Tajemství lidské mysli – Myšlenky nezanikají jako tělo

Roman Cardal
7. februára 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

predchádzajúce časti:
Skandál smrti
Stateční nepatří jen tomuto světu

***

Filosofie a okovy bezprostřednosti

Viděli jsme, že Sokratův názor o tom, že filosof nehledí na smrt s obavou a má přitom velkou naději na pokračující život, se většině lidí jeví jako bláznivý. Když se pak navíc dozví, že autentická filosofie se problémem smrti zaobírá jako jedním ze svých hlavních témat, nejsou schopni takový přístup brát vážně. Dívají se totiž na smrt v její negativitě, zatímco filosofie se zaměřuje na její pozitivní stránku.

V dialogu Fedón je to vyjádřeno v ironické pasáži, v níž je vykresleno mínění lidí, podle kterého se soustavné filosofické zabývání smrtí rovná systematickému podlamování životní motivace a optimizmu, takže myslitelé Sokratova ražení jsou nehodni života a smrt si skutečně zaslouží. Sokrates se zněním těchto slov souhlasí, ale dává jim zcela opačný smysl: „… není jim zřejmé, v jakém smyslu jsou opravdoví filosofové ztraceni pro život a v jakém smyslu zasluhují smrt a jakou smrt.“ Ano, filosofové si smrt zasluhují, je však otázkou, co se tím má na mysli. Zásluha předpokládá předchozí službu a Sokrates se pouští do výkladu, v němž představuje život filosofa jako celoživotní službu požadavkům plynoucím z filosofického pohledu na realitu.

V čem tento pohled spočívá? V braní ohledu na celek skutečnosti. Kdo řeší problémy života bez vztahu k širším kontextům a souvislostem, nepostupuje moudrým způsobem. Moudrost se totiž vyznačuje tím, že vidí to, co bezprostřednímu a omezenému pohledu zůstává skryté. Moudré hodnocení umí do přítomné situace promítnout i nepřítomné, protože dokáže předvídat. Zamilovaný, do určité osoby zahleděný člověk přehlíží varovné signály, které z jejího jednání probleskují. Nezaujatý a moudrý rádce již vidí dopředu a předvídá problémy, jež z toho v budoucnosti nastanou. Podobně se to má s lidmi, kteří jsou zamilovaní a zahledění do přítomného světa – nevidí nic z toho, co jeho přítomnost přesahuje jak směrem do minulosti tak směrem do budoucnosti. Činí si názor o lidském životě na základě bezprostředně daného a tím jim unikají podstatné souvislosti, které se člověku bezprostředně neukazují, protože musí být odhalovány náročným myšlenkovým úsilím. V posledním důsledku je hlavním stimulátorem tohoto úsilí filosofie.

Sokrates se snaží ukázat, že kdo se věnuje filosofii (tj. kdo miluje moudrost), hledí vždy k širším bytostným obzorům, a proto nebere požadavky těla příliš vážně. Reaguje na ně s určitým odstupem. Péče o tělo, starost o tělesné blaho, má u něj minimalistickou povahu. Ke slastem spojeným s jídlem, pitím a sexem přistupuje s obezřetností, jelikož mu je vlastní zkušenost s jejich tendencí k nemírnosti. Nahlíží, že pokud by se podvolil jejich nespoutané dynamice, musel by je uspokojovat stále více a více, neboť žádost po nich by se neustále zvyšovala. Stále mohutnější spirála dychtivosti a jejího uspokojování (potřeby a spotřeby) by nakonec strhla veškerou jeho životní energii směrem k tělu a zájem mysli by se už netýkal ničeho jiného. Má-li si člověk uchovat patřičnou myšlenkovou soustředěnost, nesmí klást střed svého života do požadavků těla, nýbrž do požadavků mysli. To se vyjadřuje v pověstném Sokratově důrazu na péči o duši: zájem takového člověka „se netýká těla, ale je od něj co možná (nejvíc) oddálen a je obrácen k duši“.

Životní obrácení, hlubinná konverze má svůj nezbytný předpoklad v základním poměru člověka vůči jeho tělu a jeho mysli. Tělesností je lidská bytost připoutána do zcela určitého prostoru a času (je situována „zde a nyní“) a to je pro ní zásadním omezením. Díky její mysli, díky její schopnosti rozumového poznání však z těchto těsných hranic uniká – může myslet to, co je časově i prostorově daleko od jejího výskytu v konkrétním časo-protoru. Člověk může být tělesně upoután na invalidní vozík, ale svou myslí dokáže putovat po celém vesmíru. Příklad postiženého fyzika Stephena Hawkinga je toho výmluvným dokladem.

