Kritické místo rozchodu životních cest

Roman Cardal
26. marca 2024   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Přehlížená zkušenost

Starořecký dramatik Epicharmos v jednom ze svých veršů předkládá krátké, ale výstižné varování: nesnaž se mít život lehký, jako naschvál ztěžkne ti. Tato etická zásada je podložena prastarou lidskou zkušeností, jejímž prostřednictvím se v nesčetném počtu případů potvrdilo, že nenáročný život bez problémů a překážek člověku neprospívá. Jeden z důvodů, proč je v moderních společnostech tolik nespokojených a nešťastných jedinců spočívá právě v tom, že očekávají životní naplnění od všestranně ekonomicky zajištěné existence, z níž byly odstraněny všechny vážné problémy, starosti a námahy. Zdá se to paradoxní, ale tato zkušenost učí, že život zbavený obtíží se nakonec sám stane velkým břemenem.

Na potvrzení uvedeného pohledu lze uvést i verš autora ze stejně dávné minulosti. Hesiod, velký učitel Řeků, k tomu poznamenává: lepší život potem ohradili nesmrtelní bohové, neb k němu vede dlouhá pěšina a strmá, na počátku krkolomná, ale když vrcholu dojdeš, pak se po ní lehko chodí, třeba byla těžko schůdná.

Z těchto veršů si je možné vzít jednoznačné poučení: štěstí a životní spokojenost se nedá opatřit bez vynaložení odpovídající námahy. Život v zajištěnosti, v klidu a pohodě je klamnou metou, protože za takových zdánlivě příznivých okolností dochází k postupné degradaci člověka. Přesto si mnoho lidí volí tento cíl jako žádoucí vrchol své existence a napíná veškeré své síly k jeho dosažení.

Antická literatura obsahuje mnoho příkladů podobného typu. Jedním z nejslavnějších je příběh bájného hrdiny Hérakla, který dospívá na rozcestí svého života a stojí před volbou, jakým směrem se má vydat. Příběh má pedagogickou hodnotu a jeho vyprávěním bývali mladí lidé upozorňováni, nač si mají při rozhodování o své budoucnosti dát obzvláštní pozor.

Areté a Kakia jako dvě protikladné alternativy

Aténský aristokrat a vojevůdce Xenofon tento příběh uvádí následnými slovy: „Když Hérakles dospěl do období mezi chlapectvím a jinošstvím, kdy se mladí lidé stávají pány sebe samých a ukazují, zda se v životě pustí cestou ctnosti, nebo neřesti, odešel do samoty a posadil se tam pln nerozhodnosti, kterou cestou se má dát.“

Situace, v níž se Hérakles ocitl, vyjadřuje vnitřní stav mladého člověka, do něhož se v určitém věku nevyhnutelně dostává. Vstupuje do něj v období, kdy se pozvolna vymaňuje z poslušnosti vůči autoritě svých rodičů. Dokud žil v rodině, byl nucen žít podle požadavků svého otce a své matky. Přichází však doba, kdy se musí začít rozhodovat sám za sebe, protože se stává pánem sebe samého. Etická alternativa, před níž stojí, je jasná – může se vydat cestou ctnosti anebo cestou neřesti. Jakou volbu vykoná, to záleží na důvodech, které svědčí ve prospěch jedné z nich. Jaké důvody to však jsou? Z vlastní zkušenosti každý z nás ví, že je možné obhajovat prakticky každou etickou volbu. Dopustíme-li se něčeho špatného, máme sklon si takový skutek omlouvat a hledat pro něj ospravedlnění. To, co se v našem nitru děje při hodnocení jednotlivých skutků, se dá uplatnit i ve vztahu k základním životním orientacím. Ať jsou lidské činy jakékoliv, vždy jsou neseny nějakou základní motivací, která se skrývá na jejich pozadí či která leží u jejich kořenů.

Přímočará cesta, po níž byl mladý člověk veden svými rodiči, se najednou rozdvojuje. Hérakles, reprezentativní figura všech mladých lidí, se tedy musí zastavit a přemýšlet, kudy má směřovat dál. Slavný příběh popisuje jeho situaci plastickým způsobem. Před jeho zrakem „se objevily dvě urostlé a vysoké ženy a šly k němu. Jedna z nich byla spanilá na pohled a krásná od přírody, její pleť zdobila čistota, oči ji krášlil stud, chování zušlechťovala skromnost, a oděna byla v šat barvy bílé. Druhá byla dobře živená, vše na ní jen kypělo. Byla nalíčená, takže vypadala bělejší a červenější, než byla ve skutečnosti, nesla se až nepřirozeně zpříma, oči měla dokořán otevřené, oblečena byla v oděv, který uplatňoval její mladistvý půvab. Často se prohlížela, pozorovala, zda se za ní někdo otáčí, a každou chvíli se dívala na svůj stín.“

