Reinkarnace v Písmu svatém a křesťanském učení?

Martin R. Čejka
31. marca 2026   Cirkev Spoločnosť   CZ

Podle průzkumu Pew Research Center z května loňského 31 procent Američanů uvedlo, že věří v reinkarnaci, v Itálii to bylo 27 procent, ve Francii 26 procent, ve Španělsku 26 procent, v Německu 25 procent, v Maďarsku 34 procent, v Polsku 12 procent… Nelze popřít, že představa o stěhování duší, ať už v jakkoliv karikaturní podobě, se zabydlela v západním světě, který o sobě, byť stále méně často, hovoří také jako o křesťanském.

Víru v reinkarnaci v západním světě šíří především hnutí a myšlenkové směry, které lze obecně zahrnout pod hlavičku New Age, čili esoterickou směsici nejrůznějších duchovních směrů zahrnující i patvary východních náboženství a filozofií. V guláši „nového věku“ se najdou rovněž křesťanské prvky, povětšinou ovšem řádně ultrazpracované. Nepřekvapí tedy, že se takovíto stoupenci stěhování duší dovolávají i Krista a Nového zákona (o apokryfních spisech gnostického rázu ani nemluvě), přičemž dodávají, že se jedná o tajné učení, které Církev před věřícími skrývá.

Za důkaz nejčastěji slouží několik vytržených úryvků z Nového zákona, které údajně hovoří o reinkarnaci. Nesmíme při tom zapomínat, že zastánci New Age vykládají Písmo svaté gnostickým způsobem. Ježíše Krista považují za pouhý jeden z projevů více uvědomělého „já“ božské reality, jejíž jsme všichni součástí. Jak napsal přední představitel New Age baronet George Lowthian Trevelyan, mj. spolupracovník Společnosti Teilharda de Chardin: „Ten, kterého nazýváme Kristem, je oním aspektem Boha, jenž je čistou láskou. Všichni představujeme drobné aspekty Boha.“

Kristova osoba pak bývá vykreslována pouze jako další vtělení duchovního učitele. Zde se nejčastěji zmiňuje příběh o dvanáctiletém Ježíši v chrámu mezi učenci (Lk 2,41‒50), který třeba německá New Age autorka Ursula Fassbenderová vykládá následovně: „Jak mohl prostý syn tesaře získat potřebné vzdělání a znalosti? Ježíš, jak dokládají četné zdroje (sic!), se na svůj úkol připravil již v dřívější inkarnaci.“ Autorka samozřejmě neuvádí žádné „četné zdroje“, jež by její tvrzení dosvědčovaly.

Sv. Tomáš Akvinský, a s ním vlastně i Církev, odpovídá, že Ježíš Kristus měl jako člověk trojí vědění: takové, které vyplývalo z blaženého patření na Boha; vlité vědění bezprostředně sdělené Bohem; a získané zkušenostní vědění. Nejedná se tedy o vědění z nějakého předchozího vtělení.

Zastánci reinkarnace tvrdí, že sám Ježíš Kristus učil o převtělování a nejčastěji se dovolávají na slova z Evangelia sv. Jana: „Cestou uzřel člověka slepého od narození. I otázali se ho jeho učedníci: „Mistře, kdo zhřešil, tento či jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani tento ani jeho rodiče, ale stalo se to, aby se na něm zjevily skutky Boží““ (Jn 9,1‒3). Uvedený úryvek bývá vykládán takto: „Jak by mohl být člověk, který se narodil slepý, potrestán za své hříchy, pokud by neexistoval zákon reinkarnace?“ Ježíš zde ovšem vůbec nehovoří o převtělování duší, byť je možné, že o něm slyšel. Jak je zřejmé z Ježíšovy odpovědi, vyvádí své učedníky z rozšířeného omylu, že každé postižení a utrpení je zapříčiněno osobním hříchem, případně trestem za hříchy předků.

