Konec diskuze a nástup totality -

Konec diskuze a nástup totality

Roman Cardal
30. mája 2023
  Spoločnosť   ,

Menón – symbol oficiální odbornosti

Odkaz Platónovy filosofie by byl významný a nepostradatelný i v případě, kdyby byl masivně zredukován pouze na vyzvednutí důležitosti dialogu pro lidské poznání. Jde totiž o něco tak podstatného, že se bez něj autenticky kritické myšlení nemůže obejít. Je proto užitečné si stále připomínat, jak se Platón na dialog dívá a co s tímto nástrojem kritické reflexe spojuje.

Svetlo a tma
zdroj: freepik.com

Jestliže pro některé lidi může být poznání pravdy nežádoucí a nebezpečné, je pochopitelné, že mají problém i s prostředkem, který by k odhalení pravdy mohl vést. Biblicky řečeno, mnoho lidí preferuje tmu před světlem, a proto opravdový dialog nenávidí a mají před ním strach. Platón uvádí příklad setkání Sokrata s Menónem, během něhož mezi nimi proběhl rozhovor o ctnosti. Menón byl uznávaným odborníkem, který se problematice ctností věnoval po celý svůj život a svou pověst získal hlavně díky přednáškám na toto téma. Jakožto nezpochybňovaná autorita se nikdy nemusel konfrontovat se skutečnou opozicí vůči svým názorům. Teprve když potkal Sokrata, byl nucen čelit velmi nepříjemným námitkám. Jejich vzájemný dialog vyústil v odhalení Menónovy zdánlivé odbornosti. Pod tlakem námitek se Menónovo přesvědčení, veřejné renomé a tím pádem i jeho celoživotní dílo, zhroutilo jako domeček z karet.

Správný názor“ jako výsledek „osvětné“ kampaně

Podobný osud samozřejmě hrozí každému odborníkovi, zvláště když se jím stane ne na základě kritického bádání, nýbrž prokazováním loajality vůči právě vládnoucí ideologii. V takovém případě jsme svědky strachu z dialogu a následného vyhýbání se diskuzi s opravdovými odborníky. Jsou nám předkládány názory „expertů“, kteří je však nemusí obhajovat v ostré debatě se svými oponenty. Ti se naopak označí za dezinformátory a konfrontace s nimi je odmítnuta. Každý, kdo ještě zcela nepozbyl kritického ducha však tuší, jak by taková konfrontace dopadla. Mnozí „oficiální“ experti by se nevyhnuli Menónovu údělu.

Snaha o eliminaci nežádoucích názorů z veřejného prostoru a tedy i patřičného dialogu o určitých tématech, se projevuje v jeho nahrazování monologem. Ten má dvě hlavní podoby – metodickou a rezultační. Metoda odstranění dialogických střetů spočívá v tom, že určité problémy jsou veřejnosti tzv. „vysvětlovány“. Mluví se o nezbytnosti „osvěty“, „efektivnějších kampaní za…“, zlepšení „informovanosti“. To se děje cestou reklam, propagačních videí, přednášek organizovaných neziskovými organizacemi apod. Jejich úkolem je prosadit určité názory na způsob prosté indoktrinace. Nikdy se přitom nestane, že by předkládané stanovisko bylo doprovázeno nezkreslenou formulací proti-stanoviska, z čehož by se následně mohla rozvinout opravdu zajímavá debata. Právě ji není možné v žádném případě připustit.

