František liturgicky zneužil slavného zesnulého benediktina

Martin R. Čejka
29. apríla 2025   Cirkev   CZ, Komentár

Člověk nemusí být zrovna dvakrát bystrý, aby si povšiml, že se také modernisté a nejrůznější jiní pokrokáři rádi odvolávají na starověké autory, byť jinak dobami minulými prakticky i teoreticky pohrdají. Ostatně už hereziarchové tu a tam vytáhli nějakého Církevního Otce, aby podpořili svoje bludy. Nezřídka vytrhávali citáty ze souvislosti, případně představovali myšlenky daného autora v takovém světle, aby to vyhovovalo jejich účelu.

Nesmíme ovšem také zapomínat, že i velcí světci se v některých ohledech mohli mýlit (viz třeba sv. Cyprián ohledně neplatnosti křtu heretiků). Není to důvod k tomu, abychom jim to vytýkali, jen by nás to mělo vést k poznávání skutečného učení Církve, pokud jde o teologické a morální otázky. Navíc je skutečností, že řada starokřesťanských autorů zůstávala pod silným vlivem platonismu a novoplatonismu, čímž je zatíženo i jejich teologické vyjadřování, které nemusí být ve všech ohledech přesné, a proto se s ním snáze manipuluje. Nicméně platí, že kdyby se Církevní Otcové a jiné velké postavy minulosti dozvěděli, co jim bývá podsouváno a k čemu jsou zneužíváni, důrazně by se proti tomu ohradili.

Obětí zmíněného zneužívání se stávají i novověcí autoři. Platí to do značné míry o představitelích tzv. liturgického hnutí, kteří, kdyby viděli, jaké liturgické experimenty a změny jsou jejich jménem zaštiťovány, by nevěřícně kroutili hlavou a většina z nich by je bezesporu i odsoudila. I když je pravdou, že také do široce pojatého liturgického hnutí začaly ve dvacátých letech minulého století pronikat modernistické a jiné nepravověrné názory a sklony, tak stěží bychom je hledali u jeho počátků, které jsou nerozlučně spojeny se slavným benediktinem Prosperem-Louisem-Pascalem Guérangerem. To ovšem nebrání liturgickým revolucionářům, aby ho vydávali za svého otce, přičemž počítají s tím, že dnes nikdo odkaz onoho opata kláštera v Solesmes ani pořádně nezná, a proto stačí předhodit několik frází, které mají vytvořit jeho patřičný obraz a dokazovat jeho „spoluvinu“.

Ukázkovým příkladem může být dopis zesnulého papeže Františka současnému opatovi kláštera sv. Petra v Solesmes Geoffroymu Kemlinovi u příležitosti sto padesátého výročí úmrtí Doma Prospera Guérangera, které uplynulo letos v lednu. Papež uvádí, že chce „zdůraznit dvě stránky charismatu, kterého se (Domu Guérangerovi) dostalo pro poučení celé Církve, přičemž ony stránky odpovídají dvěma potřebám Církve: věrnost Svatému stolci a Petrovu nástupci, a to zejména v oblasti liturgie, a duchovní otcovství“.

František neváhá označit Guérangera za myšlenkového předchůdce konstituce Sacrosanctum concilium II. vatikánského koncilu, přičemž připomíná jeho slova z patnáctisvazkového díla L’Année Liturgique („Liturgický rok“), že „modlitba Církve je nanejvýš milá uším a srdci Boha, a proto také nejmocnější. Šťastný je tedy ten, kdo se modlí spolu s Církví.“ Podle Františka chtěl Guéranger i koncil „učinit krásu a bohatství liturgie přístupnější kněžím a věřícím“. V očividné narážce na své motu proprio Traditionis custodes, kterým se František snažil omezit a výhledově vymýtit tradiční římskou liturgii, poznamenává, že Guéranger usiloval o „návrat francouzských diecézí k jednotě římské liturgie“. Touto římskou liturgií je ve Františkových očích pak nový ritus přijatý papežem Pavlem VI.

Stačí však nahlédnout do díla Doma Prospera Guérangera a autor se sám obrání před takovým nemístným nařčením, že by se jakkoli podílel na koncilní a pokoncilní liturgické revoluci. V jeho čtyřsvazkovém díle Institutions liturgiques najdeme kapitolu nazvanou „Antiliturgická hereze“, kde v podstatě s předstihem komentuje liturgickou „reformu“ vycházející ze Sacrosanctum concilium.

