Martin Luther ‒ ničitel křesťanského manželství a otec rozvodů

Martin R. Čejka
7. júla 2026   Cirkev História Spoločnosť   CZ, Manželstvo

Dříve byl postoj Církve i věřících k arcikacíři Martinu Lutherovi, který ze svých osobních traumat a neuróz či dokonce psychóz vytvořil nové náboženství, jasný. A pokud ho někdo do jisté míry bránil (povětšinou jako „mystika“), byli to nanejvýš modernisti jako baron Friedrich von Hügel, George Tyrell nebo Joseph Turmel. S pokoncilním úpadkem se ovšem stále častěji začalo objevovat „pochopení“ pro Luthera, by i neskrývané sympatie. I mezi prostým lidem se lze setkat s přesvědčením, že to Luther myslel dobře a oprávněně vystupoval proti tehdejším zlořádům v Církvi, nanejvýš byl poněkud prchlivý. Při bližším zkoumání ovšem člověk zjišťuje, že jeho obhájci ani vlastně přesně nevědí, co Luther učil, a pouze replikují jakýsi dojem, jehož nabyli na základě poselství intelektuálních autorit. A kdybychom se zahloubili do tajů zmíněných autorit, pak odhalíme, že ani ony dílo doktora z Eislebenu nestudovaly, ale snaží se rezonovat s duchem doby a vypadat chytře či neotřele.

Bylo by vlastně možné vzít jakoukoliv oblast Lutherova učení a dokázat, že v ničem nepřispěl k rozvoji či prohloubení křesťanské duchovnosti, vzdělanosti nebo poznání, ale stal se naopak příčinou úpadku, a to jak duchovního, tak i mravního a intelektuálního. A hovoříme-li dnes o krizi manželství, která zasáhla také křesťanský svět, pak její kořeny můžeme hledat právě u tohoto německého revolučního myslitele.

První a v podstatě hlavní jeho útok na manželství spočíval v tom, že popřel jeho svátostnou povahu. Už ve svém spise De captivitate Babylonica ecclesiae („O babylonském zajetí církve“, 1520) odmítá nejen autoritu katolické Církve, ale zároveň a ne náhodou prohlašuje, že jsou pouze tři svátosti: křest a (s výhradami) Eucharistie a pokání.

Ve stejném roce v An den Christlichenn Adel deutscher Nation: von des Christlichen standes besserung („Křesťanské šlechtě národa německého o zlepšení stavu křesťanstva“) píše, že „je třeba se zbavit kanonického práva“, které je plné „kacířských a nekřesťanských, ba protipřirozených… ďábelských lží“, a proto „by bylo nejlepší ho spálit“. Místo něj má být nejvyšší autoritou v otázkách souvisejících s manželskými záležitostmi Písmo Svaté (samozřejmě dle Lutherova výkladu), zejména Starým zákon, a lidské svědomí. Příklad starozákonního patriarchy měl v jeho očích větší hodnotu než zákony „sto tisíc papežů“.

S církevním právem Luther samozřejmě odhodil i kanonické překážky, které v některých případech podmiňovali platnost manželství, a to včetně rozdílnosti vyznání (disparitas cultus). Ve Vom Eelichen Leben („O manželském životě“, 1522) dramaticky píše: „Věz tedy, že manželství je vnější, tělesnou věcí, jako jakákoliv jiná světská činnost. Stejně jako mohu jíst, pít, spát, chodit, jezdit, obchodovat, mluvit a jednat s pohanem, židem, Turkem nebo kacířem, tak s ním mohu uzavřít manželství a setrvat v něm. Nedbejte na přikázání těch bláznů, kteří to zakazují.“

Údajný velký bojovník za osobní svobodu ovšem na rozdíl od Církve prohlašoval, že k platnému uzavření sňatku je nutný souhlas rodičů. A přiznával rodičům právo „zrušit“ manželství, jestliže bylo uzavřeno tajně a proti jejich vůli, a to dokonce i tehdy, kdyby z něj vzešly děti.

Luther ovšem záhy zjistil, že předložit manželství soukromému soudu „lidského svědomí“ vede k dalším zlořádům a zmatku, a proto poddal osvobozené křesťany v této věci zcela světské moci. V pojednání Von Ehesachen („O manželských záležitostech“, 1530) píše: „Tyto záležitosti mají být ponechány světské moci… Nikdo nemůže popřít, že manželství je vnější, světskou záležitostí stejně jako oděv, jídlo, domácnost a majetek podléhající světské moci.“

Luther se nechce do těchto „světských záležitostí“ vměšovat, jako to činil papež, chce být pouze rádcem svědomí. V Ein Traubüchlein für die einfältigen Pfarrherr („Svatební rádce pro prostého faráře“, 1529) ještě jasněji uvádí: „Jelikož sňatky a manželství jsou světskými záležitostmi, není vhodné, abychom my, duchovenstvo a služebníci církve, je nějak pořádali nebo řídili.“ Pokud věřící požádají o církevní požehnání, modlitbu nebo uzavření manželství, faráři mají jejich žádost splnit. Církevní ráz tedy závisí pouze na přání věřících a manželství se tím v posledku stává „světskou záležitostí“.