François-André_Vincent, Alkibiades dostáva lekcie od Sokrata
zdroj: wikimedia commons

Druhý způsob nahrazení dialogu monologem je výsledkem (rezultátem) popsaného postupu. V médiích a ve společnosti „slušných“ lidí bezkonkurenčně převládá to, co italština výstižně vyjadřuje obratem „il pensiero unico“ (jen jedna povolená „pravda“). Ať se člověk obrátí kamkoliv, ať si pustí rozhlas, televizi či pohlédne na oficiální internetové stránky, všude naráží na shodnou interpretaci dějů a událostí, o níž se ani náznakem nepochybuje. Pokud se naskytne příležitost položit nějakému „oficiálnímu“ odborníkovi kritický dotaz, zazní v odpověď více či méně dlouhý výklad utkaný z prefabrikovaných frází a floskulí, v nichž nemohou scházet odkazy ke „svobodě“, „zodpovědnosti“, „demokracii“ apod. Není za tím žádné seriózní vědění, a proto Platón tyto experty přirovnává k duté nádobě: „… jestliže se jich někdo… otáže třeba jen na nějakou maličkost z toho, o čem se mluvilo, jsou jako měděné nádoby, které, když se do nich udeří, dlouho znějí a protahují zvuk, dokud je někdo nepřidrží.

Dialog v režii nepřátel dialogu

Strach z názorové konfrontace a cílené nahrazování dialogu monologem je spojen s další strategií těch, kteří se snaží bránit spontánnímu a přirozenému pohybu myšlení. Má podobu manipulace dialogu. To znamená, že dialog je připuštěn, ale jen v předem stanovených hranicích. Před mikrofon anebo před kamery jsou pozváni odborníci na dané téma, ale diskuze nakonec ukáže, že se v zásadních pohledech nijak významně neliší. Nejpotřebnější a nejostřejší námitky vůbec nezazní. A pokud výjimečně zazní, vždy je připravena pojistka bdělého moderátora, který nositeli nežádoucích otázek a názorů neustále skáče do řeči a nedovolí, aby mohl svoji myšlenku plně rozvinout. Kritický posluchač či divák si přitom uvědomí, že zájem o nalezení pravdy je překryt jinými zájmy.

I na toto nebezpečí se v Platónově filosofii pamatuje. Můžeme se o tom přesvědčit v dialogu Fedón, který obsahuje diskuzi Sokrata s jeho přáteli na téma lidské nesmrtelnosti. Vzhledem k tomu, že Sokratova poprava se blíží, je zájem odsouzence na prokázání nesmrtelnosti člověka naprosto zásadní. A přesto vyzývá své přátele, aby jeho názory před námitkami nijak nešetřili. Doslova říká: „… jestliže mne poslechnete, budete se málo starat o Sokrata a mnohem více o pravdu.“ Jinými slovy, zásada, podle níž s ním mají diskutovat, má mít tuto podobu: magis amicus Socrates, sed magis amica veritas (Sokrates je velký přítel, avšak větší přítelkyní je pravda). Každý zájem musí ustoupit zájmu o vyjevení pravdy.

Jacques-Louis David, Smrť Sokrata
zdroj: wikimedia commons

Smysl dialogu je dán jeho účelem. Má dovést diskutující k vnitřnímu nahlédnutí toho, jak se věci mají. Proto je manipulován a odváděn od svého pravého účelu i tehdy, kdy se „argumentuje“ vyzvedáním názorů autorit. Jakmile se řekne, že „experti se shodnou na tom, že…“, je to varovné znamení, protože je to prezentováno jako důkaz, což je samozřejmě nesmysl. I kdyby byla shoda expertů na nějakém řešení oprávněná, nikdy tuto shodu nelze uvádět jako rozhodující argument. To, co je naopak třeba učinit, je seznámit posluchače a diváky s racionálním postupem, jehož prostřednictvím se k této shodě dospělo. A ten nemůže neobsahovat konfrontaci s těžkými námitkami, bez jejichž překonání nelze o nějakém racionálním a vědeckém závěru vůbec mluvit. Jak čteme na jiném místě Platónova textu, žádný závěr nemůže být přijat jako pravdivý, dokud jeho zřejmost člověka „vnitřně nedonutí“ k souhlasu. Právě ony „niternost a nutnost“ jsou důležité. Každý z nás musí příslušné pravdy nahlížet ve svém vlastním nitru nezastupitelně sám za sebe a nesmí suplovat své poznání odkazem k poznání někoho jiného (např. nějaké autority).

