Křesťanství a islám aneb Propast mezi Nebem a Peklem

Martin R. Čejka
8. apríla 2025   Spoločnosť   CZ

Na počátku minulého století by se Evropanům mohlo zdát, že islám je zlý pes, který spí ve své boudě. S vyslanci Mohameda se bylo možno setkat jen v lázních nebo na večírcích znuděné buržoazie. Islám přitahoval pozornost pouze několika tehdejších moderních intelektuálů, kteří byli ochotni přijmout tolerantně všechny bohy světa, ovšem kromě toho jediného pravého. Dnes se situace změnila. Čtvrtě v mnoha evropských městech přestaly být evropské a nad bufety s kebaby a zlatnictvími visí poutače psané zakřiveným písmem zprava doleva svědčící o tom, že Mohamedovy děti dobyly další kus území „nevěřících“.

Rambo akhbar!

Důvodů, proč se zlý pes probudil, je, zdá se, celá řada a záleží jen na tom, jaké hledisko upřednostníme. Celý proces „probouzení“ zahrnuje jak politické, náboženské, sociální, tak jistě i nadpřirozené aspekty. Důležitou roli hraje bezesporu vznik státu Izrael po II. světové válce a s tím související vyhnání a perzekuce původního, z větší části muslimského obyvatelstva. Tento problém je, jak se můžeme dennodenně přesvědčit, stále živý a nevyřešený, přičemž jeho řešení se ztrácí někde v mlhavých oparech nejisté budoucnosti. Nutno zmínit, že islámský budík rozezněly svého času i obě strany studené války. Jak Spojené státy, tak i Sovětský svaz rády používaly nejradikálnější i méně radikální islámské vlády k prosazování svých globálních politických zájmů. Nálepka Velkého Šejtana létala ze strany na stranu podle sféry vlivu a diplomatických schopností té či oné velmoci. Konec konců nebyl to nikdo jiný než slavný americký voják John Rambo (ve třetím díle), kdo se postavil na stranu afgánského Tálibánu a opěvoval jeho bohulibý boj za svobodnou společnost proti Říši zla. Rambo IV. bude patrně střílet do svých bývalých nejlepších přátel. Komunismu se podařilo naočkovat části islámu vlastní pohled na dějiny, politiku a společnost. V některých zemích vznikají podivná marxisticko-islámská hnutí, která však pochopitelně odmítají materialismus, nicméně vycházejí z jistého pojetí třídního boje, který je dle potřeby chápán dostatečně pružně. Tento pohled dodnes nezmizel, jen se revoluci začalo říkat „džihád“. Staří harcovníci boje za osvobození Palestiny mávali marx-leninskými příručkami a dožadovali se svržení jařma vykořisťovatelů, jejich následovníci mávají koránem a křičí „Alláh akhbar!“.

Dalším impulsem radikalizace islámu, a jak se bohužel zdá zatím neúnavným, je oblíbený „střet civilizací“, tedy ideová konfrontace dnešního západního demoliberalismu se světem islámu. Nutno říci, že k zmatení v tomto ohledu dochází také díky konfuznímu zacházení s pojmem „křesťanský“. Někteří západní politologové i politici hovoří o střetu křesťanského světa s islámským a mohamedáni na druhou stranu kontrují prohlášeními, že křesťané šíří sexuální nevázanost, pornografii, feminismus, ničí tradiční společnost, krmí děti hamburgery atd., s čímž se nehodlají smířit. V této věci je reakce muslimů pochopitelná, byť vychází z chybných informací. Křesťanství je v šíření „blahodiní“ pseudopokroku a liberální demokracie nevinně. Jedinou vinu má snad v tom, že se liberalismu nedokázalo účinně postavit a vykázat jej na patřičné místo, a tak i ono dnes žije „pod bičem liberála“.

„Jaké vlasti sloužíte?“

Avšak ten hlavní důvod toho, proč je pes zlý, je jednoduchý: protože je zlý. V souvislosti s islámským násilím vůči nemuslimům se často hovoří o „džihádu“, což arabsky znamená „úsilí“. Zdánlivě existuje rozlišení na velký džihád, který je chápán jako boj dobra se zlem, a malý džihád, boj proti „nevěřícím“. Ovšem toto striktní dělení (džihád ducha – džihád těla) vyznávají pouze některé sufické sekty v severní Africe. Většina vyznavačů Alláha bere doslova výzvu koránu k boji proti „nevěřícím“, včetně „lidem smlouvy“, tj. křesťanům a židům.