Hned v úvodu Dom Guéranger píše: „První známkou antiliturgické hereze je nenávist k Tradici, jejíž vyjádření nacházíme v posvátných obřadech… Každý sektář ve svém úsilí zavést novou nauku nutně narazí na liturgii, v níž se Tradice navýsost mocně odráží, a od té chvíle nespočine, dokud tento hlas neutiší, dokud neroztrhá na kusy stránky obsahující víru minulých staletí.“ Modernisté či stoupenci tzv. nové teologie nejsou v tomto směru žádnou výjimkou.

Druhou zásadou antiliturgické hereze je, že usiluje „nahradit vyjádření církevního učení citáty z Písma. Tím získá dvě výhody: zaprvé, utiší tak hlas Tradice, kterého se vždy obávala; a zadruhé, může rozšiřovat a opodstatňovat svá dogmata, ať už popíráním, či tvrzením. Popíráním, když umně zamlčuje věty vyjadřující učení, které odporuje jejich omylům; tvrzením, když zdůrazňuje vytržené úryvky, které ukazují pouze jednu stranu pravdy, přičemž jiné před prostým lidem zatajují.“ Právě touto zásadou se řídili tvůrci nového ritu, kdy odstraňovali a proškrtávali starobylé texty Římského misálu a snažili se dle vlastní libovůle vtěsnat do obřadu biblické citáty.

Dalším rysem antiliturgických heretiků je, že „hlásají návrat k původní prostotě a křesťanským kořenům (Piem XII. odsouzený „archeologismus“). Za tím účelem vytrhávají, zamlčují; nic neunikne jejich rukám. A místo očekávané prvotní čistoty bohoslužby je nakonec člověk zasypán novými vyjádřeními, jež sahají předešlého dne, nepopiratelně lidskými, neboť ten, kdo je sepsal, dosud žije… Jejich údajná dychtivost hlásat prvotní učení vedla pouze k tomu, že se oddělili od minulosti.“ Opět si stačí připomenout, čím se zaklínají liturgičtí revolucionáři a čím obhajují své kroky (zavádění nových eucharistických modliteb, přijímání na ruku atp.), a srovnat vše s výsledkem.

Při slovech Doma Guérangera „začali odstraňovat z bohoslužby a veškerých obřadů věty vyjadřující tajemství“ si nelze si nevybavit „kmotra“ liturgické reformy arcibiskupa Annibale Bugniniho. Opat ze Solesmes popisuje, k čemu takový postoj vede: „Pryč s oltářem, stačí stůl; pryč s obětí jako v každém náboženství, stačí poslední večeře; pryč s kostelem, stačí modlitebna; pryč se sakrálními stavbami, už není tajemství; pryč s křesťanskými obrazy a sochami, už nelze náboženství zachytit smysly; a nakonec, pryč s poezií v bohoslužbě, kterou už neoživuje láska ani víra.“ Návštěva reprezentativní pokoncilní farnosti potvrzuje prorocký ráz jeho slov.

S odstraňováním tajemství souvisí i odpor k tradičnímu liturgickému jazyku. Jak podotýká Dom Guéranger: „Jelikož jedním z hlavních cílů liturgické reformy bylo zrušení všech úkonů a slov vyjadřujících tajemství, začali její strůjci nutně zavádět do bohoslužby lidové jazyky. Z pohledu heretiků se jedná o jednu z nejdůležitějších věcí. Bohoslužba není něčím tajemným, říkají. Lid musí vědět, co zpívá. Nenávist k latině je zakořeněna v srdcích všech nepřátel Říma.“

V dané souvislosti s tím údajný praotec pokoncilních liturgických reforem varuje: „Nutno přiznat, že vyhlášení války svatému jazyku je mistrovským tahem protestantismu. Kdyby se mu jej podařilo zničit, znamenalo by to velký krok k jeho vítězství. Liturgie vystavená napospas světským očím, jako zneuctěná panna, ztratila mnoho ze své posvátnosti a lidé zakrátko zjistí, že vlastně nestojí za to vzdát se své práce či potěšení, aby naslouchali tomu, jak se mluví na tržišti.“

Jen tolik málo postačí, abychom viděli, že se stoupenci a vyznavači „antiliturgické hereze“ neprávem dovolávají dědictví Doma Prospera Guérangera. Usvědčují je samotná jeho slova. Zda tak činí z nevědomosti, z licoměrnosti či otrlé podlosti, nakonec posoudí Bůh.

PDF (formát pre tlač)