Křížová cesta Církve

Martin R. Čejka
9. decembra 2024   Cirkev   CZ

V dějinách Církve nacházíme přesvědčení, či alespoň tušení, že Nevěsta Kristova projde stejnou životní cestou jako její nebeský Ženich. Nejedná se o žádnou dogmatickou definici, ale takový pohled zároveň ani neodporuje katolické eschatologii, ba má spekulativní opodstatnění. Církev je konec konců mystickým tělem Kristovým.

Papež Pius XII. ve své encyklice Mystici corporis uvádí: „Jako však chce Kristus, aby se mu podobaly jednotlivé údy, tak chce též, aby se mu podobalo celé Tělo Církve. To se děje, když Církev kráčejíc ve šlépějích svého velkého Zakladatele učí, řídí a přináší Boží oběť. Mimo to tím, že zachovává evangelické rady, zobrazuje v sobě Vykupitelovu chudobu, poslušnost a panictví. Ve svých hojných a rozmanitých řeholních společnostech, které ji zdobí jako drahocenné klenoty, jaksi nám ukazuje Krista buď pohříženého v modlitbu na hoře, nebo kázajícího, nebo uzdravujícího nemocné a raněné, nebo obracejícího hříšníky k řádnému životu nebo konečně prokazujícího dobrodiní všem. Není tedy divu, že také, pokud dlí zde na zemi, trpí také – zrovna jako Kristus – pronásledováním, útrapami a boly.“

Kromě této podobnosti najdeme v dějinách Církve i období, která lze přirovnat k životu Pána Ježíše: zrození, počáteční pronásledování a skrytý život, veřejné působení… A, jak víme ze zjevení, v „posledních dnech“ nastane opět její velké pronásledování. Právě toto období přitahovalo pozornost mnohých, což vedlo ke vzniku nejedné hereze. Ďábel navíc tuto lidskou slabost, čili planou zvědavost, rád zneužívá a podporuje člověka v nezdravé fascinaci, aby ho odvedl o běžných, prostých povinností stavu a růstu ve ctnostech. To musíme mít na paměti, když hovoříme o věcech, které přeci jen z větší části zůstávají skryty a spadají do působnosti Boží prozřetelnosti.

I když lze říci, že se Církev vydala na svou křížovou cestu jako Pán Ježíš hned po svém zrození, tak stejně jako v jeho případě je možné poukázat na zlomový okamžik. Z pohledu eschatologie se tímto okamžikem pro Církev stane příchod Antikrista. O něm sv. Pavel píše, že „se bude povyšovat nade všechno, co se jmenuje Bůh anebo čemu se vzdává božská pocta; dokonce se posadí v chrámě Božím a bude si počínati, jako by byl Bohem“. Ale jelikož Církev nebojuje „proti krvi a tělu, nýbrž proti knížatům a mocnostem, proti světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří“, daleko důležitější než samotná identifikace postavy Antikrista je podstata jeho ducha. Na jiném místě sv. Pavel uvádí: „Neboť přijde doba, kdy nesnesou zdravé učení, nýbrž si budou vyhledávati učitele za učitelem podle vlastních zálib, majíce šimrání v uších. Od pravdy svůj sluch odvrátí a obrátí se k bájím.“ A ačkoliv tato slova, pokud jde o jednotlivce, platila vždycky, stěží se lze ubránit dojmu, že vystihují novověké myšlení, které bychom pro zjednodušení mohli nazvat liberalismem.

Sv. Pius X. při rozvažování o své době v encyklice E supremi poznamenává: „Kdo o tom vše uvažuje, ten věru musí být naplněn bázní, aby tato převrácenost mysli nebyla již jakousi ukázkou a takřka počátkem onoho zla, které má přijít na konci světa; musí se bát, nedlí-li již na této zemi „syn zatracení“, o němž mluví apoštol… Ukazuje se to, co podle téhož apoštola je vlastní známkou Antikrista, že se člověk sám s nejvyšší opovážlivostí vedral na místo Boha, vyvyšuje se „nade všecko, co slove (se nazývá) Bůh“; a to v takové míře, že ačkoliv známost o Bohu v sobě zcela vyhladit nemůže, přece jeho velebnost zavrhnuv zasvětil sobě tento viditelný svět jako nějaký chrám, aby se mu všichni ostatní klaněli.“

