Parlament světových náboženství. Zrození jalového halíkanismu

Martin R. Čejka
11. júna 2025   Cirkev História   CZ, Komentár

Po II. vatikánském koncilu se mnozí církevní představitelé, a to včetně těch nejvyšších, účastní nejrůznějších mezináboženských setkání, jejichž prototypem se stalo setkání v Assisi 27. října 1986. Tehdy Jan Pavel II. pozval více než sto třicet nejrůznějších náboženských zástupců, včetně židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, animistů a jiných pohanů, aby se společně modlili za dosažení světového míru. Zmíněné setkání vyvolalo ve své době zmatení, ba pohoršení v řadách věřících, ale mnozí katolíci si dnes, bohužel, podobným akcím uvykli, a nejenže v nich už nespatřují něco nepatřičného, ale nezřídka je dokonce i ve jménu „pokroku“ hájí. Někteří na základě mezináboženských a ekumenických setkání nabyli přesvědčení, že katolické náboženství je jen „první mezi rovnými“, pokud není ostatním náboženstvím přímo zcela rovno.

V této souvislosti je třeba připomenout slova papeže Pia XI., který ve své encyklice Mortalium animos z roku 1928 takovéto podniky odsoudil:

„Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení. Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popírače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. Katolíci rozhodně nemohou schvalovat takové pokusy, které vycházejí z bludné nauky, podle níž všechna náboženství jsou více méně stejně chvályhodná a dobrá, poněvadž prý jen různými způsoby vyjadřují všem společné cítění, které nás povznáší k Bohu a vede k uznání jeho nejvyšší svrchovanosti. Přívrženci takové teorie však nejsou jen obětí klamu a omylu, ale odmítají také pravé náboženství, falšují jeho pojem a propadají bezděčně naturalismu a ateismu. Z toho zřejmě vyplývá, že všichni, kteří takové teorie a pokusy bezvýhradně schvalují, zříkají se zcela náboženství Bohem zjeveného.“

Nicméně mezináboženské snahy v katolických kruzích nejsou záležitostí až druhé poloviny minulého století. Můžeme je pozorovat už ke konci devatenáctého století mezi modernisty a liberálními katolíky. V případě prvních jsou logickým důsledkem jejich pojetí víry, kdy jsou si všechna náboženství v podstatě rovná, přičemž jakási jedinečnost katolicismu může mít místo pouze v osobní psychologické či utilitární rovině. U liberálních katolíků lze pozorovat dva směry: jedni kráčejí stejnou myšlenkovou cestou jako modernisté; druzí se snaží držet katolického učení o jedinečnosti a samospasitelnosti Církve, ale prohlašují, že navenek, především v oblasti, kterou lze označit za politickou, takto nemá vystupovat, ale má uznat i „práva“ jiných náboženství, aby se nedostávala do střetu s moderní společností a mohla s ní vést dialog. Historie ukazuje, že většina takovýchto „konzervativních“ liberálních katolíků, kteří vydávali svůj postoj za čistě prudenciální, nakonec nezůstala v praktické rovině, ale sklouzla do věroučných a morálních omylů.

Výrazné liberální sklony bylo možné pozorovat už takřka od počátků v části americké církve, přičemž později začaly být spojovány s tzv. amerikanismem. Nepřekvapí tedy, že právě zde se také objevily mezináboženské snahy, které ve jménu „lidskosti“ či „občanské společnosti“ odsouvaly do pozadí věroučné rozdíly, či je přinejmenším překrývaly. Jejich vyvrcholením se pak stala účast předních zástupců americké církve v Parlamentu světových náboženství, který se konal souběžně se Světovou výstavou roku 1893 v Chicagu.

S myšlenkou uspořádání mezináboženského parlamentu přišel americký soudce a swedenborgián Charles C. Bonney, kterému se podařilo ve dnech 11. až 16. září 1893 shromáždit nejen představitele nejrůznějších křesťanských denominací, ale také představitele různých hinduistických a buddhistických směrů, islámu, judaismu, džinismu, bahaismu, ba i teosofie, křesťanské vědy či spiritualismu. Katolickou Církev zastupovali baltimorský arcibiskup kardinál James Gibbons, chicagský arcibiskup Patrick Feehan, filadelfský arcibiskup Patrick J. Ryan, biskup John J. Keane a generální představený paulínů Augustine F. Hewitt.

