Stateční nepatří jen tomuto světu

Roman Cardal
31. januára 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

predchádzajúca časť:
Skandál smrti

***

Stateční lidé jednají z hlubších motivů

Slavná osobnost Sokrata se v dějinách západního myšlení stala symbolem kritičnosti a odporu proti zvůli mocných. Sokratovy pověstné dialogy odhalovaly falešnost sebevědomí „expertů“, kteří se domnívali, že ví, co ve skutečnosti nevěděli. Během vlády třiceti tyranů v Aténách se otevřeně vzepřel rozkazu, kterým mu bylo nařízeno spolupodílet se na zatčení svého spoluobčana, jenž měl být následně popraven. Jelikož považoval tento skutek za eticky nesprávný, vystavil svůj život riziku a vůli tyranů ignoroval. Pouze následný zvrat politických poměrů v Aténách ho zachránil od nejvyššího trestu.

K těmto obdivuhodným Sokratovým vlastnostem je třeba přiřadit i tu, díky níž čelil smrti, k níž byl nakonec stejně odsouzen, s mimořádnou vyrovnaností. I tento jeho postoj se stal příkladným. Je škoda, že se tento aspekt Sokratovy osobnosti již příliš nepřipomíná. Pokud na něj někdy přijde řeč, většinou se poukáže na jeho statečnost, ale už se nezmiňuje, že se za ní skrývají určité důvody, které je možné předvést před tribunál rozumu i po více jak dvou tisíci letech, jež od oné dramatické události již uběhly.

Nepřesvědčivost víry neprověřené rozumným zkoumáním

I pro lidi žijící před Kristem byla smrt naléhavým existenčním problémem, k němuž museli zaujmout nějaký zásadní postoj. Sofisté, materialisté a skeptikové se domnívali, že smrtí se všechno končí a lidský život se v ní rozplývá jako pára uniklá do ovzduší. Ne všichni však sdíleli tento názor. I antický svět znal náboženskou víru, která počítala s pokračováním existence lidské duše po smrti těla. Začteme-li se do Platónova dialogu Fedón, zjistíme, že se Sokrates na takovou víru během rozhovoru se svými přáteli ve vězení odvolával. Sdělil jim, že ho nadcházející smrt nevrhá do deprese a úzkosti. Naopak. Podle Platónem zaznamenané zprávy se měl vyjádřit, že „má dobrou naději, že je něco pro ty, kdo skončí tento život, a že to je, jak se také již odedávna vypravuje, mnohem lepší pro lidi dobré nežli pro zlé.“

Vzhledem k tomu, že poprava Sokrata měla být vykonána velmi záhy, vyjevila tato víra celou svou nedostatečnost. Bylo zcela přirozené vznést námitku, že se jedná o víru iluzorní, jejímž prostřednictvím hledá člověk útěchu tam, kde ve skutečnosti žádné útěchy není. Co když se smrtí opravdu všechno končí? Co když mají zastánci této teze pravdu na své straně? Právě proto povstal požadavek uchopit problém na jiné úrovni než na úrovni pouhé víry. Simmias, jeden z přítomných Sokratových přátel, ho vyslovil bez jakýchkoliv okolků – „bude to tvá obrana, jestliže nás přesvědčíš o tom, co pravíš“. Tím je jasně řečeno, že ona víra není přesvědčivá, a že pokud má být přijata, musí se v její prospěch uvést nějaké přesvědčivé argumenty, které budou mít racionální povahu.

Sokrates se pouští do argumentace tak, že vyjevuje pravou povahu filosofie, které zasvětil celý svůj život. Právě díky tomu, že se jí oddaně věnoval, stal se z něj člověk, jenž

1) se smrti nebojí;
2) je pln dobré naděje a tato naděje se týká toho, že se mu po smrti
3) dostane největšího dobra.