Citace z koránu, kde zaznívá příkaz k použití násilí proti nemuslimům, jsou dostatečně známé (např. súry 2, 192–195; 2, 217; 5, 77–78; 5, 85; 10, 66; 10, 39). Také v pozdějších knihách opěvujících činy „proroka“ a jeho následovníků nalezneme obdiv ke kvalitě a kvantitě vraždění „nevěřících hříšníků“, jež nachází zalíbení v Alláhových očích (Život Mohameda – Božího posla). K násilnému džihádu také svádí jeho univerzalistická povaha, která se však na rozdíl od křesťanství nenaplňuje ve všeobecné Církvi, ale čistě geopoliticky. V islámu neexistují kněží, kteří by měli misijní poslání, proto má jeho šíření skrytě či zjevně charakter dobývání daného území. Pro islám je vlastně celý svět jeho potenciálním územím, jenom o tom ještě neví. Napětí se zvyšuje úměrně s tím, jak v západním světě roste počet stoupenců Mohameda.

Ti odmítají podléhat zákonům nevěřících a dožadují se uplatňování islámského práva. (Kupodivu toto již některé soudy v evropských zemích při soudních líčeních zohledňují!) Z islámského pohledu mají muslimové právo postavit se „útlaku“ a „pronásledování“, kterému čelí na území „nevěřících“. Tento „útlak“ může být spatřován i ve všeobecně přijímaných společenských normách dané nemuslimské společnosti, neboť odporují islámu a urážejí Alláha. Jediným řešením tedy je učinit z těchto zemí území islámu. Nelze samozřejmě tvrdit, že každý muslim je terorista nebo že se staví radikálně proti většinové společnosti. V tomto ohledu je nutné rozlišovat mezi jednotlivci a obecným pohledem na islám jako takový. Nicméně ve většině případů platí otázka G. K. Chestertona, kterou směřoval na některé židovské anglické politiky, když během sovětsko-polské války podporovali ruské komunisty proti spojenci Anglie: „Jaké vlasti sloužíte?“ Toto dvojí „občanství“ existuje také v souvislosti s vyznavači islámu. Podle průzkumu společnosti GfK NOP cítí loajalitu k Británii pouze čtvrtina tamních muslimských imigrantů, třetina otevřeně požaduje zavedení šarijátu (islámského práva) v Anglii, stejný počet si přeje zánik společnosti, v níž žijí, šedesát osm procent žádá tvrdé tresty za „urážku islámu“…

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet

Abychom pochopili některé prvky islámu, je nutné vrátit se k jeho kořenům a době vzniku. Již na počátku však musíme čelit závažnému problému: z jakých pramenů čerpat relevantní informace? Tzv. hadísy a al-Síra, spisy Mohamedových výroků a činů, které tvoří součást islámské tradice, považují mnozí odborníci na islám spíše za něco na způsob pohádek tisíce a jedné noci princezny Šahrazád (Lammens, Aigrain, Goldziher, Caetani, Robinson). Otec Lammens SJ, který v první polovině minulého století pracoval na Univerzitě sv. Josefa v Bejrútu, ve svém díle Korán a tradice uvádí: „Hadísy na základě textu koránu vytvářejí legendy, nadšeně si vymýšlejí jména hrdinů událostí a takto vyplňují šablony z koránu.“ Ovšem pokud hadísy a al-Síru (již zmiňovaný Život Mohameda – Božího posla) odmítneme, pak nám už takřka žádné jiné zdroje poznání nezbudou.

Více světla by snad mohlo vnést krátké načrtnutí náboženské situace na Arabském poloostrově v době vzniku koránu. Na přelomu šestého a sedmého století zde nacházíme primitivní arabské pohanské náboženství, které uctívalo zástupce astrálních božstev Měsíce, Slunce a Venuše v podobě kamenů, studní, stromů atd. Další významným vlivem je židovství, které patrně vyznávala i část Arabů. Na Arabském poloostrově se také rozšířilo křesťanství, a to jak pravá katolická víra, tak i různé heretické proudy, z nichž bylo bezesporu nejsilnější nestoriánství. Rozhodně nelze vyloučit ani působení různých gnostických sekt či vliv cizích orientálních náboženství, případně zoroastrismu. A na tuto scénu přichází autor koránu.

