Psychologie rozmazleného dítěte (Nominalizmus a jeho důsledky, IX. díl)

Roman Cardal
20. decembra 2022   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Psychologie rozmazleného dítěte

Ideály a povinnosti lze hodit přes palubu lehce. Co po takové čistce zbude, jsou žádosti. Ty neustále naléhají a jejich uspokojování je stále více posiluje. Konzum samozřejmě něco stojí, adekvátní protihodnotu má konzument z povahy věci nabídnout. Agenda povinností ale byla notně seškrtána, takže nastává problém. R. Weaver se o moderním, na pohodlí a materiální zajištěnost orientovaném člověku vyjadřuje jako o rozmazleném dítěti: „Rozmazlené dítě nikdo nenaučil chápat souvislost mezi úsilím a odměnou. Chce mít všechno možné, ale dojde-li na placení, cítí se nepatřičně obtěžováno, případně je pobouřeno zlovůlí těch, kteří si dovolují platbu požadovat“ (s. 105).

Weaver spojuje výskyt nezralé, diktátu žádosti podléhající „osobnosti“ s městským životem. Město skýtá četné možnosti, je místem kumulace bohatství a jeho dostupnost je snadnější než za jeho hranicemi. Na vesnicích lidé souvislost mezi úsilím a jeho plody vnímají mnohem výrazněji. Město je odpoutáno z vazeb na přírodu a vytváří prostor pro umělost. Umělost se přenáší i do politické sféry – nahromaděné bohatství lze mechanismem přerozdělování usměrnit i k těm, kdo se na jeho produkci nijak nepodíleli a podílet nechtějí.

Nezvladatelná touha se u nevychovaného člověka spouští pokaždé, když se před jeho očima vynoří něco žádoucího. Bohatství druhých je neustálým podnětem bažení člověka: „Představme si obyčejného člověka žijícího v městě Megapolis. Velký projektor mu dává dost zábavy, aby neměl čas nahlížet do propastí. Představuje si tedy svět jako vcelku jednoduché soustrojí, které lze s trochou inteligentního flikování udržovat v chodu. A budeme-li je udržovat v chodu, bude chrlit příjemnosti a všechna uspokojení, na která má náš člověk (jak se dozvěděl od demagogických vůdců) nárok. Jenže mystéria stále dotírají, takže ani ten nejlépe zkonstruovaný stroj nelze v trvalém chodu udržet.

Obyvatel města Megapolis tudíž není vystaven námaze a problémům o nic méně než jeho předkové. Tohle však ve smlouvě neměl! Proto hledá v pozadí všeho zloduchy. Proto dětinsky obviňuje konkrétní osoby z věcí neodmyslitelně spjatých s lidským údělem. Ve skutečnosti ho nikdo nenaučil, co je to být člověkem. Nikdo ho nenaučil, že člověk je produktem kázně a tvrdé práce na sobě. Nikdo ho nenaučil, že má vzdávat dík za volání táhnoucí ho vzhůru a umožňující mu, aby rostl. Tato představa vymizela ze vzdělávacích příruček s příchodem romantismu. Občan je nyní dítkem permisivních rodičů, kteří hoví jeho rozmarům a podněcují jeho sobectví až do té míry, že je zbaven schopnosti svést jakýkoli zápas“ (s. 106).

Sobectví, o němž Weaver mluví, se nazývá též individualismem. Připomeňme si, že autor se na stránkách své knihy vymezuje proti extrémům kolektivismu a individualismu, které mají sice protichůdné znaky, ale které se vzájemně podmiňují, takže individualismus kolektivistické projekty podněcuje a kolektivistické nároky tlačí jedince k individualistickému sebeuzavření. Tím se Weaver opět staví po bok klasických filosofů Platóna a Aristotela, kteří oproti jmenovaným výstředním koncepcím zastávali humanismus. Jejich humanismus – v míře možné pro jejich dobu – dbá jak o individuální (osobnostní) zrání jedince, tak o jeho harmonické zapojení do společnosti.

Plán autentického zrání v osobnost nelze libovolně změnit. Člověk, který žije mimo jeho požadavky, pociťuje nenaplněnost, třebaže se tváří navýsost spokojeně. Připustit existenci ideálu znamená odhalit propast, která od něj běžného občana odděluje. Proto je pochopitelné, že normy bývají v sebezáchovném instinktu utápěny v proměnlivé fakticitě konkrétních lidských životů.

