Anglický katolícky vzdor vůči zavádění protestantských novot a jednotnosti

Martin R. Čejka
30. júna 2026   Cirkev História   CZ, Prenasledovanie kresťanov

Nucené zavádění protestantských novot „reformovanými“ panovníky v jednotlivých zemích neprobíhalo vždycky hladce, ale častokrát se setkávalo s odporem poddaných. Zmíněný odpor se projevoval různými způsoby a někdy nabíral i podoby otevřené vzpoury, jak tomu bylo v případě Anglie. Stačí zmínit Pouť milosti v Severní Anglii (říjen 1536 až únor 1537), Bigodovo povstání v Cumberlandu a Westmorlandu (1537), Povstání knihy modliteb, zvané též Západním povstáním v Cornwallu a Devonu (1549) a Severní povstání (listopad 1569 až leden 1570).

V souvislosti se třetím jmenovaným je třeba poněkud poupravit převládající představu, že protestantismus zavedl do liturgie lidové jazyky. Ve skutečnosti se nejednalo o lidové jazyky, nýbrž úřední jazyky. V případě Cornwallu, kde většinově katolického obyvatelstvo keltského původu nehovořilo anglicky, nepředstavovalo zavedení bohoslužeb v angličtině krok k jejich lepšímu „pochopení“. Dříve, když byla mše sloužena v latině, každý paradoxně věděl, o co v ní jde, jelikož se jí od dětství účastnil.

K Povstání knihy modliteb došlo patnáct let po té, co se Jindřich VIII. prohlásil (respektive byl parlamentem prohlášen) za svrchovanou hlavu anglické církve. Ačkoliv tento krok měl pochopitelně dopad na život poddaných, pocítili ho nejprve především představitelé vyšších společenských vrstev, duchovenstva a úředníci, případně členové řeholních řádů, kteří čelili zabavení majetku, pronásledování a smrti, pokud se odmítli podřídit. Samotné anglické obyvatelstvo však zůstalo ve svém smýšlení převážně katolické a v mnoha případech ani plně nechápalo, oč vlastně věroučně běží. Anglikánská církev se ostatně zpočátku ve věrouce od katolicismu lišila jen v jednotlivostech, takže místní obyvatelstvo některých oblastí se i po vyhlášení Zákona o svrchovanosti nadále účastnilo katolických mší, které se po jistý čas neměnily a byly slouženy v latině. Navíc řada kněží se snažila vyhnout či oddálit přísahu králi jakožto hlavě církve, což se jim mimo velká města častokrát dařilo.

Dalším významným činitelem, který zásadním způsobem ovlivnil proměnu náboženské povahy Anglie, byla systematická likvidace klášterního života v letech 1536 až 1541. Tento proces, který řídil králův hlavní tajemník Thomas Cromwell, nebyl pouze krádeží obrovského majetku a cenností ve prospěch královské pokladny, ale rozvrátil po staletí budovanou sociální síť. Kláštery do té doby plnily nezastupitelnou úlohu v oblastech, jako bylo špitálnictví, péče o chudé, poutníky a sirotky, a představovaly přirozená střediska vzdělanosti a kultury v oblasti. Vyhnání tisíců řeholníků a řeholnic a následný prodej klášterní půdy nové dravé šlechtě vedly k hluboké sociální krizi, nárůstu chudoby a tuláctví, což v prostém obyvatelstvu vyvolalo vlnu rozhořčení a posílilo jeho odpor vůči náboženským novotám, jež byly vnímány jako pouhá zástěrka pro bezohledné obohacování státní moci.

Značná část Angličanů stále projevovala rysy katolické zbožnosti a v zemi by se našlo, snad s výjimkou Londýna, málo uvědomělých protestantů. Pokud jde o duchovní život, tak se anglikánský rozkol začal v praxi plně projevovat teprve až za vlády Alžběty I. (1558 až 1603). Výstižným příkladem oddanosti katolické tradici může být procesí Božího Těla v Canterbury v roce 1559, kterého se zúčastnilo tři tisíce věřících, aniž by si dělali hlavu z toho, že se podle nových státních náboženských standardů dopouštějí „pověrečné modloslužby“.

Všechna otevřená povstání proti protestantizaci byla nicméně rychle potlačena. Mnohem déle trval pasivní odpor, který spočíval v ukrývání věrných katolických kněží. Zákon o jednotnosti z roku 1559 stanovoval, aby každý duchovní v Anglii a Walesu používal novou alžbětinskou liturgickou Knihu obecných modliteb, a vyjmenovával tresty pro ty, kteří se odmítali podřídit. Pokud tedy kněz sloužil bohoslužbu podle jiné formy, především katolickou latinskou mši, pak měl být nejprve potrestán odebráním ročního příjmu z beneficií a šesti měsíci vězení.