Luther učil, že je rozdíl mezi zákonem pro křesťany a pro nekřesťany nebo falešné křesťany. Pravý křesťan žije v duchovním řádu a řídí se evangeliem a svědomím, zatímco pro falešného křesťana není normou evangelium, ale světské právo a Starý zákon. Tento „dvojí metr“ Luther použil v případě dvouženství lankraběte Filipa I. Hesenského. Lankrabě prohlásil, že „pro spásu duše“ potřebuje druhou manželku, tedy sedmnáctiletou Markétu von der Saale, a dovolával se příkladu starozákonních patriarchů.

Luther, ač ne příliš ochotně, souhlasil, ale podotkl, že mu radí pouze tajně jako zpovědník v oblasti svědomí, kdežto před světem a veřejným právem jeho „rada“ neexistuje a nemá význam. Luther dává přednost, jak sám říká, „dobré, pořádné lži“ (gudte stargke Lugen) před tím, než aby jeho rada vyšla najevo. Drží se přitom zásady, že tajné „ano“ může být veřejným „ne“. V dopise saskému kancléři Gregoru Brückovi Luther v roce 1524 vysvětloval: „Přiznávám, že nemohu nikomu zakázat pojmout vícero manželek, neboť se to nepříčí Písmu. Chce-li muž mít více než jednu manželku, pak je třeba se jej ptát, zda je ve svém svědomí přesvědčen, že tak může učinit v souladu s Božím slovem.“

Podle Luthera sám Bůh uznává rozdíl mezi svědomím a právem, jen by se to nemělo v tomto případě „rozmazávat“. Vzniká tak osudový dualismus mezi morálkou k užitku ohebného lidského svědomí a veřejným právem.

Luther do křesťanského manželství zavádí natrvalo pojetí rozvodu. Zpočátku byl spíše proti, ale roku 1522 ve Vom Eelichen Leben hájí dovolenost rozvodu v případě cizoložství a právo poškozené strany uzavřít nový sňatek. Pokud jde o provinilou stranu, pak by bylo nejlepší, kdyby ji úřady popravily, ale vzhledem k jejich liknavosti může odejít ze země a tam vstoupit do nového manželství, jelikož „si nemůže pomoci“.

Za nedlouho přišel Luther s dalším důvodem k rozvodu, a to zlovolným opuštěním manžela/manželky. Zprvu váhal, ale brzy své pochybnosti překonal. Skutečnost, že od nikoho nelze požadovat nedobrovolný celibát, se zdála být dostatečným důvodem. Ospravedlnil to tak, že směle vztáhl tzv. pavlovskou výsadu (privilegium paulinum; viz 1Kor 7,15) nejen na nevěřící, ale zahrnul do ní i „falešné křesťany“. Lutherova lhůta pro dovolenost rozvodu se v tomto případě měnila, zpočátku stanovil šestileté období, později ji zkrátil na svižných šest měsíců.

Příčinou k rozvodu je i neschopnost pohlavního styku, ovšem podle Luthera se to nevztahuje jenom na impotenci ve chvíli sňatku (trvalá představuje překážku manželství, které je tím samým neplatné), ale i následnou, byť třeba po letech manželství a navzdory předchozímu zplození dětí. To samé platí také tehdy, kdy jedna ze stran odmítá plnit své manželské povinnosti ve zmíněné oblasti. Luther ve Vom Eelichen Leben radí, že „světská moc musí takovou ženu přimět, nebo usmrtit. Jestliže tak neučiní, ať si manžel představuje, že lupiči jeho ženu unesli a zabili, a najde si jinou“. (V De captivitate Babylonica ecclesiae, tedy v díle o zpustlosti „papeženců“, Luther v případě impotence manžela rovněž doporučuje, že pokud se manželé nechtějí rozvést, může mít manželka se souhlasem manžela pohlavní styk s někým jiným, „řekněme s bratrem svého manžela, ale je třeba, aby toto udržela v tajnosti a děti připsala takzvanému domnělému otci“. Dodává, že „žena je tehdy osvobozena božským zákonem a nelze ji nutit k zdrženlivosti. Proto by muž měl uznat její právo a přenechat někomu jinému manželku, která je navenek jeho jedinou“.)

I když Luther nepovažuje dlouhodobou nemoc jednoho z manželů za důvod k rozvodu, tak připouští, že v takovém případě je možné mnohoženství (mnohomužství?). Clemensi Ursinovi, faráři v Brücku, v roce 1527 píše: „Mnohoženství… nelze mezi křesťany upřímně schvalovat a s dobrým svědomím provozovat, ledaže by šlo o krajní případ nutnosti, například když je jeden z manželů od druhého oddělen malomocenstvím nebo z podobného důvodu.“

Závěrem je nutné dodat, že v Lutherových názorech na manželství je plno nesrovnalostí, logických rozporů a nejednoznačností. Není například jasné, jestli cizoložství či opuštění ze strany jednoho z manželů ruší manželství skutkem samým, nebo pouze na základě rozhodnutí autority. Luther požaduje veřejné rozvodové řízení, a přesto dovoluje tajné rozvody, povoluje nové manželství jedné straně, zatímco druhé straně ho zakazuje atd.

Svým falešným učením o manželství a rozvodu Luther otřásl základy rodiny a rozhodně nepřispěl k prohloubení této Bohem ustanovené instituce.

PDF (formát pre tlač)