Pravda a svoboda – Problém překlenující všechny doby

Roman Cardal
2. mája 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Neodstranitelná možnost se mýlit

Velký starořecký filosof Parmenides rozlišil dva základní stavy, v nichž se lidská mysl může nacházet. Ten první nazval aletheia, pravdou, ten druhý doxa, zdáním. Zdání je iluze a podle Parmenida většina lidí své životy řídí v souladu s ní. Je to způsobeno jejich přílišnou důvěrou v podobu skutečnosti, která se představuje našim smyslům. Člověk disponuje ještě jinou poznávací schopností – rozumem, a ten nemá jen proto, aby smyslově vnímané údaje toliko porovnával a třídil. Podle Parmenida jsou pro něj jen východiskem, od kterého musí dospět k náhledu pravé povahy skutečnosti, jež není s její smyslovou (jevovou) podobou totožná.

Toto rozlišení dvou stavů lidské mysli je natolik základní, že se bez něj nelze obejít. Každý člověk má mnohonásobnou zkušenost s poznáním, které je pravdivé, ale i s tím, které je mylné. Kdo by tvrdil, že se v životě ještě nikdy nezmýlil, byl by zralý na psychiatrické vyšetření. Omyly je možné samozřejmě korigovat, ovšem jedna z hlavních potíží spočívá v tom, že často vůbec nebývají rozpoznány. Jsou přítomné v našich myslích a my se domníváme, že mají opačnou hodnotu, tedy že představují pravdu. V tom momentě se stáváme obětí zdání a iluze, o nichž mluvil Parmenides.

Někdy trvá velmi dlouho, než svůj omyl odhalíme a toto prozření bývá nezřídka značně kruté. Od některých omylů se nedokážeme osvobodit po celý náš život a setrváváme v nich až do smrti. Jedná-li se o omyly ohledně zásadních existenčních otázek, je jejich přítomnost v našich myslích fatální. Uplatňují svůj vliv na naše volby, kterými udáváme směr našim životům. Jestliže se ubíráme směrem k propasti, znamená to, že nám unikla nějaká důležitá pravda o smyslu lidské existence.

Nevyhnutelnost volby mezi oficiální a neoficiální pravdou

Tato myšlenka staré Řeky přímo fascinovala. Jejich dramatikové ji vtělovali do svých divadelních her, které dalece přesáhly svoji dobu. I po více jak dvou tisíci letech jsou v různých provedeních a zpracováních inscenovány ještě dnes. Filosofové v ní rozpoznali klíč k pochopení řady důležitých fenoménů. Nepřehlédnutelnou roli v tom sehráli někteří sofisté, kteří rozlišení mezi pravdou a zdáním uplatnili v oblasti lidské praxe. Sofista Hippias upozornil na to, že napětí mezi těmito stavy charakterizuje normy lidského jednání. Na jedné straně tu jsou zákony přírody, na straně druhé zákony politické. Obě tyto sféry lze vidět uvedenou optikou. Podle Hippiase zákony přírody zosobňují pravdu, zatímco zákony politické, člověkem stanovené, pouhé zdání. V podobném smyslu se vyjadřuje i sofista Antifon.

Jaké důsledky má zmíněná aplikace pravdy a zdání na praktický rozměr lidského jednání? Oba jmenovaní sofisté tvrdí, že působnost politiků vytváří obraz skutečnosti, který neodpovídá její pravé povaze. Vydávají totiž zákony, jež znásilňují zákony přírody. Kriticky uvažující člověk se tak dostává do situace, v níž musí volit mezi poslušností vůči autoritě politiků a poslušností vůči autoritě přirozenosti. Sofokles toto drama plasticky představil ve svém díle Antigona a Hippias s Antifonem z něj učinili zásadní filosofické téma.

Antifon uvádí jako příklad umělé rozdělování lidí do společenských tříd, které odporuje bytostné povaze člověka. Politikové vydávají zákony, jež nerespektují zákony náležející k hlubšímu řádu přírody. Antifon k tomu říká: „Ty, kdo pocházejí ze vznešených otců, máme v úctě a vážnosti, ale ty, kdo nepocházejí ze vznešeného rodu, nemáme v úctě a vážnosti. V tom se k sobě chováme jako barbaři, neboť jsme od přírody všichni ve všem stejně zrozeni, i barbaři i Řekové. Dokazují to věci od přírody všem lidem nutné; všichni si je mohou stejně opatřit a v nich ve všech se od nás neliší ani žádný barbar, ani Řek. Neboť všichni dýcháme do vzduchu ústy a nosem a všichni jíme rukama…“