Američtí biskupové schválili svou účast v listopadu 1892 a pověřili liberálně smýšlejícího rektora Americké katolické univerzity Mons. Keaneho, aby s přípravným výborem projednal všechny podmínky a nutné náležitosti. Saintpaulský arcibiskup John Ireland, přední představitel amerikanismu, v souvislosti s přípravami na zasedání Parlamentu světových náboženství napsal: „Slibuji svou aktivní spolupráci na tomto díle. Nápad takovéhoto náboženského shromáždění se zdá takřka jako vnuknutí.“ A sám Mons. Keane výboru sdělil: „Dovoluji si vyjádřit své nejhlubší přesvědčení, že se jedná o obdivuhodný plán a že by se mu mělo dostat podpory ze strany všech, jež skutečně milují pravdu a lásku a touží rozšířit jejich panování mezi lidmi. Neboť toliko přátelským a bratrským srovnáním přesvědčení mohou rozumní lidé dospět ke shodě ohledně oněch nanejvýš důležitých pravd, které jsou základem náboženství, a lze učinit přítrž náboženským rozdělením a svárům, jež zarmucují našeho nebeského Otce. Takovéto shromáždění moudrých a uvědomělých lidí, kteří představí svá náboženská přesvědčení bez jakéhokoli zlehčování, bez rozhořčení, bez svárlivosti, ale s láskou k pravdě a lidstvu, se stane ctihodnou událostí v dějinách náboženství a nemůže nedosáhnout velkého dobra.“

Jak probíhal samotný Parlament světových náboženství, se můžeme dozvědět z dobového tisku, který očividně věnoval velkou pozornost oblečení účastníků:

„V čele procesí šli ruku v ruce předseda Bonney a kardinál Gibbons… Ve středu, oděn ve svém purpurovém hávu, seděl na vysokém trůnu kardinál Gibbons, nejvyšší prelát své církve ve Spojených státech… Na jedné straně od něj se nacházela skupina orientálních delegátů, jejichž pestrobarevný oděv soupeřil svým leskem s jeho. Mezi těmito učedníky Bráhmy, Buddhy a Mohameda vynikal učený mnich Vivékánanda z Bombaje, zahalený do nádherného rudého šatu a s bronzovou tváří, nad níž byl posazen veliký žlutý turban. Vedle něj seděl v oranžovém a bílém B. B. Nagarkar z Brahmo Samaj, čili sdružení hinduistických teistů, a Dharmapála, vzdělaný buddhistický učenec z Cejlonu…“

Předseda výboru Parlamentu světových náboženství presbyteriánský duchovní John H. Barrows ve své zprávě dále zaznamenal:

„Prezident C. C. Bonney utišil historické shromáždění a záhy zazněly z velkých varhan na ochozu tóny „Písně díků“ s podnětnými slovy „Ať ode všeho, co pod nebesy přebývá / chvála Stvořiteli zaznívá“. A obrovské obecenstvo povstalo a zaplnilo sál hudbou díkůvzdání lidstva. Když píseň dozněla, pozvedl kardinál Gibbons ruku a jeho hlas začal do nastalého ticha: „Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ ale ztratil se v přívalu hlasů, které se připojily k všeobecně známé modlitbě. Vše dospělo k vrcholnému okamžiku devatenáctého století. Asie, Afrika, Evropa, Amerika a mořské ostrovy jej společně nazývaly Otcem. Toto harmonické užití modlitby Páně židy, mohamedány, buddhisty, bráhmany a všemi skupinami křesťanů bylo jako duha příslibu, která ukazovala na dobu, kdy Boží vůle bude „jako v nebi‚ tak i na zemi“.“