Podmínky pravé výměny názorů

Bez důležitosti nejsou ani podmínky, za nichž je možné opravdový dialog uskutečnit. Platón se zmiňuje o nezbytnosti společného zájmu o pravdu. Pokud lidé různých názorů neuznávají otevřený dialog jako nástroj vyjasňování stanovisek, pak se žádná smysluplná názorová výměna nemůže realizovat. Další podmínkou je rovnost diskutujících. Není důležité kdo co říká, ale co říká. I kdyby nějaké stanovisko zastával blázen a šílenec, je-li pravdivé, je třeba ho přijmout nezávisle na tom, kdo je jeho autorem. Dnes je tato podmínka bohužel systematicky opomíjena. Například už není vůbec možné doufat v otevřenou politickou diskuzi, protože na adresu kritiků vládní politiky zaznívá – dokonce i z nejvyšších politických kruhů –, že s dezoláty nikdo žádnou diskuzi nepovede. Jakmile dojde k takové degradaci opozice, ruší se nezbytná podmínka rovnosti, bez níž nemají uváděné argumenty stejnou váhu.

V neposlední řadě Platón apeluje na otevřené vyslovování toho, co diskutující strany rozděluje. Doporučuje tedy úplně opačnou strategii, než jaká je uplatňována v současném ekumenizmu, kde se vyzvedá to, co spojuje a přehlíží to, co rozděluje. Platón je nicméně přesvědčen, že rozdělení se nevyřeší přehlížením, nýbrž jen a pouze společným nahlédnutím a přijetím pravdy a následnou modifikací praktického postoje, pokud to situace vyžaduje. V tomto specifickém případě lze akceptovat drsnou Herakleitovu tezi, že (čestný) konflikt a boj je otcem pravdy.

Jelikož se diskuze mnohdy týká velmi ožehavých témat, je třeba počítat s tím, že názorové výměny rozněcují vášně a emoce. Nediskutují totiž stroje, ale lidé a ti nejsou čistě racionálními bytostmi. Jejich životy mají i emocionální rozměr, který nejde potlačit, což by nebylo ani žádoucí. Emoce mohou diskutujícího strhnout k tomu, že se začne vyjadřovat vulgárně, urážlivě a používat argumenty „ad hominem“. Je málo známé, že Platón v Zákonech požaduje prosazení zákona proti nenávisti. Na rozdíl od zákonů, kterými dnes levicoví liberálové zamořují veřejný prostor, má však na mysli zákony, které nezakazují názory, ale jen a pouze vulgární způsob vedení diskuze, která zůstává naprosto otevřená pro všechny druhy věcné argumentace. Skandální a ostudná politická figurka jménem Pavel Novotný, kterého zřejmě znají i slovenští čtenáři, by byla tímto zákonem postižena na prvním místě. Rozhodně by se nemohlo stát, že by se ve státě s takovým zákonem mohl ujmout úřadu starosty nějaké městské části, jak je naopak již nechvalným zvykem v České republice, v které je uvedená postavička starostou pražských Řeporyjí.

Memento Kýrových dětí

Myšlenková otevřenost, k níž soustavné a dlouhodobé studium Platónových dialogů přivádí, je podtržena v textu Fileba, v němž je kriticky uvažující člověk přirovnán k vrátnému, který do svého nitra vpouští všechny názory a teprve tam je podrobuje potřebnému třídění. Nechová se tedy tak, že by se nějakým názorem odmítal zabývat. Kdo některá stanoviska apriorně označuje jako nežádoucí a nehodné diskuze, nedospěje nikdy ke skutečné kritičnosti.

