ale může to být i vtipný mem nebo skutečná zajímavost (velká odměna). A mozek miluje právě tuto nepředvídatelnost. Vědci dokázali, že očekávání odměny uvolňuje více dopaminu než samotná odměna. Proto je pokušení „ještě jeden pokus“ tak silné.

Se závislostí na chytrých telefonech, ale i jiných elektronických zařízeních, souvisí dále například syndrom FOMO (zkratka od „Fear of Missing Out“). Jedná se o obavu až úzkost spojenou se strachem, že člověku uniká něco zajímavého, což se projevuje nutkavou potřebou neustále kontrolovat sociální sítě a být „v obraze“. Jistou obdobou je pak tzv. doomscroling („doom“ ‒ zkáza), kdy člověk pociťuje nutkavou potřebu vyhledávání negativních informací. Ve světě plném krizí se mozek fixuje na špatné zprávy, přičemž chytrý telefon poskytuje zdání určité kontroly, po které člověk touží. Takový člověk se domnívá, že když si přečte ještě jeden (a další) článek o nějaké hrozbě, bude na ni lépe připraven.

Podle průzkumu mezinárodní společnosti OnePoll, který zahrnoval sedmnáct tisíc dospělých z nejrůznějších zemí (včetně USA, Indie, Brazílie nebo Německa) tráví průměrný uživatel v průměru 5 hodin a 48 minut denně sledováním obrazovky telefonu. To je 88 dní v roce, čili téměř celé tři měsíce. Kdybychom počítali od dvanáctého roku života do osmdesáti let, tak by to znamenalo, že takový člověk prožije pozorováním svého mobilního telefonu více než šestnáct let života, což je období od nástupu do základní školy po dosažení titulu bakaláře na univerzitě.

Pokud jde tedy o budoucnost, je, bohužel, nanejvýš pravděpodobné, že „blbé a blbější“ nebudou pouze filmy a seriály, ale také nové generace.

PDF (formát pre tlač)