Ct. Mary Potterová (1847–1913) měla za to, že „Církev, jak se zdá, dospěla do doby, kdy bude mysticky ukřižována se svým Pánem. Temné mocnosti získaly z dopuštění podivnou moc pokoušení: „Nadešla jejich hodina.“ Dokonce i mnoho z těch, kteří pařili Pánu, odpadlo. Ve veškeré Církvi panuje strádání duše i těla.“

Také bl. Anna Kateřina Emmerichová ve svých viděních líčila utrpení Církve, na kterém se podílejí její členové: „Viděla jsem, jak Církev jest soužena a upadá uvnitř i zevně… Zbývala už jen podlaha a zadní část (ze svatopetrského chrámu); všechno ostatní bylo pobořeno od tajné sekty a dokonce i od služebníků Církve. Odnesli kostel na jiné místo… Vidouc svatopetrský chrám tak rozbořený a jak také tolik duchovních pracovalo k jeho zkáze, ačkoliv veřejně to druh druhu popíral, pocítila jsem z toho takový zármutek, že jsem silně volala k Ježíši, aby se ráčil smilovati.“

Odpověď, kterou dostala, by měla být útěchou i ostatním: „Spatřila jsem před sebou svého nebeského Ženicha v podobě jinocha. Dlouho se mnou rozmlouval a řekl, že to odnesení kostela znamená, že zdánlivě se úplně rozpadne, ale že spočívá na těchto nosičích a že zase z nich vzejde. I kdy by zbýval jen jediný křesťan, může prý Církev zvítěziti, neboť není prý založena na rozumu a na úradcích lidí. Pak mi ukázal, že nikdy nechybělo těch, kteří se modlili a trpěli za Církev.“ K pašijím Církve ovšem nepřispívají pouze „ti druzí“ a následující slova, by měla být varováním nám všem: „Také mi ukázal v nespočetných obrazech všechno bídné jednání křesťanů i duchovních v kruzích, stále se šířících celým světem…“

Mons. Fulton J. Sheen v knize The Divine Romance upozorňuje, že střet se světem, který vede Církev na křížovou cestu, je nevyhnutelný. Uveďme si delší úryvek jeho duchaplných postřehů:

„Církev tedy musí projít svými pašijovými dny stejně jako Kristus a musí být odsouzena ve třech jazycích, v hebrejštině, latině a řečtině, v kulturách Jeruzaléma, Říma a Atén, ve jménu dobra, pravdy a krásy. Nyní stejně jako tehdy představitelé těchto tří kultur procházejí pod křížem a žádají, aby Církev odvolala a sestoupila. Ti, kdo ji křižují ve jménu dobra, na ni volají: „Sestup ze své víry, že člověk má duchovní cíl; sestup ze své víry, že člověk byl stvořen k obrazu a podobě Boží; sestup ze své víry v posvátnost manželství, sestup a my uvěříme.“ Ti, kdo křižují ve jménu pravdy, procházejí pod křížem a prosí: „Sestup ze své víry, že existuje něco jako pravda; sestup ze své víry v Kristovo božství a existenci Boha; sestup ze své víry v posmrtný život a Kristovu pravdu v jeho Církvi. Copak nevidíš, že na Kalvárii jsou kromě tvého kříže i jiné? Sestup a my uvěříme. Ti, kdo křižují ve jménu krásy, volají: „Sestup ze své víry, že spásy se dosahuje umrtvováním; sestup ze své víry, že jediným způsobem, jak zachránit život, je ztratit ho; sestup ze své víry, že jiný svět je třeba získat umírněným užíváním tohoto! Pohleď, do jakých nesnází tě tvoje filozofie již přivedla. Tvé tělo visí jako šarlatové hadry. Sestup a my uvěříme.“