Odborníci se dodnes přou, jaký z výše uvedených náboženských směrů měl na vznik Mohamedovy nauky největší vliv. Celá řada z nich poukazuje na židovský původ islámu (Thery, Bonnet-Eymard, Calmel, Koneczny). Historik náboženství Mircea Eliade uvádí, že islám vychází z judaismu a požidovštělého manicheismu. Nelze rozhodně přehlédnout, že islám má stejný kámen úrazu jako judaismus: božství Ježíše Krista. Korán několikrát opakuje, že Ježíš, syn Marie, není Bůh, a s neskrývaným zápalem se snaží vyvrátit nauku o Svaté Trojici. Stejně jako judaismus nemá kněžstvo a jeho imámové a ajatoláhové plní spíše funkci mohamedánských rabínů. Mohamed také nejprve za svaté město volí Jeruzalém, teprve později jej mění na Mekku. Jiní hledají kořeny islámu v arabském pohanském náboženství, na kterém pod vnějšími vlivy vykonal plastickou operaci jeden z členů kmene Kurajšovců.

Někteří považovali islám za křesťanskou herezi (Belloc). Nutno podotknout, že takovýto názor zpočátku v Církvi převládal, neboť nauka islámu nebyla dostatečně známá a neexistoval překlad koránu. Sv. Jan Damašský (zemřel kolem roku 750) nazývá islám ve svém díle De haeresibus (O herezích) „herezí izmaelitů“. Papež Řehoř VI. (jedenácté století) oslovuje ve svém dopise marokánského emíra slovy „bratře v Abrahámu“. Avšak postupem času a islámských vojsk začíná být představitelům Církve zřejmé, že v případě mohamedánů nelze hovořit o „odloučených bratrech“. Dochází také k prohlubování vědomostí o islámu. Jako první přeložil korán do latiny Hermanus Dalmata ve dvanáctém století. S některými islámskými námitkami, zejména proti Svaté Trojici, se ve svém spise De Rationibus Fidei Contra Sarcenos, Graecos et Armenos vypořádává sv. Tomáš Akvinský.

Prvním uceleným dílem věnovaným islámu a možnostem obrácení mohamedánů na pravou víru je Tractatus de Statu Saracenorum et de Mahomete Pseudopropheta et Eorum Lege et Fide dominikána Viléma z Tripolisu (třinácté století), jehož misijní činnost mezi Araby slavila velký úspěch. Nejvýznamnějším středověkým misionářem muslimů byl však františkánský terciář blahoslavený Ramon Llull, a to ani ne tak s ohledem na počet obrácení, ale na pochopení a zpracování problematiky islámu. Nicméně nakonec jej Saracénové v Tunisu i tak ukamenovali.

Pravda je patrně taková, že všechny uvedené teorie o vzniku islámu mají jistý díl pravdy. Z textu koránu je evidentní, že jeho autor měl ekumenické ambice sjednotit pohanské Araby, židy i křesťany do nového synkretického náboženství, přičemž hledal to, „co nás spojuje“, a snažil se eliminovat rozdíly. V tomto je jistě vzorem dnešních profesionálních ekumenistů. Odhlédneme-li od některých dílčích odlišností, tak se islám od judaismu liší v podstatě pouze v rasové otázce Abrahámových dědiců. Zdánlivě vstřícný krok, na rozdíl od židů, činí ve vztahu k osobě Ježíše Krista, kterého neposílá do pekel, ale považuje jej za proroka, pochopitelně islámu. Přestože islám nelze, jak se domnívám, považovat za herezi, má s herezemi všech věků jedno společné: tvrdí, že Církev překroutila Ježíšovu nauku a musí se vrátit „ke kořenům“. Společný „kořen“ nachází korán v osobě Abraháma a vybízí křesťany i židy, aby uznali pravé náboženství tohoto praotce, jehož duchovním dědicem je Mohamed.

„Váš otec je ďábel“

Jak bylo řečeno, ekumenisté z povolání a mistři mezináboženského dialogu v souvislosti se vztahy mezi křesťanstvím, židovstvím a islámem jdou Mohamedovou cestou a zdůrazňují společný prvek těchto tří náboženství, kterým je údajně Abrahám. Na první pohled by se mohlo zdát, že mají pravdu a jejich východiska jsou oprávněná, protože všechna uvedená náboženství se na Abraháma odvolávají a považují jej za jednu z nejvýraznějších postav náboženských dějin. Stačí se však na Abraháma odvolávat? Konec konců Abrahámem se může zaštiťovat každý, otázkou je, zda oprávněně. Z tohoto pohledu je přeci důležitější, ke komu se hlásí Abrahám, než to, kdo se hlásí k němu. Nemusíme naštěstí v dané otázce příliš spekulovat, neboť nám odpověď dává zdroj nejpovolanější, Písmo Svaté:

„Odpověděli mu: „Náš otec je Abrahám.“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli děti Abrahámovy, jednali byste jako on. Já jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha, a vy mě chcete zabít. Tak Abrahám nejednal. Vy konáte skutky svého otce.“ Řekli mu: „Nenarodili jsme se ze smilstva, máme jednoho Otce, Boha.“ Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan 8,39–47)

Tato tvrdá slova, která adresoval Pán Ježíš židům, lze vztáhnout i na muslimy. Jak je z dalšího textu zřejmé, nejde pouze o to, že židé chtějí Ježíše zabít, jedná se o něco daleko podstatnějšího – střet duchů, tedy důvod proč jej chtějí zabít. Židé se mohli oprávněně po etnické stránce, ostatně stejně jako Arabové, považovat za Abrahámovy potomky, ovšem Pán Ježíš ukazuje pravý rozměr Abrahámova otcovství.

„„Váš otec Abrahám zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abraháma?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abrahám narodil, já jsem.“ Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet.“ (Jan 8,56–59)

Židé velmi dobře pochopili, co Pán Ježíš míní slovy „já jsem“, neboť jistě znali třetí kapitolu Druhé knihy Mojžíšovy, třináctý a čtrnáctý verš:

„Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „Jsem, který jsem.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.““

Pán Ježíš v rozhovoru se židy zjevuje své božství a říká, že se Abrahám zaradoval, neboť spatřil, jak se naplňuje dílo vykoupení. Nelze se tedy hlásit k Abrahámovi a zároveň odmítat završení jeho smlouvy s Bohem, vtělení Božího Syna. Bez rozpaků lze prohlásit praotce Abraháma za katolíka vyznávajícího, že Kristus je Pán a Bůh. Žádný jiný Abrahám, který by popíral božství Ježíše Krista, neexistuje. Abrahám není ani judaista, ani muslim. Prohlašovat jej za praotce falešných náboženství islámu a judaismu je nejen urážkou Boha, ale také urážkou tohoto velikého starozákonního světce.

Náboženství antikrista

Řada odpůrců islámu poukazuje na to, že některé Mohamedovy náboženské prožitky a zjevení mají démonický ráz (Mertensacher). Není vhodné, aby se laici zabývali démonologií, nicméně lze poukázat na ducha islámu a na to, k jakému cíli vede.

V ekumenických kruzích bývá kladně oceňován vztah islámu k Ježíši Kristu, kterého sice neuctívá jako Boha, ale váží si jej jako velkého proroka. Tento smířlivý postoj některých křesťanů k Mohamedově nauce o Ježíši Kristu je zarážející. Zdánlivá vstřícnost islámu k Pánu Ježíši je ve skutečnosti urážkou, degradací Bohočlověka na proroka falešného náboženství. V čistě lidské rovině také není žádnou vstřícností, nazveme-li např. anglickou královnu komtesou.

Muslimové tvrdí, že ctí Ježíše Krista a považují jej za největšího proroka hned po Mohamedovi. Zároveň však vehementně odmítají jeho božství. „Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím.“ (súra 4:169). „A věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: „Mesiáš, syn Mariin, je Bůh!““ (súra 5, 76). „Mesiáš, syn Mariin, není leč posel, před nímž byli již poslové jiní.“ (súra 5, 79)

S nejústřednější události lidských dějin, ukřižováním našeho Spasitele, si islám neví rady, či spíše mlží a překrucuje. Súra 4:156 vkládá židům do úst slova: „Věru jsme zabili Mesiáše Ježíše, syna Mariina, posla Božího!“ Avšak dále vysvětluje: „Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. A věru ti, kdož jsou o něm rozdílného mínění, jsou vskutku na pochybách o něm. A nemají o něm vědomosti žádné a sledují jen dohady; a nezabili jej určitě.“ Můžeme se jen dohadovat, zda se zde jedná o vliv nějakého gnostického směru (občas je zmiňován gnostický apokryf Barnabášovo evangelium), nebo na to přišel Mohamed sám. Není ale divu, že se mezi muslimy rozšířily různé dohady o tom, zda Ježíš skutečně zemřel na kříži. Někteří muslimové tvrdí, že místo něj byl ukřižován někdo jiný. Další říkají, že Ježíš Kristus nezemřel vůbec, nebo že sice zemřel, byl vzat k Bohu, ale jeho smrt bude zřejmá teprve při všeobecném vzkříšení.