Pokud je tedy kriteriem rozlišení na barbary a ne-barbary, civilizované a necivilizované nějaké čistě lidské ustanovení, pak je ono rozlišení (i jeho kriterium) samo barbarské a necivilizované. Antifon si všímá toho, že politická moc tíhne k regulaci všech dimenzí lidského života a spatřuje v tom nemístnou intervenci člověka do sféry, která žádnému lidskému rozhodování nemůže podléhat. V jedné zajímavé pasáži nám ukazuje, nad čím vším chtěli politikové jeho doby získat kontrolu: „Je stanoveno zákonem pro oči, co mají vidět a co nemají, pro uši, co mají slyšet a co nemají, pro jazyk, co má mluvit a co nemá, pro ruce, co mají dělat a co nemají, a pro mysl, po čem má toužit a po čem nemá.“

Uvedená slova nám zní až příliš familiárně a umožňují nám pochopit, že tendence politické moci k regulaci všeho zůstává v dějinách stále stejná. Diskutuje-li se dnes o politické korektnosti, narážíme na její přítomnost již v antické společnosti.Antifon v tom vidí velký problém a je zřejmé, že mu musíme dát za pravdu. Těžiště obtíže se dá opět vyjádřit citací z jeho spisu: „… většina z toho, co je spravedlivé podle zákona, je nepřátelská přírodě…, věci, jsou-li určeny zákonem, jsou poutem přírody, a jsou-li určeny přírodou, jsou svobodny.“

Pokus o únik z nesnesitelné tísně

Antifon se tedy domnívá, že politikové jsou nepřátelé lidské svobody, neboť se svými zákony a opatřeními staví do cesty tomu, čím člověka vybavila příroda k jeho vlastnímu prospěchu. Proto přichází se strategií, která má za úkol uchránit jedince před společenskými sankcemi a zároveň mu zachovat jeho svobodu. Jedná se o kompromisní řešení, které se opírá o obezřetné vyhodnocování každodenních situací, do nichž se dostáváme. Řecký sofista si uvědomuje, že jedinec nemůže pomýšlet na otevřenou rebelii proti stávajícímu politickému systému a musí se mu přizpůsobit, nechce-li za svou neposlušnost zaplatit vysokou cenu. Záchranu svobody jedince před politickým útlakem vidí v jeho možnosti jednat ve skrytosti a vymaňovat se alespoň v některých okamžicích svého života z dozoru společenských a státních institucí. Učí, že pokud má naše jednání svědky, tedy pokud se pohybujeme ve veřejném prostoru, máme se politiky prosazeným zákonům podvolit. Stáhneme-li se však do soukromí, nemusíme na ně brát žádný ohled a můžeme dát plný průchod požadavkům naší přirozenosti.

Jak tomu máme konkrétně rozumět? Vrátíme-li se k jedné z již citovaných pasáží, v níž Antifon popisoval diktát politické moci ohledně toho, co smíme a nesmíme vidět, slyšet, říkat a jak máme smýšlet, dostává jeho návod přesnější kontury. Nacházíme-li se v soukromí, kde nejsme pod dohledem těch, od nichž nám hrozí sankce a tresty, můžeme poslouchat a dívat se na to, co je oficiálně zakázané, můžeme mluvit jinak než na veřejnosti a vyjadřovat tak naše skutečné přesvědčení. Jinými slovy, dostáváme tím alespoň na určitou dobu možnost žít v pravdě. Jakmile opět vstoupíme do veřejného prostoru, nezbývá nám než nasadit si masku zdání a hrát politiky předepsanou a vyžadovanou roli.

Antifonův popis situace lidského jedince tváří v tvář politické moci je aktuální i dnes. Nepočítá s heroismem, v němž se člověk rozhodne žít v pravdě též na veřejnosti i za cenu těžkých obětí. Sofisté byli utilitaristé a takovou oběť považovali za nerozumnou a zbytečnou. Každý jedinec musí v sobě samotném nalézt hranici oddělující pravdu a zdání, vlastní přesvědčení a přetvářku, kterou už není ochoten překročit. Neměl by se přitom inspirovat filosofickým postojem antických či moderních sofistů, protože v něm schází jakákoliv absolutní hodnota, která by ospravedlnila vzdání se vlastního života pro něco ještě vyššího. Kdo nepropadl čistému pragmatizmu a naprosté sebestřednosti, nahlíží, že za určitých okolností musí před druhými vyznat pravdu bez ohledu na to, jaké to pro něj bude mít důsledky.

PDF (formát pre tlač)