Kardinál Gibbons navíc účastníkům parlamentu sdělil, že všem shromážděným udělil papež Lev XIII. své požehnání. Tato skutečnost by mohla někoho, kdo zná nesmlouvavý postoj Lva XIII. ve věci náboženské lhostejnosti, zarazit. Je tudíž nutné podívat se na původní dopis, který papež kardinálu Gibbonsovi zaslal. V něm stojí: „Milovaný synu, zdraví a apoštolské požehnání! S velkou radostí jsme přijali tvou zprávu, že v nadcházejícím měsíci září se v Chicagu sejde velké shromáždění předních katolických mužů, aby na něm projednali záležitosti velkého významu… Tobě, náš milovaný synu, a všem, kteří se zúčastní výše zmíněného kongresu, jakož i duchovenstvu a věřícím svěřeným tvojí péči, udělujeme s láskou v Pánu naše apoštolské požehnání…“ Lev XIII. se tedy zcela zřejmě domníval, že se jedná o katolické shromáždění, a nikoliv mezináboženský „parlament“. Těžko říct, zda nepochopil Gibbonsovu předchozí zprávu, nebo byl uveden, ať už nechtěně či záměrně, v omyl.

Jménem „katolického společenství“ vystoupil během zasedání Parlamentu světových náboženství jako první arcibiskup Feehan, který mj. prohlásil: „Sešli se zde lidé ze vzdálených zemí, z mnoha koutů světa. Zastupují mnoho různých ras, zastupují mnoho podob víry… Ve všech zde nacházíme velkou rozmanitost názorů, ale ve všech také nacházíme velkou, vznešenou pohnutku… Žasneme nad podivuhodnostmi toho nového města, které vyrostlo na jižním okraji našeho velkého města Chicaga; ale když učení lidé, lidé zastupující myšlenky světa náboženství, přicházejí, aby nám vyprávěli o Bohu a jeho pravdě, o životě a smrti, o nesmrtelnosti a spravedlnosti, o dobrotě a lásce, pak nasloucháme tomu, co nekonečně převyšuje vše, co nám mohou nejučenější nebo nejnadanější lidé říci o hmotných věcech. Lidé, kteří se zde sešli, budou hovořit o svých náboženských systémech… Bezpochyby to bude nesmírně zajímavé, ale ať už nakonec zazní jakákoli slova, až bude vše řečeno, bude to mít alespoň jeden významný výsledek; protože bez ohledu na to, jak se lišíme ve víře nebo náboženství, je tu jedna věc, kterou máme všichni společnou, a tou je společná lidskost…“

Jako první měl za katolíky původně hovořit pochopitelně kardinál Gibbons, ale z důvodu nemoci vystoupil až později. Ve svém projevu uvedl: „Kdybych řekl, že není naším přáním předložit mínění katolické církve k posouzení a, pokud možno, k přijetí každým rozumně uvažujícím člověkem, který nás vyslechne, zanedbal bych svou povinnost jakožto služebník katolické církve. Ale dovoláváme se pouze soudu svědomí a rozumu… Ale byť se neshodneme v otázkách víry, jak uvedl nejdůstojnější arcibiskup Chicaga, je zde díky Bohu jedna rovina, na které všichni stojíme jednotní. Je to rovina lásky, humanity a dobré vůle… Náš blahoslavený Vykupitel přišel na tuto zemi, aby zbořil zeď oddělující rasu od rasy, národ od národu a kmen od kmene, a učinil z nás jeden lid, jednu rodinu, jež uznává Boha jako svého společného Otce a Ježíše Krista jako svého bratra… Věřím, že všichni opustíme tento sál naplněni větší láskou k sobě navzájem, protože láska nezná rozdílů ve víře…“

