Obřad korunovace králů přesahuje pozemské hranice (závěr)

Martin R. Čejka
20. januára 2026   História   CZ, Monarchizmus

predchádzajúce časti:
Obřad korunovace králů přesahuje pozemské hranice (1. část)
Obřad korunovace králů přesahuje pozemské hranice (2. část)
Obřad korunovace králů přesahuje pozemské hranice (3. část)

***

Po korunování doprovodili biskupové krále od oltáře k trůnu a sbor zpíval responsorium: „Touhu duše jeho jsi mu vyplnil.“

Pak arcibiskup pronesl: „Od nynějška zastávej a spravuj postavení, které ti až doposud příslušelo na základě posloupnosti po tvém otci a které ti bylo dědičným právem svěřeno mocí všemohoucího Boha a naší stávající tradicí, totiž všech apoštolů a dalších svatých Božích, a čím blíže u svatých oltářů duchovenstvo uvidíš, tím více pamatuj, abys mu na patřičných místech větší úctu prokazoval, neboť tě prostředník mezi Bohem a lidmi učinil prostředníkem mezi duchovenstvem a lidem.“

Na tomto místě mu arcibiskup přikázal, aby se posadil na trůn, se slovy: „Na tomto královském stolci nechť tě utvrdí Bůh a v království věčném ti dopřeje kralovat spolu s ním Ježíš Kristus, náš Pán, Král králů a Pán pánů, jenž s Bohem Otcem…“

Pak král udělil biskupům políbení pokoje. A celý sbor duchovních, „raduje se z takového správce“, začal Te Deum. Na to lid zazpíval česky Hospodine, pomiluj ny.

Král potom před trůnem, před Bohem, duchovenstvem a lidem vyznal a sliboval: „Vyznávám a slibuji před Bohem a jeho anděly, že od nynějška a i v budoucnu budu vždy zachovávat a prosazovat spravedlnost a pokoj svaté Církve Boží a lidu, jenž mi je poddán, a to ze všech svých sil dle nejlepšího vědomí, přičemž tak budu činit s náležitým zřetelem na milosrdenství, jak k tomu co nejlépe dospějeme s pomocí našich věrných. Budu také biskupům a Božím chrámům prokazovat náležitou a kanonickou úctu a nedotknutelně zachovávat to, co bylo císaři a králi darováno nebo navráceno jim svěřeným církvím; prokazovat opatům, také hrabatům a církevním statkům náležitou úctu podle rady našich věrných. Amen.“

Následovalo požehnání korouhve: „Nakloň, Pane, svůj sluch k naší pokorné modlitbě a na přímluvu svého archanděla svatého Michaela a všech nebeských mocností nám uděl pomoc své pravice, abys, stejně jako jsi požehnal Abrahámovi vítěznému nad pěti králi a králi Davidovi, jenž vedl vítězná tažení k chvále tvého jména, ráčil požehnat a posvětit tuto korouhev a dopřej, aby ti, kdo ji ponesou na obranu Církve svaté proti zuřivosti nepřátel a budou ve tvém jménu jako věrní ochránci tvého lidu kráčet za ní, dosáhli skrze moc svatého Kříže vítězství nad svými nepřáteli a radovali se v tobě, jenž s Otcem a Duchem Svatým žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.“

Tímto samým končila vlastní korunovace.

Četlo se evangelium podle sv. Matouše: „Za onoho času farizeové odšedše radili se, kterak by Ježíše polapili v řeči. I poslali k němu učedníky své s herodiány řkouce: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a cestě Boží v pravdě učíš a nedbáš na nikoho, neboť nepatříš na osobu lidskou. Pověz nám tedy, co se tobě zdá: je dovoleno dávat daň císaři, čili nic?“ Ale Ježíš poznav zlobu jejich řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně.“ I podali mu denár. A Ježíš řekl jim: „Čí jest tento obraz i nápis?“ Řkou jemu: „Císařův.“ Tu řekl jim: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.““

Během evangelia král odložil svou korunu. Když skončilo čtení, přinesl nejvýše postavený z biskupů evangeliář králi k políbení a pak arcibiskupovi, který sloužil mši.

Zaznělo Credo a při obětování se zpívalo: „Popatř na hlas mé modlitby, Králi můj a Bože můj, neboť k tobě se modlím, Pane.“

Po obětování však páni a přední muži doprovodili krále k oltáři, přičemž před sebou nesli jeho korunu. Král přinesl jako obětní dar bílý pšeničný chléb a stříbrný pohár plný vína, případně zlato. Když kráčel k oltáři a při návratu na místo byl před králem nesen tasený meč.

Následovala tichá modlitba (secreta): „Dary obětované, prosíme, Pane, posvěť, aby se nám staly tělem a krví tvého jednorozeného syna a aby sloužily tvému služebníku, našemu králi N., ku spáse duše a zdraví těla a k plnění povinností úřadu, který mu byl z tvé milosti svěřen. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

Agnus Dei předcházelo slavnostní požehnání králi a lidu:

„Všemohoucí Bože, obohať nás radostí darů svého Ducha a dopřej našemu králi, aby požíval klidu církevního pokoje. Amen.

Dej, ať ho všude střeží a chrání tvůj svatý anděl, a je jemu i nám posilou ve svatých ctnostech. Amen.