Zákon o jednotnosti také ukládal povinnost účastnit se v neděli a o svátcích bohoslužeb. Jestliže se někdo nedostavil do svého farního kostela na bohoslužbu, tak měli kostelníci za každou neomluvenou nepřítomnost vymáhat pokutu dvanáct pencí. Nutno dodat, že tresty za náboženskou „nejednotnost“ byly poměrně přísné, protože dvanáct pencí v době Alžběty I. představovalo denní příjem řemeslníka. Tato nařízení se navíc postupně zpřísňovala: například v roce 1563 byl přijat zákon, podle kterého každému knězi, který sloužil katolickou mši, nebo laikovi, jenž mu k tomu napomáhal, hrozil trest smrti a za pouhou účast na mši byla zavedena pokuta sto marek.

Anglické katolické duchovenstvo, které našlo útočiště na evropském kontinentu, začalo tváří v tvář událostem ve své vlasti zakládat „cvičiště“, tedy semináře, pro nové pokolení kněží. Mezi nejvýznamnější patřila Anglická kolej v Douai, založená v roce 1568 kardinálem Williamem Allenem, a Anglická kolej v Římě. Tyto instituce systematicky vzdělávaly mladé anglické muže, kteří se po vysvěcení tajně vraceli zpět „domů“. Jejich cílem nebylo svržení panovníka, nýbrž duchovní podpora pronásledovaných katolíků a udělování svátostí. V očích alžbětinského režimu však byli automaticky považováni za agenty cizích mocností a vlastizrádce, na jejichž dopadení byly vypisovány vysoké odměny, což vedlo k vytvoření propracované sítě vládních špehů a udavačů.

Spolu se zpřísnění protikatolických zákonů začalo ukrývání kněží a také největší vlna mučednictví. Nebezpečí ještě vzrostlo, když byl přijat zákon, podle kterého měl být každý katolický kněz nacházející se na území Anglie považován za pachatele velezrady (totéž platilo i pro každého, kdo mu pomáhal). Už po prvním zpřísnění zákonů se v domech věřících a zejména sídlech bohatších katolíků začaly stavět tzv. „kněžské díry“, čili úkryty pro kněze. Do této činnosti se zapojila řada lidí, a to jak z vyšších vrstev, jako například členové rodu Howardů (např. mučedník sv. Filip Howard, 13. hrabě z Arundelu), tak i z řad prostých lidí, jako třeba konvertitka sv. Markéta Clitherowová, která zemřela v Yorku mučednickou smrtí. Nelze opomenout jednoho z nejvýznamnějších stavitelů úkrytů jezuitu sv. Nicholase Owena, jenž působil osmnáct let (1588 až 1606) a postavil řadu „kněžských děr“, například v Huddington Courtu, Harvington Hallu nebo a Oxburgh Hallu (tento úkryt je jedním z mála, který je přístupný veřejnosti).

Navzdory velkému nebezpečí, kdy skrývajícímu se knězi i těm, kdo mu pomáhali, hrozila v případě odhalení smrt, se jednalo dost účinnou praxi. O tom svědčí i skutečnost, že mnoho duchovních se dokázalo skrývat i po několik desítek let (např. bl. Tomáš Atkinson, který nejprve emigroval z Anglie a poté se do země vrátil jako kněz a působil tajně od roku 1588 do roku 1616, kdy byl ve věku sedmdesáti let zrazen a následně potrestán „oběšením, vyvržením a rozčtvrcením“).

Lze obtížně odhadnout celkový počet katolických obětí protestantského pronásledování v Anglii. Počet svatořečených a blahořečených osob popravených v Anglii a Walesu za vyznání katolické víry dosahuje zhruba tří set. Je to ovšem jen malý zlomek obětí anglické reformace, jelikož se jedná o osoby, které byly shledány jako zcela bezúhonné. Tím se pohled Církve liší od přístupu protestantismu, který za „mučedníka“ vydává každého, kdo byl protestantem a například zemřel za vlády královny Marie I. Tudorovny. Příkladem zde může být Thomas Cramner, který politicky brojil proti královně a častokrát podle okolností měnil své názory. Katolická Církev povětšinou nepovyšuje k úctě oltáře ty, kteří byli popraveni za organizování povstání a spiknutí proti protestantským panovníkům, jako byl třeba vůdce Poutě milosti Robert Aske. Výjimkou ze zmíněného pravidla je třeba Thomas Percy, 7. hrabě z Northumberlandu, jeden z vůdců Severního povstání, který byl za svou činnost odsouzen, a když odmítl zříci se katolické víry, v roce 1572 popraven (prohlášen v roce 1895 za blahoslaveného papežem Lvem XIII.).

Popravy za „velezradu“ a odmítání „jednotnosti“ s bludem, prováděné nejkrutějšími způsoby, měly sloužit jako odstrašující divadlo pro veřejnost. Katolíci na toto pronásledování odpověděli svébytným a skutečně křesťanským způsobem. Místo kapitulace začali rozvíjet hlubokou kulturu mučednictví. Příběhy o statečnosti popravených, jejich poslední slova na popravišti, v nichž často odpouštěli svým katům a modlili se za panovníka, se tajně šířily v opisech a tištěných letácích po celé zemi a posilovaly odhodlání zbývajících věřících vytrvat ve víře předků i za cenu ztráty pozemského života.

PDF (formát pre tlač)