Neodstranitelná podivuhodnost světa

Roman Cardal
8. augusta 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Velikost v malosti

Filosofie dnes u většiny lidí nebudí žádný zvláštní zájem. Ale tento úděl byl filosofii vlastní již od počátku jejího vzniku. Vždy byla disciplínou, které se věnoval jen malý počet jedinců. Pozornost ostatních se zaměřovala buď na jiné problémy anebo na problémy stejné, ovšem uchopované a řešené z jiné perspektivy a jinými prostředky. Aristoteles například ve své Metafyzice popisuje děje, které probudily racionální činnost člověka, protože v něm vyvolávaly údiv. Mezi nimi jmenuje pohyb nebeských těles či zatmění Měsíce. Nad těmito jevy se kdysi zamýšleli filosofové, ale postupem času na tomto poli uplatnili své kompetence fyzikové a astronomové. A podobných příkladů by mohlo být uvedeno mnohem více.

Odkaz k tomuto faktickému vývoji lidského poznání mnohdy slouží k zastávání postoje, podle něhož byla filosofie v dějinném procesu nahrazena moderní empirickou vědou, takže již ztratila svou užitečnost a bylo by ztrátou času se jí nadále zabývat. Věc ale není tak jednoduchá, jak ji tato námitka prezentuje. Můžeme si to uvědomit při četbě jedné citace z Chestertonova díla:

„Je to zvláštní, ale žádné filosofii se ještě nepodařilo dosáhnout vážnosti, jaká kouká z očí tříměsíčního nemluvněte. Je to vážnost úžasu nad světem a ten úžas není žádná záhada, je to výraz překvapení samého zdravého rozumu. Děti nás fascinují, protože se na všechno dívají jakoby to bylo zbrusu nové; celý vesmír prochází znovu svou ověřovací zkouškou. Když jdeme po ulici a vidíme při zemi cibulkovité hlavičky tak nesouměřitelné s tělem, měli bychom si uvědomit, že v každé existuje vesmír čerstvý jako sedmého dne stvoření. V každé zřítelnici se zrcadlí nová souhvězdí, nová tráva, nová města a nová moře“.

Kdo se diví, neví

Již zmíněný Aristoteles ukazuje, jak je údiv pro člověka zneklidňující. Burcuje ho z jeho letargie a spokojenosti. Působí v lidské mysli vědomí neznalosti. Když se něčemu divíme, ptáme se, jak je možné, že se něco takového děje. Zmizí-li z mého pracovního stolu nějaký předmět, ptám se kolegů, zda si ho někdo z nich nevypůjčil. Nestojím nad ním s údivem, ale okamžitě předpokládám, že předmět někdo odnesl, čímž se jeho nepřítomnost na stole vysvětluje. Dojde-li však k takové události v případě, že jsem v místnosti sám a předmět se ztratí během mého krátkého odchodu do druhé místnosti, přes níž by případný „pachatel činu“ musel nutně projít, nemohu se při mém pohledu na desku stolu ubránit úžasu ze zmizení oné věci. Najednou mě totiž vůbec nenapadá, kdo by ji mohl odnést, když se v tomto prostoru kromě mě nikdo jiný nepohyboval.

Aristoteles, stejně jako již před ním Platón, tvrdí, že lidská touha po vědění, která je stimulovaná podivuhodnými jevy, ústí do stavu, v němž už pro údiv žádný prostor není. To je způsobeno dosažením vědění, které je totožné s odhalením příčiny jevu, nad nímž jsme údiv pociťovali. Když při jasném počasí začalo Slunce najednou mizet z oblohy, lidé dávnověku propadali úžasu hraničícím s hrůzou, protože nevěděli, co se děje. Patrně to považovali za div neboli zázrak. Jakmile však došlo k odhalení příčiny zatmění Slunce, bylo jim jasné, proč k něčemu takovému dochází. Jejich údiv zmizel, byl zapuzen věděním.

Moderní doba má svoji vlastní atmosféru a k ní patří i to, že díky stále se rozvíjející vědě a technice svět stále více ztrácí na své podivuhodnosti. Scientisté tvrdí, že vše je z principu vysvětlitelné vědou a tudíž směřujeme ke stavu, kdy již nebudeme mít důvod se něčemu divit. Podle nich patří filosofie do raného, tj. dětského údobí lidstva, z něhož se za nemalých obětí postupně vyvinulo do stavu dospělosti. Intelektuálně dospělý člověk nehledá poučení v mýtech, náboženství či ve filosofických teoriích, ale obrací se pouze a výlučně k nejzralejšímu plodu vývoje, k současně platnému vědeckému poznání.