První kontakt s ctností a neřestí

Ctnost (areté) a neřest (kakia) jsou zde představeny v podobě dvou atraktivních žen, které se přibližují k nerozhodnému a přemítajícímu Héraklovi. Hérakles se nimi musí setkat a seznámit se s nimi. Dříve však, než dojde k jejich vzájemnému kontaktu, může již zdáli pozorovat jejich příchod. Tím je naznačeno, že dvě základní životní orientace se mladému člověku určitým způsobem jeví ještě předtím než s nimi učiní hlubší zkušenost. Doposud nebyl vystaven nutnosti závažné životní volby, ale přibližování se uvedených žen ohlašuje, že tato volba bude muset být velmi brzy učiněna.

O čem vypovídá popis přicházejících postav? Každá z nich vypadá jinak a chová se jiným způsobem. U ctnosti je zdůrazněna spanilost a přirozená krása, čistota, stud, skromnost a bílý oděv. To jsou vnější projevy, které vyvěrají z jejího nitra. Již na první pohled lze tedy získat určitý odhad, s kým má navštívený člověk tu čest. Z ctnosti na Hérakla dýchá přirozenost jejího pohybu a chování. To znamená, že její vnější zdání je nezkaleným výrazem jejího nitra, protože z něj vyzařuje zcela spontánně. Přirozenost ctnosti se ukazuje v tom, že nemusí nic skrývat. Ať se nachází v jakékoliv situaci, ať se na ní někdo dívá nebo ne, vždy se navenek projevuje stejným způsobem. Způsob, jakým se jeví (zdání) a její pravá povaha (skutečnost) se u ní nerozcházejí.

Podoba neřesti je jiná. Hérakles pozoruje, že je „dobře živená“ a že „na ní vše kypí“. Už to je vnějším znamením překračování míry v jejím životě. Obrat „dobře živená“ je zřejmý eufemizmus, který šetrným způsobem vypovídá o nadbytku, který sytí její tělo. Zmíněná nalíčenost obsahuje neméně důležité poselství. Na jedné straně je maskováním jejího skutečného stavu. Protože na rozdíl od ctnosti není přirozeně krásná, musí svoji ošklivost skrývat před zraky ostatních. Z tohoto důvodu ji nezbývá než líčit sebe samu. Její líčení má však ještě další význam. Činnost líčení může být obrácena k tomu, kdo se líčí, ale též na někoho jiného. V tom případě dochází k líčení něčeho na někoho druhého. Například lovec líčí past na zvěř, kterou chce ulovit. A tento význam „líčení“ je přítomen i v představovaném příběhu o mladém Héraklovi.

Neřest se nemůže chovat přirozeně, protože její přirozenost je pokřivená. Kdyby neřest nic neskrývala, kdyby se navenek projevovala stejně spontánně jako ctnost, byla by její ošklivost a neatraktivnost zřejmá na první pohled. Za takových okolností by ctnosti vůbec nedokázala konkurovat. Má-li se však postavit před mladého člověka a učinit mu svou nabídku, musí se projevovat jinak než jaká ve skutečnosti je. Zdání a realita se u ní nezbytně rozcházejí. Tak lze snadno pochopit, proč je v příběhu zmíněno, že se nese „nepřirozeně zpříma“. Přirozeně je křivá (curva) a tudíž se musí tvářit jako přímá, což neodpovídá její pravé bytostné povaze (přirozenosti). Ze stejného důvodu se musí stále pozorovat a bedlivě sledovat, jak působí na ostatní. Právě proto, že její vystupování je falešnou hrou, nezbývá jí než se stále ujišťovat, zda tato hra funguje na ostatní. Neustálým sebepozorováním kontroluje, jestli je její pravá přirozenost dobře přelíčena pokryteckým make-upem a zároveň s tím studuje, zda je její neupřímná strategie společensky úspěšná.

Je samozřejmě otázkou, zda Hérakles, a spolu s ním každý mladý člověk, dokážou vyčíst tyto informace z vnější podoby obou žen. Rozhodující bude jejich společné setkání, v němž každá z nich předloží své nabídky a stanoví zisk, který vyplyne z jejich následování. Tam už si mladý člověk nevystačí s posuzováním jejich vnějšího zjevu. Bude muset zapojit svůj rozum a posoudit, jsou-li slibované benefity reálné nebo klamné. Obsah veršů, které jsme uvedli na počátku, v tom sehraje svou významnou roli. V dalším příspěvku uvidíme, jak a s jakou strategií obě symbolické ženské postavy na Hérakla zapůsobí.

PDF (formát pre tlač)