Za pozornost stojí i Platónova zmínka o výchově dětí perského krále Kýra, kterým jejich vychovatelé ve všem vyhovovali a nedopouštěli, aby se cokoliv stavělo do cesty jejich vůle. Když pak tyto děti dosáhly dospělosti, nebyli schopni snést jakoukoliv opozici a reagovali na ni násilně a krutě. Výchova, které se jim dostalo, z nich učinila tyrany. Něco podobného se i dnes děje lidem, kteří své myšlenky „tříbí“ jen uvnitř názorově homogenních skupin na sociálních sítích. Jakmile se setkají s námitkou, jež nesouzní s jejich přesvědčením, reagují čistě emocionálně vztekem a zuřivostí.

Sorošovsko-popperovská „otevřená společnost“

Užitečnost studia Platónových spisů, které chtějí na některých západních univerzitách zařadit mezi zakázané prameny, spočívá v tom, že nás vedou k nefalšované myšlenkové kritičnosti a otevřenosti. V této souvislosti je třeba si uvědomit, jaká mystifikace se skrývá za „otevřeností“, kterou dnes propagují levicoví, humanističtí liberálové. Právě kvůli této jejich „otevřenosti“ dochází k nástupu cenzury, ideologie a totality. Pravá dialogická otevřenost myšlení totiž předpokládá kultivované osoby, které dokáží kontrolovat své vášně a podřídit je pravidlům diskuze, v níž jde o odhalení pravdy.

Otec Otvorenej spoločnosti, George Soros
zdroj: wikimedia commons

Otevřenost, kterou propaguje sorošovská či popperovská „open society“, však stimuluje příklon k „otevřenému životnímu stylu“, tj. i k těm způsobům života, v nichž není na rozum a přirozené etické normy brán žádný zřetel. Tím pádem podporuje chování, které odmítá uznat hegemonii rozumu s jeho přirozenými zákony a řídí se naopak vášněmi jako tím, co je mnohem přirozenější a spontánnější. Lidé s takovou preferencí vstupují do dialogu pod taktovkou emocí a nejsou z principu a programově ochotni podrobovat je racionálním kriteriím, neboť v tom spatřují nežádoucí útlak ze strany jakési pochybné mocenské struktury. V takto otevřené společnosti není možné zajistit podmínky autentického dialogu, který dává prostor protistraně a implikuje připravenost k intelektuální a mravní konverzi.

Popperovská a sorošovská „otevřená společnost“ je proto kolosální fikcí, která naopak vede k etablování společnosti, v níž se skutečná diskuze (tj. opozice) netoleruje, protože uráží cítění a jinakost mnohých a nakonec v ní dochází k tomu, že se nepřizpůsobivým (tj. opozici) vnucují silou určité názory. V takových „otevřených“ poměrech není totiž pro zajištění sociální koherence a pro udržení moci vládnoucích k dispozici žádný jiný princip než síla. Společnost s uvedenými znaky je bezpochyby totalitní, byť by byla ze všech stran opěvována jako liberální, humánní a otevřená.


PODPORTE PORTÁL CHRISTIANITAS

Váš príspevok je životne dôležitý pre udržanie a ďalší rozvoj portálu.
Prosíme Vás, podporte nás sumou:

5 € 10 € 20 € 50 €

Bráňme spolu vieru, rodinu a vlasť!

PDF (formát pre tlač)

Najnovšie články

Otec Kramara vyzýva kvôli Viganovi, aby všetci katolíci „priznali farbu“ či sú katolíkmi alebo nie. Myslí skutočne všetkých? A čo si pod „katolíkom“ vlastne predstavuje?

Britský hudobný skladateľ iniciuje petíciu laikov za zachovanie tradičnej latinskej sv. omše

Nigerijskí biskupi varujú pred dohodou s EÚ, lebo umožní presadiť LGBTQ agendu a potraty

Biskup Schneider v rozhovore o svojej novej knihe s názvom Uteč pred herézou: V Cirkvi dnes vládne modernizmus odsúdený pápežom Piom X.