Jako „důkaz“ pro reinkarnaci se uvádí také setkání Ježíše s Janem Křtitelem, který má být v tomto výkladu vtělením proroka Eliáše. Sv. Matouš píše: „On pak jim odpověděl: „Eliáš sice přijde a napraví všechno; ale pravím vám: Eliáš již přišel, ale nepoznali ho, nýbrž učinili mu, co se jim zlíbilo. Tak i Syn člověka bude od nich trpěti.“ Tu porozuměli učedníci, že jim to pravil o Janu Křtiteli“ (Mt 17,11‒13). Zakladatel Institutu vědy o totožnosti Chris Butler vulgo Džagad guru Siddhasvarúpa Paramahamsa úryvek komentuje následovně: „Ježíš Kristus velmi jasně řekl, že Jan Křtitel je tatáž osoba, která se dříve objevila jako Eliáš, ale tentokrát se vrátila pod jiným jménem a v jiném těle.“

V tomto případě ale nelze odhlížet od starozákonního kontextu. Prorok Malachiáš (5. stol. př. Kr.) oznamuje, že před Mesiášem Bůh pošle Eliáše jako svého posla (Mal 3,1; 4,5). Nejedná se o reinkarnaci Eliáše, nýbrž o duchovní a mravní odkaz na Jana Křtitele, o němž archanděl Gabriel pravil: „On půjde před ním v duchu a moci Eliášově…“ (Lk 1,17). Navíc sám Jan Křtitel na otázku: „Eliáš jsi ty?“, odpověděl: „Nejsem“ (Jn 1,21).

Kromě výše uvedených příkladů, které údajně dokazují, že Písmo svaté obsahuje učení o reinkarnaci, zastánci převtělování uvádějí i další, ale vykládají je způsobem typickým pro gnostiky. Jednotlivým slovům přikládají tajné, skryté významy, které jsou srozumitelné pouze zasvěceným osvícencům. Často například mylně zaměňují zmrtvýchvstání s reinkarnací. Reinkarnace ovšem předpokládá, že duše se může vtělit do těla jiné osoby, či dokonce zvířete atd. Zmrtvýchvstání naopak znamená, že se lidská duše znovu spojí se svým tělem. Zmrtvýchvstalé tělo nebude stejné jako před smrtí, nýbrž dokonalým tělem bez následků dědičného hříchu. Bude nicméně stále tělem daného člověka.

Nejenže Písmo svaté reinkarnaci nehlásá, ale na řadě míst nacházíme slova, která ji vylučují. Zdůrazňuje jedinečnost života na zemi a nemožnost návratu po smrti. „Nezapomínej na to, neboť není návratu z hrobu; jemu nic neprospěješ“ (Sir 38,22). „A jako jest určeno lidem jednou zemříti, a potom následuje soud“ (Žid 9,27). Za připomenutí stojí také příběh o zemřelém Lazarovi a boháči, který prosil, aby se Lazar vrátil na zem a mohl varovat jeho žijící bratry. Bůh to však odmítl (Lk 16,19‒31).

Stoupenci stěhování duší tvrdí, že osvícení křesťané prvních století věřili v reinkarnaci, ale Církev se později od původního učení odchýlila a zkreslila ho. Zde, stejně jako v případě Písma svatého, volí „pružný“ a selektivní přístup k původním zdrojům. Pomineme-li gnostickou literaturu, na kterou se mnohdy odvolávají, citují rádi křesťanské platonisty. Nejčastěji zde zmiňují Órigena, který se právě pod Platónovým vlivem domníval, že Bůh stvořil na počátku duše jako čisté duchy, a ty byly následně svým hříchem a pádem uvězněny v hmotném těle. Órigenes tedy nezastával reinkarnaci duší, ale jejich preexistenci.