Z následných Sokratových slov je zjevné, že vyslovuje názor, který je pro většinu lidí nepřijatelný. Proč? Protože většina jeho současníků, což platí i pro naši dobu, se v životě orientovala podle toho, co se ukazovalo jejich smyslům. Jak se smrt jeví našim smyslům? Jako konec života, jako zánik, jako rozklad. Žádné pokračování existence není nijak patrné. Ale právě proto, že se Sokrates usilovně a kriticky věnoval filosofii, dokázal překonat empiristický pohled na skutečnost, který byl typický pro sofisty, materialisty i skeptiky. To ho jistě stálo mnoho času a úsilí, takže si nedělal žádné marné naděje na to, že by mohl svými argumenty přesvědčit ty, kteří tento dlouhý filosofický proces neabsolvovali. Proto upozorňuje, že se nemíní konfrontovat s těmi, kdo se z tenat empirizmu a materializmu neosvobodili: „Řekněme si to sami mezi sebou a nechme ty lidi být.“

Zdánlivá kritičnost materializmu

I zde se projevuje již zmíněná Sokratova kritičnost. Jak jsme již zmínili, její povaha spočívala v demaskování jistot, které se pod jejím tlakem ukazovaly jako pouze domnělé. V tomto případě se tyto „jistoty“ týkaly interpretace lidské smrti. Z textu se dozvídáme, že mnoho tehdejších lidí skálopevně věřilo ve smrt jako v konečnou stanici pozemského putování, ale že tato „pevnost přesvědčení“ byla pouze zdánlivá. Na její podporu nešlo uvést žádný nezpochybnitelný argument.

Odkaz k rozkládající se mrtvole není dostatečný, protože rozkladný proces se týká pouze těla, zatímco vůbec není zřejmé, že identita člověka spočívá v jeho tělesnosti. Sokrates poukazuje na proměnnost těla a staví ji do kontrastu se stálostí individuálního vědomí člověka: „Každá z duší obnosí mnoho těl, zejména když žije mnoho let.“ Tělo, které jsme měli před deseti lety, již pominulo, a přesto tím nedošlo k narušení naší identity. Její pramen tedy neleží v naší tělesnosti. Navíc je smysluplné říct, že „máme tělo“, což by nedávalo smysl, kdybychom s ním byli zcela totožní. Vlastník a vlastněné nemohou být jedním a tím samým. Platí to i v případě, řekneme-li, že člověk vlastní sám sebe. Úkon sebe-vlastnění obsahuje vědomí tohoto sebe-vlastnění a do sféry tohoto úkonu patří i to, co je od onoho vědomí rozdílné (např. právě ona tělesnost, která je uvědomovaná, ne však vědomím).

Když se proto přátelé Sokrata ptají, jakým způsobem ho mají pohřbít, dostane se jim napomenutí, aby si dali pozor, jak se vyjadřují o této záležitosti. Jazykové formulace se totiž mohou stát příčinou zastávání mylných názorů, což je právě tento případ. Mrtvé tělo, které bude za chvíli ležet před očima učedníků ve vězení, už nebude ani živý ani mrtvý Sokrates, ale něco zcela jiného. Proto je nepatřičné se ptát „… jak tě máme pohřbít?“. Zamysleme se nad těmito závažnými slovy: „… až umřu, odejdu pryč, aby to Kritón snáze nesl, když by viděl mé tělo buď spalovat nebo zakopávat, aby se nade mnou nerozčiloval, že hrozně trpím a aby při pohřbu neříkal, že buď vystavuje Sokrata nebo ho vynáší nebo zakopává. Neboť dobře věz, Kritóne, že nesprávně mluvit není jen chyba proti řeči samé, nýbrž i způsobuje cosi zlého duším.“

Dokud je Sokrates živý na této zemi, patří mu i tělo, takže je správné mluvit o „jeho tělu“. Jakmile zemře, přestává být toto tělo součástí jeho života, a proto už není ani „jeho“. Je pouhou „stopou“, kterou zde zanechává a která brzy ztratí své kontury. Tkáně i orgány se rozpadnou a zbudou jen kosti, na nichž už Sokratova živoucí podoba nebude patrná. Celý rozhovor ve vězení míří k osvětlení toho, že Sokratovo vědomé já (jeho duše) zůstane tímto rozkladným procesem nedotčeno. Kdo z nás by si nechtěl vyslechnout, co tehdy v potemnělé vazbě zaznělo mezi slavným odsouzencem a jeho přáteli?

PDF (formát pre tlač)