Kardinál Henry Edward Manning ve svém pojednání The Present Crisis of the Holy See uvádí několik známek „mystického umučení“ Církve, kromě jiného lhostejnost k náboženským pravdám, pronásledování pravdy a téměř naprosté vymizení nejsvětější oběti. Kardinál Manning zmiňuje čtyři důvody, které povedou k velkému odpadu od víry, a to strach, klam, zbabělost a lidské ohledy. Církev podle něj bude v té době „rozptýlena, vyhnána na poušť a bude po nějaký čas, jako byla na počátku, neviditelná, skrytá v katakombách, v doupatech, v horách, v úkrytech; po nějaký čas bude jakoby smetena z povrchu země“. Její křížová cesta vyvrcholí zdánlivou smrtí: „Ke konci časů se moc tohoto světa stane tak drtivou a vítěznou, že Boží Církev klesne pod její rukou… Bude zbavena ochrany. Bude oslabena, zmatena a vyčerpána a bude ležet krvácející u nohou mocností tohoto světa… Bude se zdát, že je na chvíli poražena a moc nepřátel víry na čas vítězí.“

Víme, že mnozí při pohledu na zbídačené, zbičované tělo „muže bolesti“ začali o Spasiteli pochybovat a nakonec ho v hodině smrti opustili. Také utrpení Církve je zkouškou víry a věrnosti. Bůh má vše pevně ve svých rukou, vše se děje podle neskonale moudrých úradků jeho prozřetelnosti a má hluboký smysl, který bude plně odhalen při Posledním soudu. Záleží, jestli se podrobíme jeho vůli, nebo dáme přednost vlastním představám. Vzorem nám může a má být Matka Boží, která zůstala pod křížem až do konce, když se všichni učedníci, až na sv. Jana, rozprchli. Právě její roli na konci časů zdůrazňuje sv. Ludvík Maria Grignon z Montfortu v útěšných slovech:

„Moc Mariina se pak zvláště v posledních dobách zaskví nad všemi ďábly. Satan tehdy nastrojí úklady její patě, kterou se rozumí její pokorní služebníci a dítka, jež ona vzbudí, aby mu vypověděli válku. Ti budou podle světa neopatrní a ubozí, poníženi přede všemi jako pata, šlapáni a tísněni, jako pata vzhledem k ostatním údům těla. Zato ale budou bohatí milostmi Božími, jež jim bude Maria bohatě rozdávat. Budou tak velicí a vznešení svatostí před Bohem, povýšeni nade všecko stvoření a tak silně opření o pomoc Boží, že ve spojení s Marií rozdrtí hlavu pekelného hada a přivodí vítězství Ježíše Krista.“

Musíme mít na paměti, že Kristus po své smrti na kříži nakonec slavně vstal z mrtvých. Sdílí-li Církev jeho úděl, pak i nebude přemožena. Jak krásně píše kardinál Manning:

„Jako bezbožní nezvítězili nad (Kristem), ačkoliv ho spoutali provazy, odvlekli k soudu, zavázali mu oči, posmívali se mu jako falešnému králi, bili ho po hlavě jako falešného proroka, odvedli ho, ukřižovali a zdálo se, že ho zcela přemohli, a on ležel na zemi takřka rozdrcen pod jejich nohama; a jako právě tehdy, kdy zemřel a byl pohřben mimo jejich dosah, stal se nade vším přemožitelem, třetího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa, byl korunován, oslaven a uveden na svůj královský trůn a svrchovaně vládne jako Král králů a Pán pánů – tak tomu bude i s jeho Církví: třebaže bude po určitou dobu pronásledována a v lidských očích svržena a pošlapána, sesazena z trůnu, zbídačena, zesměšněna a rozdrcena, v onom vrcholném čase triumfu ji brány pekel nepřemohou. Boží Církev čeká vzkříšení a nanebevstoupení, královská moc a panství, odměna slávy za vše, co vytrpěla. Musí stejně jako Ježíš na cestě ke své koruně trpět, ale bude s ním na věky korunována. Ať se tedy nikdo nepohoršuje, pokud proroctví hovoří o utrpení, které má přijít. Libujeme si v představách o vítězství a slávě Církve na zemi, o tom že evangelium bude hlásáno všem národům, že svět bude obrácen a všichni nepřátelé pokořeni a já nevím co ještě, takže některé uši s netrpělivostí slyší, že Církev čeká doba strašných zkoušek; a tak si počínáme jako staří Židé, kteří očekávali přemožitele, krále a blahobyt, a když jejich Mesiáš přišel v pokoře a v utrpení, nepoznali ho. Obávám se, že tak mnozí z nás opájejí svou mysl vidinou úspěchu a vítězství a nesnesou pomyšlení, že Boží Církev čeká ještě doba pronásledování.“

PDF (formát pre tlač)