Způsob, jakými zastánci převtělování zacházejí s Órigenem, si lze ukázat na příkladu známého zakladatele Mezinárodní společnosti pro vědomí Kršny A. C. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, který v knize Návraty ‒ Nauka o reinkarnaci údajně cituje z díla De principiis: „Kvůli jistým sklonům ke zlému se některé duše vtělují, přijímajíce nejprve lidské tělo, a následně, z důvodu obcování po celý život s nerozumnými žádostmi, se mění ve zvířata, načež upadají na úroveň rostlin. Z této úrovně opět stoupají přes stejná stádia, aby se vrátily do nebeského místa, odkud přišly.“ Jenomže se jedná o „citát“, jak jej uváděli Órigenovi odpůrci. V Rufinově, tedy nejúplnějším překladu, zdí místo z De principiis takto: „Někteří si uvykli nepotřebně bádat a hlásat, že duše dosahují někdy takového stupně vlastní zkázy, že zapomínajíce na vlastní rozumovou přirozenost a důstojnost upadají do řádu nerozumných tvorů, divokých zvířat nebo dobytka; takové názory však nepřijímáme.“ Navíc Órigenes ve spise Proti Kelsovi otevřeně uvádí: „Někteří museli od lékařů strpět i nesmyslné učení o stěhování duší, které snižuje rozumné bytosti jednak na úroveň nerozumných (zvířat), jednak dokonce na úroveň necitlivých bytostí (rostlin).“

Již zmíněný Džagad guru Siddhasvarúpa Paramahamsa projevuje značnou neschopnost chápání rétorických obratů, když se na potvrzení reinkarnace dovolává slov sv. Augustina z jeho Vyznání: „Co jiného chci vlastně říci, Pane Bože můj, leč že nevím, odkud jsem přišel v tento, abych tak řekl, smrtelný život, nebo v tuto živoucí smrt? Já sám se na to nepamatuji.“ To mu však nebrání, aby učinil očekávaný závěr: „Nauka o převtělování duší byla od starověku tajně vyučována v malých skupinách lidí jako tradiční pravda, která neměla být vyjevena.“

Podle současných zastánců reinkarnace tuto „tajnou tradiční pravdu“ nadlouho pohřbil v roce 553 II. konstantinopolský koncil. Pravda je ale taková, že tento všeobecný sněm se nevěnoval stěhování duší, nýbrž odsoudil výše uvedenou Órigenovu nauku o jejich preexistenci. Nebylo potřeby, aby se reinkarnací vůbec zabýval, jelikož taková představa byla v křesťanském světě považována za zcela nesmyslnou.

Není navíc pravdou, že by v rané Církvi bylo učení o reinkarnaci jakkoliv tolerováno, nemluvě o tom, že by bylo hlásáno. Sv. Irenej z Lyonu (cca 125 ‒ 202) věnuje v díle Adversus haereses jednu z kapitol „nesmyslnosti učení o stěhování duší“, přičemž se trochu posměšně obrací na Platóna: „Má-li číše zapomenutí, jsouc vypita, tu moc, aby z paměti smazala upamatování všech dřívějších činů: odkud toto právě víš, Platóne, když nyní duše tvá v těle jest, že než v tělo vkročila, napojena byla od démona nápojem zapomenutí?“

Marcus Minucius Felix (přelom druhého a třetího století) uvádí: „Pravdu však překrucujíce dodávají, že lidské duše mohou vstoupit do těl dobytka, ptáků a divokých zvířat. Takový názor není hoden závěrů filozofa, jako spíše blouznění bláznů.“

Sv. Basil (330 ‒ 379) byl toho mínění, že reinkarnace je představou lidí, kteří jsou „méně rozumní nežli nerozumná zvířata“, a sv. Řehoř Naziánský (329 ‒ 389) rozhořčeně prohlašuje, že převtělování duší je „smyšlenkou bláznů“. Proti reinkarnaci kriticky vystupovali i sv. Augustin, sv. Jan Zlatoústý, sv. Jeroným, svatý Řehoř z Nyssy, Tertulián a mnoho dalších.

Z toho je očividné, že nauka o reinkarnaci byla křesťanství od počátku cizí a ti, kteří se snaží nejrůznějším způsobem zneužívat křesťanské prameny, se dopouštějí obyčejné manipulace.

PDF (formát pre tlač)