Nová šance filosofie

Bezkonkurenční hodnota moderní vědy a odsouzení před-moderních způsobů poznávání světa by ale byly přijatelné pouze v případě, kdyby věda dokázala ospravedlnit svoji absolutnost, tj. nepodmíněnost ze strany jiného typu poznání. To se dosud nepodařilo a dokonce již dochází k přiznání samotných vědců, že se to nikdy nezdaří, neboť moderní věda nikdy nebude umět ospravedlnit platnost axiomů, z nichž vychází. Aby se ji něco takového zdařilo, musela by slovy Aristotela provést metábasis eis állo génos neboli uchýlit se k jinému typu vědění, které již nelze charakterizovat prostřednictvím kriterií uznávaných jako „vědecké“. To některé vědce vede k určité kapitulaci, v níž přiznávají, že poslední základy vědy jsou racionálně nezdůvodnitelné. Obezřetnější myslitelé jdou na věc jinak a začínají se navracet k tomu, co již dávno před nimi učil Aristoteles, totiž k opuštění scientistického pojetí vědy a k jejímu rozšíření na obor, který se tradičně nazýval filosofií. Postupně se tak můžeme dočkat rehabilitace filosofie ze strany moderní vědy.

Ale abychom se vrátili k naší výchozí úvaze. Filosofie, je-li uchopena správně, odhaluje radikální závislost každé konečné skutečnosti na transcendentní Příčině. Této závislosti se říká stvoření (creatio). Mnozí vědci budou nad tímto závěrem posměšně kroutit hlavou, ale ještě před pár lety reagovali stejným gestem na filosofii obecně. Nyní ji však začínají sami vpouštět na své kdysi tak žárlivě střežené území. Obtíž nahlédnutí stvořenosti skutečnosti spočívá mimo jiné v tom, že stvoření („přechod“ od nicoty k něčemu) není žádný proces, nýbrž „jen“ vztah závislosti konečné reality na nekonečné Příčině. Nelze ho nijak pozorovat. Jde o danost, jejíž povahu lze odhalit pouze filosofickou analýzou.

A zde se konečně dostáváme k naší záležitosti. Filosofové dávné minulosti rozlišovali vztah bytostné závislosti věcí (creatio) od jeho trvání (conservatio). Aby stvořené skutečnosti mohly trvat, musí být neustále napojeny na tvůrčí zdroj své bytostné energie. Bytí věcí k nim z jejich pramene musí „přitékat“ neustále. Není to tak, že by konečné skutečnosti (a to platí i o lidské bytosti) měly svou existenci samy ze sebe. Vždy a po celý čas jim přichází od něčeho jiného. Jde o jakýsi bytostný proud energie (energeia je slovo užívané Aristotelem pro označení „uskutečnění“), který tak je něčím neustále novým a obnovovaným.

Konzervatizmus nezná minulost

Proto se i dospělý člověk, jenž se pozvedá k určitému typu filosofie, může ba musí dívat na skutečnost jako na něco, co je stále nové a obnovované. Z bytostného hlediska není žádný okamžik kosmu odvoditelný ze svého předchozího stavu, neboť nic konečného nemůže být příčinou bytí věcí (pokračující existence). Trvání světa je tudíž nanejvýš podivuhodný fakt. Příčina existence světa a nás samých je nám známá jen velmi omezeně a potud se ani ve vztahu k Ní nemůžeme údivu ubránit.

Jaké místo by tedy měla mít filosofie v životě moderních lidí? Přesně takové, jak je to patrné z Chestertonova citátu ohledně malých dětí. Můžeme ho jen trochu poupravit: Když kráčíme moderní dobou a vidíme při zemi cibulkovitou hlavičku tak nesouměřitelnou s tělem (filosofii, jež je malá ve srovnání s tělem ostatních věd), měli bychom si uvědomit, že v ní existuje vesmír čerstvý jako sedmého dne stvoření. V každé její zřítelnici se zrcadlí nová souhvězdí, nová tráva, nová města a nová moře“.

Na závěr malou poznámku. Konzervativní přístup k životu je založen v tom, že to podstatné ve skutečnosti nepomíjí. Realita je něčím, co trvá a přitom je stále nová. Konzervativci bojují za určité hodnoty ne proto, aby konzervovali něco z minulosti, nýbrž proto, že v minulosti, přítomnosti a budoucnosti bylo, je a bude něco trvalého, stále aktuálního a nového. Staré a nové se totiž vylučuje jen v myslích progresistů.

PDF (formát pre tlač)