Islám vlastně není ani schopen dát uspokojivou odpověď na otázku, proč přišel Pán Ježíš na svět. Korán na jednu stranu uznává, že Ježíš je Mesiáš: „A hle, pravili andělé: „Marie, Bůh ti oznamuje zvěst radostnou o Slovu, jež od Něho přichází, jehož jméno je Mesiáš, Ježíš syn Mariin.““ (súra 3, 40), nicméně nevysvětluje jeho úlohu v Božím plánu. S ohledem na pozdější příchod proroka Mohameda, je Ježíšův život vlastně malou a téměř zbytečnou epizodkou. Muslim by patrně odpověděl, že Ježíš byl poslán k židům, aby je přivedl zpět k náboženství Abrahámovu – k islámu. Pak ale Mesiáš ve svém poslání naprosto selhal, což paradoxně muslim bude zásadně odmítat.

Zde se dostáváme do bludného kruhu, který je vytýčen také mnohými logickými lapsy v samotném koránu. Podíváme-li se opět pozorněji na posledně uvedený citát z koránu, tak zjistíme, že Ježíš by měl být pro muslimy více než Mohamed, více než obyčejný prorok, neboť o něm samotný korán hovoří jako o Slovu (Logu), které přichází od Boha. Korán dále uvádí, že Maria byla pannou při početí Ježíše (súra 3, 42), kdežto Mohamed byl zplozen jako každý smrtelník. Korán a islám však přesto zcela nelogicky tvrdí, že ten, který je Slovem, seslaným od Boha, zrozený z panny, stojí níže než obyčejný člověk Mohamed. To je naprostý defekt rozumu! Ovšem není jediný, v koránu jich je celá řada.

Například nesmyslné výtky autora koránu vůči křesťanům, že uctívají Pannu Marii jako součást Svaté Trojice. „A hle, pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ›Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha‹?““ (súra 5, 116). Autor koránu nejprve propadl nějakému klamu o křesťanské nauce, a pak s ním vášnivě polemizuje na stránkách své vlastní svaté knihy, aniž by znal skutečný stav věcí.

Takto lze pokračovat dále, nicméně již z výše zmíněného je dostatečně jasné, že se pohled křesťanství a islámu na osobu Ježíše Krista a Boha diametrálně liší. Obě náboženství jsou spolu zcela neslučitelná. Ba co víc, islám je ve svém základě koncipován anti (proti) Kristu jakožto Bohu, proti Svaté Trojici a katolické víře. Z toho také pramení jeho duchovní nebezpečí.

Mohamed mimo jiné přišel, aby lidstvo odvedl od myšlenky, že Ježíš je Bůh a Spasitel, to je z koránu zcela zřejmé. V tom se liší od starého poctivého pohanství, které nestálo na odmítání božství Kristova, jen jej nepoznávalo. Proto pohané dávných i nedávných dob mohli snadněji přijmout evangelium (až na některá nedorozumění, kdy např. snědli misionáře), než je tomu v případě judaismu, novopohanství a islámu, tedy náboženství, která se jako taková vymezuji negativně vůči Ježíši Kristu, jeho Církvi a nauce. Misionáři, tedy alespoň ti, kteří ještě usilují o věčnou spásu nesmrtelných duší, často říkají, že obrácení muslima na pravou víru je jednou z nejtěžších věcí.

Problém totiž spočívá v tom, že mohamedán má na základě islámu své přesvědčení o Ježíši Kristu a jakákoliv revize tohoto pohledu je pro něj rouháním vůči Alláhovi. Další překážkou je také muslimské prostředí, v němž se mnozí bojí blíže se seznámit s křesťanstvím či dokonce konvertovat, neboť jim hrozí naprosté vyloučení, někdy i smrt. Osobně znám jednoho bývalého muslima z irácké aristokratické rodiny, která utekla před socialistickou revolucí do Švýcarska, ten je nyní tradičním katolíkem, avšak o svém obrácení na pravou víru neřekl ani nejbližším členům rodiny. Proto je nutné se za obrácení muslimů modlit. Nejlépe osvědčený růženec, který již mnohdy v minulosti odvrátil nebezpečí islámu. Velkým omylem jsou rádoby vstřícná gesta ze strany křesťanů vůči muslimům (líbání koránu, dávání kostelů mohamedánům atp.), neboť ta jsou v jejich očích pouze dalším důkazem, že křesťanství není pravým náboženstvím.

Mezináboženský dialog s islámem zakrývá pravou podstatu věcí a vytváří kouřovou clonu, jíž nemá proniknout světlo Kristovy pravdy, že je jeden Bůh ve třech osobách. Mezi islámem a pravou Abrahámovou vírou, vírou katolickou, je propast, kterou žádný ekumenismus nepřekoná.

PDF (formát pre tlač)