Dvě etické koncepce

Kult pohodlí a materiální zajištěnosti je podle Weavera výsledkem dlouhého vývoje, který se započal již ve středověku. V komentované kapitole narážíme na pozoruhodný názor: „Cestu k poměrům, v nichž se měřítkem všeho stalo pohodlí a průměrnost, vydláždil už středověk, když se odvrátil od Platónovy etiky a přijal etiku Aristotelovu. Od doktríny rozumné obezřetnosti Aristotelés zákonitě dospěl až ke své Politice, v níž prohlásil, že státu nejlépe vládne střední třída. Ctnostný život údajně znamená vyhýbat se extrémům; znamená střední cestu mezi protiklady, a ty lze vždy považovat za škodlivé. Tato doktrína ovšem nepočítá s možností, že existují ctnosti, jejichž maximalizace není nežádoucí; nebere v úvahu, že například odvahu nebo štědrost někteří lidé praktikují až do krajnosti, kdy nakonec sami sebe zcela upozadí. Ideu vlastního upozadění ovšem nenajdeme v žádné filosofii, která předepisuje člověku úspěšnou světskou kariéru.

V protikladu k tomu stojí koncepce Platónova (vyjádřená, jak víme, i v křesťanství) o takovém uplatňování ctností, které jde tak daleko, že se světské ohledy stanou lhostejnými. Aristotelés zůstává jakýmsi přírodovědcem ctností: pozoruje je a zaznamenává, stejně jako předtím pozoroval technické postupy v dramatech, aniž by přemýšlel o duchovním ideálu. Níkomachovi doporučil život přizpůsobený tomuto světu a vyhýbající se bolestným zkušenostem, jež jsou nevyhnutelným důsledkem extrémů (mimo jiné i extrémních ctností).

Dalo se předpokládat, že tato teorie přijde vhod renesančním gentlemanům a později, až nastane vhodný čas, také buržoazii. Přijetím tomismu, jenž též vychází z Aristotela, se i katolická Církev odvrátila od asketismu a přísné morálky církevních otců a přistoupila na jistý stupeň pragmatického přitakání světu. Tato změna přiměla kohosi k výroku, že Platón vybudoval v Anglii katedrály, kdežto Aristotelés velkostatky“ (s. 110–111).

Citovaná pasáž je poměrně odvážná a pro konzervativní křesťany i vcelku znepokojivá. Že by byl Platón lepším učitelem etiky než Aristotelés? Že by Tomáš Akvinský v závislosti na Aristotelovi zavlekl etické myšlení do pastí světského pragmatismu? Myslím, že zde Weaver poněkud přehání. Když u Aristotela mluví o střední třídě, zdá se, že ji nijak neodlišuje od jím kritizované moderní střední třídy. Pro Aristotela je střední třída tvořena lidmi ctnostnými, jejichž charakter není deformován neblahými následky bídy či luxusu. Obávám se též, že Weaver dobře nepochopil ideu ctnosti jakožto středu mezi extrémy. Kdybychom si tento střed představili umístěný na úsečce, pak by slova kritiky byla přijatelná. Ale Aristotelés vidí ctnost jinak. Máme-li si ji plasticky znázornit, pak ji mysleme jako bod trojúhelníku situovaného v menší či větší výšce nad základnou, jejíž dva koncové body tvoří extrémy neřestí. Oproti těmto krajnostem zaujímá pozici středu (spuštěná kolmice na základnu ji protne ve středu), avšak má nad sebou neomezený prostor možného růstu.

Na druhé straně nás Weaver upozorňuje na jednu skutečně důležitou věc. Nelze mu nedat za pravdu, že Platónova etika je mnohem výrazněji než etika Aristotelova orientována vertikálně. Hodnocení tohoto faktu jistě závisí na řadě ohledů, ale v zásadě je možné říct, že v tom spočívá velká přednost Platónova etického myšlení, z něhož tak vychází mocnější přitažlivá síla pro mravně vyprahlého člověka naší současnosti.

***

predchádzajúce časti:
Nominalizmus a jeho důsledky
Od principů k důsledkům – etapy postupného úpadku (Nominalismus a jeho důsledky, II. díl)
Průlom nominalizmu do vzdělávacího procesu (Nominalizmus a jeho důsledky, III. díl)
Krizové momenty pod lupou – Pád do bezprostřednosti (Nominalizmus a jeho důsledky, IV. díl)
Demokratická nivelizace (Nominalizmus a jeho důsledky, V. díl)
Ztráta celostní perspektivy a obsese specializace (Nominalizmus a jeho důsledky, VI. díl)
Nárůst egoismu (Nominalizmus a jeho důsledky, VII. díl)
Film, rozhlas a internet (Nominalizmus a jeho důsledky, VIII. díl)

***

PDF (formát pre tlač)