Nechť hranice jeho království obklopuje za jeho dnů čestný mír a kamkoli se obrátí, ať síla protivníků ochabne, a kéž naše veškerá nábožnost oplývá střídmostí. Amen.

To nechť ráčí dát ten, který s Otcem i Duchem Svatým žije a kraluje na věky věků. Amen.“

Další požehnání králi:

„Nechť tě všemohoucí Bůh, jenž tě chtěl mít za správce svého lidu, posvěcuje nebeským požehnáním a učiní tě účastníkem svého věčného království. Amen.

Ať ti dopřeje slavné vítězství nad všemi viditelnými i neviditelnými nepřáteli křesťanské víry a kéž se staneš zakladatelem šťastného církevního pokoje a klidu široko daleko. Amen.

Aby tobě poddaný lid, zatímco držíš otěže království a střežíš práva křesťanského náboženství, požíval odevšad bezpečí a poklidného míru a aby tě Bůh ráčil započítat do sboru svatých a ty sis zasloužil těšit se spolu s ním ve věčné blaženosti. To nechť dá ten, jehož království a panství trvá na věky věků. Amen.“

Biskup, který podal králi k políbení evangeliář, po pozdravení Pax Domini přijal políbení pokoje od arcibiskupa sloužícího mši a předal je králi. Poté všichni ostatní biskupové, jeden po druhém, udělili políbení pokoje králi sedícímu na trůnu.

Knížata a pánové přivedli krále před oltář, kde přijal Tělo a Krev Páně z rukou arcibiskupa. (Mohlo se tak stát i po mši).

Modlitba k přijímání zněla: „Všimni si volání mého; pozoruj hlas mé modlitby, Králi můj a Bože můj, neboť k tobě se budu modlit, Pane.“

Závěrečná modlitba pak: „Toto přijímání, Pane, nechť nás očistí od viny a kéž uchrání tvého služebníka N., našeho krále, ode všech protivenství, aby dosáhl církevního klidu a pokoje a po uplynutí tohoto času dosáhl věčného dědictví. Skrze Krista…“

Tímto končila korunovace českého krále.

Jak bylo řečeno na samém počátku, nejednalo se jen o prázdná oficiální gesta, ale vše mělo králi i přítomným připomínat o řádu, který stanovil Bůh, a povinnostech z něj vyplývajících.

Krále na to upamatovávaly i modlitby při oblékání k slavnostním příležitostem. Uveďme si na závěr i tento „obřad“, který se ke korunovaci odvolával.

Ještě než se král začal oblékat, říkal žalm 2 „Proč se bouří národové“ a žalm 18 od verše „Bohoslužba Páně je svatá, potrvá na věky věků“.

Potom si oblékl nejprve tuniku se slovy: „Abych miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost, proto mě Bůh, můj Bůh, pomazal olejem radosti nad mé druhy.“

Potom si obul královské střevíce a modlil se část žalmu 118, a to verše 105 až 112, počínaje: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo…“

Potom si nasadil náramky a říkal slova žalmu 17: „Vycvičil mé ruce do zápasu, učinil takřka kovový luk z mých paží.“

Potom si vzal dalmatiku se slovy: „Oblékni mě, Pane, do pancíře spravedlnosti a zahal mě dílem síly.“

Potom si nasadil rukavice a přitom říkal: „Našel mě Pán, sluhu svého, olejem svým svatým mi pomazal ruce a jeho rámě mě bude posilovat.“

Potom prsten a říkal: „Přijmu prsten královské důstojnosti a pečeť katolické víry.“

Potom si oblékl plášť se sponou a říkal: „Pán mě oblékl do roucha zlatem tkaného a ozdobil převzácnými náhrdelníky.“

Potom si nasadil korunu a říkal: „Učinil jsi mě bezmála rovného andělu, slávou a ctí jsi mě korunoval a ustanovil nad díly rukou svých. Pomazal jsi olejem mou hlavu, plná má číše jak je vzácná a milosrdenství tvé jen bude mě provázet po všechny dny mého života.“

Potom si vzal žezlo a říkal: „Kyj tvůj a hůl tvá, ty jsou mou útěchou, hůl vedení, hůl tvého království.“

Potom jablko a říkal: „Spas lid, jejž jsi vložil do mých rukou, Pane, a požehnej svému dědictví, spravuj je a vyvyšuj navěky.“

Potom směrem k trůnu pronášel slova z První knihy Samuelovy: „Pán chudým i bohatým činí, ponižuje i povyšuje. Pozdvihuje nuzného z prachu, a z kalu chuďasa povyšuje, aby seděl vedle knížat, aby čestné místo dostal. Neboť jeho jsou stěžeje země, na které vesmír on postavil. Nohy svých svatých opatruje, hříšní však ve tmách umlkají. Věru ne svou silou může co člověk; Pán, ten své odpůrce děsí, neb na ně s nebe hromy metá, Pán soudí končiny země. A dává sílu svému králi, zdvíhá roh svého pomazaného.“

Veškeré oblékání pak zakončil žalmem 20: „Pane, z moci tvé král má radost, z pomoci tvé jásá převelice…“

Titulný ilustračný obrázok – české korunovačné klenoty, zdroj: wikimedia commons

PDF (formát pre tlač)