Myšlenka není hmotnou skutečností

Na tuto dobrodružnou expedici do všech možných končin skutečnosti nelze brát tělo jako člena výpravy. Jeho doprovod by totiž znemožnil průnik do oblastí, kam se s tělem nelze dostat. Na jiném místě Platónova výkladu je nám to demonstrováno na příkladu matematických předmětů. Tělo (smyslové poznání) nikdy nemůže proniknout k náhledu toho, co je to kružnice, trojúhelník nebo čtverec. Vždy si totiž tyto geometrické útvary musí představit, a tím zůstává před branami jejich vnitřní povahy (esence, ideje). Kružnice, trojúhelník či čtverec ve skutečnosti nemají žádný konkrétní rozměr, žádnou konkrétní barvu a nezaujímají žádné konkrétní místo. Smyslové poznání si je ale jinak představit neumí. Musí se tedy zastavit jen u jejich obrazů, které jsou pouhými aproximacemi, částečnými výrazy a tedy participacemi těchto geometrických struktur. A to samé platí pro všechny smyslově vnímatelné předměty – jejich vlastní bytostná povaha zůstává smyslům (tělu) skrytá.

Není tedy divu, když nás text dialogu Fedón vyzývá k tomu, aby filosof „šel na každý předmět co nejvíce se samotným myšlením a nepřibíral při přemýšlení ani žádný zrakový vjem a ani nevláčel s rozumovou činností žádný jiný smyslový počitek, nýbrž snažil se čistým myšlením samým o sobě lovit každé jednotlivé ze jsoucen čistě a samo o sobě, jsa co nejvíce odloučen od očí a uší a abych tak řekl od veškerého těla, protože tělo vyrušuje a nenechává duši nabýt pravdy a moudrosti, kdykoli je s ním duše ve spolku“.

O této pasáži se vyplatí vážně popřemýšlet. Ukazuje nám, že ve smyslově vnímatelných předmětech je přítomno něco, co smyslově vnímatelné není. Je to zachycováno rozumovou činností. To zároveň odhaluje, že rozum není redukovatelný na smysly a tedy na nějakou tělesnou funkci. Pracuje sice v kontextu tělesnosti, vykazuje však známky přesažnosti (emergence) vůči ní. Jako by byl člověk díky rozumu „nakročen“ mimo to, co je tělesné. Platón, který tento svůj postřeh vkládá do Sokratových slov, se tohoto objevu bude důsledně držet a bude se z něj snažit vytěžit to, co podstatným způsobem přispěje k naplnění delfského požadavku apelujícího na každého z nás: „Poznej sám sebe!“ Pro řešení problému smrti a nesmrtelnosti má uvedený fakt zásadní význam.

Prozatím si stačí uvědomit, že kdyby bylo naše myšlení hmotným procesem, byly by i jeho produkty (myšlenky, poznatky, pojmy) hmotné (tělesné) a jako takové by se vyznačovaly svou nepřekročitelnou konkrétní časo-prostorovou situovaností, o níž jsme hovořili v souvislosti s lidským tělem. Ale obsahy našich myšlenek (pojmů) tuto bariéru prolamují. Důkazem toho je například tento text, který právě čtete. Sestává ze zcela konkrétních, jedinečných znaků, ale odkazuje k obsahům mé mysli (obsahy pojmů), jimiž se vztahuji k tomu, co dalece přesahuje moji konkrétní existenci usazenou na židli na Praze-14 a co se může stát obsahem mysli nesčetného počtu jiných myslících bytostí, které si ho kdekoli a kdykoli přečtou. Tím získají podíl na jeho sdíleném námětu.

Kdyby těmto myšlenkovým obsahům zmíněný přesah chyběl, tj. kdyby můj myšlenkový proces byl jen biochemickým dynamizmem v mém mozku, zůstal by spoután okovy své nesdělitelné hmotné identity v malinkém prostoru mé lebeční dutiny. A o samotných Platónových myšlenkách, který žil dávno a daleko od nás, bychom si ani nemohli nechat zdát. Již dávno by neexistovaly, protože by zanikly s rozkladem těla aténského filosofa.

PDF (formát pre tlač)