Encyklika Pia XII. Humani generis postup nové teologie nezastavila

Martin R. Čejka
24. februára 2026   Cirkev História   CZ

Ve čtyřicátých letech minulého století začala hereze modernismu po „plastické operaci“ získávat stále větší vliv, přičemž byla nazývána „novou teologií“ (Garrigou-Lagrange) či „neomodernismem“ (Maritain).

Pius XII. v alokuci k členům Tovaryšstva Ježíšova v roce 1946 varoval před „novou teologií, která se musí vyvíjet stejně, jako se všechno vyvíjí a postupuje ku předu, aniž by bylo jednou pro vždy stálé… Kdybychom přijali takovéto názory, co by se stalo s neměnnými dogmaty katolické Církve? Co by se stalo s jednotou a pevností víry?“

Vzhledem k tomu, že se situace pouze zhoršovala, rozhodl se roku 1950 vydat encykliku Humani generis „o některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky“. Papež její smysl vysvětluje tím, že „tyto nové názory mohou neopatrné lidi lákat; a proto tomu chceme zabránit už v počátcích, abychom pak nesháněli léky na chorobu již zanedbanou“.

Pius XII. varuje před „irenismem“, kdy někteří „vedeni nerozumnou péčí o duše a jistým nadšením planou touhou strhnout ohrady, které vymezují svědomité a čestné lidi“, a „chtěli by usmiřovat i protikladné naukové názory“. Upozorňuje, že „tyto nové názory, ať už pocházejí ze zavrženíhodné touhy po novotách, anebo z důvodů chvályhodných, nejsou vždy předkládány vždy stejným způsobem, s touž jasností a stejnými termíny, ani nevycházejí z jednomyslného postoje autorů. Někteří je dnes totiž přednášejí spíše v tichosti, s opatrností a s výhradami, zítra už je však jiní, opovážlivější, předkládají otevřeně, bez umírněnosti a nevyhnou se tak pohoršení mnohých, zvláště pak mladšího duchovenstva, a zlehčování církevní autority.“

„Irenističtí“ zastánci nové teologie chtějí smířit katolicismus s moderními filozofickými směry. Pius XII. ovšem podotýká, že to není možné, jelikož se jedná ze samé podstaty o mylné myšlenkové systémy, které nemohou vystihnout věroučné pravdy, aniž by došlo k překroucení jejich smyslu (jmenuje např. imanentismus, idealismus, existencialismus či evolucionismus).

Reakce na encykliku Humani generis poodhalily rozložení sil na církevním bojišti. Lyonský arcibiskup kardinál Pierre-Marie Gerlier, pod jehož jurisdikci spadala nemalá část představitelů nové teologie, zvolil spíše opatrný postup. Podle něj papež neměl v úmyslu teology brzdit v jejich myšlenkovém rozletu, ale pouze varoval před nebezpečnými odchylkami. Doporučoval, aby vše probíhalo v bratrské lásce, kdy se zúčastnění mají vyvarovat zbytečných polemik a uznat zásluhy těch, kteří se upřímně oddali teologickému bádání. V praxi to v podstatě znamenalo další posilování vlivu nové teologie, ovšem při zachovávání „hadí opatrnosti“.

Nesmíme zapomínat, že zástupci nové teologie měli už tehdy v Římě mocné ochránce, mezi něž bezesporu patřil zpovědník papeže Pia XII. a jezuita kardinál Augustin Bea. Proto jeho řádový spolubratr Henri de Lubac mohl klidně napsat: „Připadá mi (encyklika), ostatně jako mnoho dalších církevních dokumentů, značně jednostranná, což mě nepřekvapuje, jelikož se to dalo od tohoto typu dokumentu očekávat. Ale nenacházím nic, co by mě překvapovalo.“

Další jezuita, Teilhard de Chardin, ve svých dopisech přátelům otevřeně psal: „Encyklika s názvem Humani generis může stěží představovat omezenější pohled na lidskost… Tomističtí teologové v Římě, jimiž se nechal papež k tomuto kroku přemluvit, si podle všeho neuvědomují, že myšlení, které zohledňuje kosmogonii (tj. nauku o vzniku vesmíru), je schopné daleko lépe vyjádřit stvoření, vykoupení, vtělení a eucharistii než aristotelský tomismus… Encyklika silně zavání fundamentalismem… Možná by nějaký dobrý psychoanalytik dokázal rozpoznat jasné stopy jakési zvláštní náboženské perverze, masochismu a sadismu pravověří; rozkoš přijímat a donutit druhé k tomu, aby přijímali, pravdu v jejích nejhrubějších a nejpitomějších podobách. Jsem rozhodnut prostě pokračovat svou cestou, jež podle mě vede přesně k tomu dogmatickému realismu, který Řím chce a o který žádá… (Encyklika Humani generis představuje) fundamentalistický útok, kterého se nezaleknu, ale který od nás vyžaduje, abychom jednali jako partyzáni a působili více ve skrytu.“