Biskupu Keanemu se dostalo cti hovořit na konec zasedání. Jak zaznamenal předseda výboru Barrows: „Prezident Bonney představil oblíbeného a tolerantního biskupa Keaneho z Americké katolické univerzity ve Washingtonu, který byl jako vždy přijat s nejvřelejším nadšením.“ Biskup Keane pokračoval v tónu, který udali jeho spolubratři: „Když byla pozvánka do tohoto Parlamentu zaslána staré katolické církvi a byla požádána, zda by sem přišla, lidé si kladli otázku: „Přijde?“… A stará církev sem přišla a raduje se, že se setkala se svými bližními, svými spoluvěřícími, svými spolumilovníky všech odstínů lidskosti a všech odstínů vyznání. Raduje se, že se zde setkala se zástupci starých náboženství světa, a říká jim: Odcházíme odtud. Půjdeme do svých domovů. Vrátíme se ke starým způsobům. Přátelé, nebudeme se ohlížet zpět na tuto scénu sjednocení a plakat, neboť rozdělení stále pokračuje? Ale nebudeme se modlit, aby semínko, které zde snad bylo zaseto, vyrostlo ve velké a dokonalé sjednocení? … Ó, modleme se za jednotu a ráno, v poledne i večer volejme v duchu slavné melodie, kterou jsme dnes večer poslouchali: „Vyveď nás, vlídné světlo; vyveď nás z příšeří; vyveď nás ze všech temnot; vyveď nás ze všech nedokonalých světel lidských názorů; veď nás k plnosti světla“.“

Nakonec se všichni opět pomodlili „univerzální modlitbu“, kterou vedl reformovaný rabín Emil G. Hirsch, biskup Keane udělil všem přítomným své požehnání a „prezident Bonney vyzval obecenstvo, aby se připojilo k Apollo Clubu a zazpívalo píseň „America“, načež byl první velký Parlament náboženství prohlášen za ukončený“.

Tento „vrcholný okamžik devatenáctého století“, nad kterým se klenula „duha příslibu“, nemohl uniknout pozornosti „moudrých a uvědomělých lidí“ za oceánem. S velkou odezvou se setkal zejména ve Francii, kde liberální katolíci navzdory vytrvalým odsouzením ze strany Říma stále představovali vlivnou skupinu, ač se třeba lišili mírnými odstíny.

Myšlenka mezináboženského parlamentu uchvátila především P. Victora Charbonnela, který zaměřil takřka celé své úsilí k uspořádání Parlamentu světových náboženství v Paříži roku 1900. Jeho nápad zprvu podpořila část podobně smýšlejících francouzských a amerických duchovních. Kardinál Gibbons, který zrovna cestoval do Říma, během svého pobytu ve Francii dokonce P. Charbonnelovi slíbil, že předběžný plán mezináboženského shromáždění předloží Lvu XIII. Jednání s papežem ovšem nedopadlo podle představ příznivců dalšího „historického přelomu“. Kardinál Gibbons kupodivu nakonec popřel, že by francouzské následovníky jakkoliv povzbuzoval k uspořádání mezináboženského parlamentu. Zdrcený P. Charbonnel pak vystoupil z duchovního stavu, odpadl zcela od víry, stal se členem Lóže sjednocených nerozlučných bratří Velkého Orientu Francie a zbytek života věnoval boji proti „tmářství a tyranii“.

O jeho zklamání svědčí tehdejší prohlášení: „Nyní vyšla zcela najevo neústupnost, s níž Církev odmítá nenaslouchat novému duchu tolerance, který se projevil během chicagského Parlamentu náboženství a který se mohl rozšířit i do Starého světa; zároveň se ukázalo, že nemáme zástupy liberálních laiků, kteří by se dokázali odvážně ujmout iniciativy. Mezitím kardinál Gibbons v dopise zveřejněném v Paříži popřel, že by kdykoliv povzbuzoval místní stoupence hnutí k takovému kongresu. Ač tím riskoval, že popře vlastní jednání v Chicagu, odmítl náš podnik a naše úsilí… Mojí největší nadějí bylo, že budeme mít podporu mužů jako Gibbons a Ireland, mladého amerického katolicismu. Jelikož mě opustili, musím prostě uznat svou porážku a odejít z církve, ve které pro člověka s mými liberálními názory není místa.“

Můžeme se odvážit říci, že se P. Charbonnel minul dobou a dnes by třeba zastával v pokoncilní Církvi významné postavení. Ale nemusí mu to být zas až tak líto, jelikož následovníků má více než dost.

PDF (formát pre tlač)