Mezi přední představitele ale nepatřili pouze jezuité, ale významnou roli zde hráli i dominikáni, jako byli např. P. Marie-Dominique Chenu nebo P. Yves Congar. Řím byl natolik znepokojený stavem u dominikánů, že dokonce zvažoval, zda by nebylo lepší Řád bratří kazatelů zcela rozvázat. Obrátil se tedy na generála dominikánského řádu P. Manuela Suáreze Fernándeze, aby v dominikánských institucích provedl oficiální vizitaci. Jejím cílem mělo být „prozkoumat smýšlení a věroučné sklony studentů a zjistit, jaké myšlenky zde šíří vyučující…, a to zejména ve Francii. Ve skutečnosti zde vládne… politováníhodný duch neposlušnosti a porušování kázně vůči zákonně ustanovené autoritě. Přičemž se zdá, že se někteří řeholníci takovýmto chováním takřka holedbají. Toto porušování kázně a tento duch nezávislosti lze zejména pozorovat u těch, kteří už získali jistou pověst jako „teologové“ a jméno v intelektuálních kruzích… Je nezbytné pochopit jejich taktiku: nepřijímat postoj, který by otevřeně odporoval pravdě, nýbrž skrývat omyl za blyštivými frázemi a vágními ujištěními, aby se vyhnulo trestům a odsouzením.“

P. Suárez si musel vybrat, zda dává přednost věrnosti Církvi, nebo svému řádu. Vybral si to druhé. V roce 1954 navštívil dominikánské provincie ve Francii. Během své cesty všude upozorňoval, že vizitace byla nezbytná, aby bylo zdání podřízenosti učiněno zadost, jinak by hrozilo, že Řím přistoupí k ráznějším krokům. Zároveň upozorňoval, že se vše za pár měsíců vrátí do starých kolejí. Dominikánský generál tedy zradil důvěru Říma a nemínil ve skutečnosti splnit úkol, který se od něj očekával. Představitelé nové teologie v přesvědčení, že zachytili ducha doby, který uniká papeži a kardinálům, se jen dočasně skryli, aby mohli dále působit v „podzemí“ a čekat, až se bouře přežene.

P. Congar mohl směle napsat: „Cyklus přednášek De Ecclesia, který zrovna vyučuji (v Římě), je navzdory svému naivnímu tónu mojí skutečnou odpovědí; je mým skutečným dynamitem podloženým pod křesla písmáků! Čekám, a až vstanou, využiji příležitost, abych navenek vyjádřil své odmítnutí lží tohoto systému… Římu je cizí onen hluboký evangelijní pohled, kterým jsou tak zaujati naši věřící a ze kterého pramení jejich nesouhlas. Řím se sám uzavřel svým zákonem a svým sofistikovaným kazuistickým kánonem, uzavřel se v pocitu neotřesitelné spravedlnosti a vlastního sebeospravedlnění.“

Situaci u francouzských dominikánů dobře ukazují slova tehdejšího pařížského provinciála P. Josepha-Vincenta Ducatillona, který si stěžoval na modernistické vlivy ve slavném dominikánském nakladatelství Éditions du Cerf: „Naše revue a publikace nevyjadřují smýšlení většiny řeholníků naší provincie. Navíc autorita provinciála je příliš slabá na to, aby dala publikacím její normální směřování ve službě Církvi.“

Encyklice Humani generis se nepodařilo potlačit novou teologii a její propagátory, a to mimo jiné i proto, že mnozí odpovědní církevní činitelé její dopad oslabovali. O tom, jak byla nová teologie v určitých kruzích už etablovaná, svědčí skutečnost, že po smrti Pia XII. byli její představitelé postupně rehabilitováni, stali se poradci na II. vatikánském koncilu, případně na něj měli alespoň nepřímý vliv, a později dokonce mnozí dosáhli kardinálské hodnosti.

Titulný obrázok – Pápež Pius XII. slávi sv. omšu v Bazilike sv. Petra, zdroj: flickr.com/True Restoration

PDF (formát pre tlač)