Ctnosti dělají svatého hrdinu

Martin R. Čejka
10. novembra 2026   Cirkev   CZ

Slovo héros označovalo ve starověké mytologii a historii výjimečnou bytost, hrdinu na pomezí mezi bohy a obyčejnými lidmi, tedy jakéhosi poloboha. Homér v Iliadě vkládá Priamovi do úst následující slova o Hektorovi: „… jako by nebyl smrtného člověka syn, spíš jako by pocházel z boha.“

Aristoteles vnesl ve své Etice pojem hrdinství do mravní oblasti a staví „nadlidskou, heroickou, božskou ctnost“ jako protipól živočišné „divokosti“, kdy člověk zcela přestává užívat svého rozumu: „Tudíž stávají-li se, jak se praví, z lidí bohové pro nadobyčejnou ctnost, bude to patrně takový nějaký stav, který se klade v protivu zvířecké divokosti“ (VII,1).

Sv. Augustin přiznává přirozené ctnosti „přeslavným hrdinům, obráncům pozemské vlasti a pravých ctitelům bohů, třebaže nepravých“ (O obci Boží I, 24), ale poukazuje, že skutečný a nejpodstatnější boj se neodehrává v pozemské rovině. Vybízí římského ducha, aby si vzal příklad ze skutečných hrdinů, mučedníků, a odvolává se přitom na Vergiliovy verše z Aeneidy: „Probuď se, je den, jako ses probudil v některých jednotlivcích, na jejichž dokonalou ctnost a dokonce muky pro pravou víru jsme hrdi; oni všude bez ustání bojovali proti nepřátelským mocnostem, zdolali je hrdinskou smrtí a tak „vlastní prolitou krví získali nám tuto vlast“.“ (II, 29)

Nejde o vnější pocty a uznání, ale o plnění Boží vůle. Sv. Augustin vysvětluje, v čem spočívá skutečná sláva: „Je-li totiž v člověku více slávychtivosti nežli bázně či lásky Boží, tu jest tato nectnost takovou nepřítelkyní zbožné víry, že Pán musel říci: „Jak můžete věřit, očekávajíce slávu jeden od druhého a nehledajíce slávy, která jest pouze od Boha?“ (Jn 5,44). Podobně praví evangelista o některých, kteří v něho uvěřili a styděli se vyznat jej veřejně: „Zamilovali si slávu lidskou více nežli Boží“ (Jn 12,43)“ (V, 14)

Ne náhodou píše sv. Tomáš Akvinský o heroických ctnostech v souvislosti s Kristovými blahoslavenstvími: „Běžná ctnost zdokonaluje člověka lidským způsobem, zatímco hrdinská ctnost mu propůjčuje nadlidskou dokonalost. Když se odvážný člověk bojí tam, kde se bát má, je to ctnost; kdyby se v takové situaci nebál, šlo by o lehkovážnost. Pokud se však již nebojí ničeho, jelikož se spoléhá na Boží pomoc, pak jde o ctnost nadlidskou nebo božskou.“ (Komentář k Mk 5, lekce 1)

Sv. Tomáš rozlišuje mezi ctnostmi občanskými (společenskými, politickými), ctnostmi zdokonalujícími a ctnostmi duše očištěné. Když pojedná o prvních, věnuje se dále zmíněným ctnostem: „Tyto ctnosti… jsou ctnostmi lidí, kteří jsou na cestě a směřují k podobnosti s Bohem; nazývají se ctnostmi zdokonalujícími. Tak například prozíravost, rozjímá-li o věcech Božích, považuje vše světské za nicotné a obrací veškeré myšlenky duše jedině k Bohu; mírnost, nakolik to přirozenost dovoluje, nedbá na potřeby těla; statečnost velí duši, aby se nehrozila přehlížet potřeby těla a povznést se k věcem nebeským; a spravedlnost spočívá v tom, že duše pně souhlasí kráčet po takto vytyčené cestě.“ (ST I-II, q. 61, a. 5). Na vyšším stupni se tytéž vlité ctnosti nazývají ctnostmi zcela očištěné duše; jsou to ctnosti velkých svatých na zemi a blažených v Nebi. „Prozíravost tehdy nevidí nic jiného než věci Boží; mírnost nezná žádné pozemské touhy; statečnost nedbá utrpení; a spravedlnost, napodobujíc božskou mysl, je s ní spojena věčným svazkem smlouvou.“ (Ibidem)

Tradiční katolické učení o hrdinských ctnostech shrnul kardinál Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV., ve svém slavném díle De servorum Dei beatificatione et beatorum canonizatione („O blahořečení služebníků Božích a svatořečení blahoslavených“) následovně: „K prokázání či zjevnosti hrdinské ctnosti je zapotřebí čtvero věcí: 1. předmět či skutek musí být obtížný, přesahující běžné lidské síly; 2. skutky musí být konány pohotově a s lehkostí, s plnou vládou nad vlastními přirozenými sklony; 3. musí být konány se svatou radostí, a to z nadpřirozených pohnutek 4. musí být konány poměrně často, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost.“ (kniha III, kap. 21)

Hrdinský stupeň ctnosti tedy převyšuje běžný způsob jednání, které je samo o sobě ctnostné. O hrdinské ctnosti lze hovořit tehdy, když člověk plní všechny své povinnosti s lehkostí a bezprostředně i za obzvláště obtížných okolností.

Jednotlivé uvedené známky je třeba chápat ve vztahu k dané osobě, čili s ohledem na věk, tělesné a duševní předpoklady, společenské postavení a možnosti atd. Něco jiného například převyšuje běžné síly desetiletého dítěte a plně dospělého člověka.

Druhá známka pohotovost a lehkost se týkají především tzv. vyšší části duše (ducha), přičemž nevylučuje obtíže nižší části duše zaměřené na bezprostřední život, což ukazuje tajemství Kristova utrpení v Getsemanské zahradě. Aby byla například oběť úplná, musí být spojena s utrpením a překonáváním značných těžkostí, hrdinská láska je ovšem dokáže pohotově překonat.

Stejně tak se svatá radost týká samotné oběti a nevylučuje duševní bolest či zármutek, někdy ji dokonce doprovází hluboká sklíčenost, která je však nábožně odevzdávána Bohu. Radost z toho, že člověk trpí pro Boha, často s rostoucím utrpením ještě sílí, a právě proto je znamením mimořádně velké milosti.

Čtvrtá známka, tedy časté konání takovýchto skutků, kdykoliv si to situace žádá, představuje potvrzení předchozích známek a dosvědčuje, že se jedná o ctnost, která je skutečně hrdinská a prozkoušená.

Hrdinský stupeň ctnosti se samozřejmě nejzřetelněji projevuje v mučednictví podstoupeném pro víru a z lásky k Bohu. Ale život samotného Pána Ježíše navýsost jasně ukazuje, že takový stupeň ctností je možný v i každodenním jednání. Kristova pokora, mírnost, obětavost, velkodušnost a především jeho nesmírná láska Pastýře duší, který je ochoten položit za druhé svůj život, jsou zde nejvyšším vzorem.

Hrdinská ctnost samozřejmě ještě výrazněji než běžná ctnost ztělesňuje „zlatý střed“, či snad přesněji „horský hřeben“ mezi dvěma krajnostmi v podobě neřestí (nedostatkem, přemírou). Neboť s tím jak ctnost stoupá, se povznáší i její střed. Křesťanský hrdina je pokorný, je skutečně dítětem Božím, které neustále vzhlíží ke svému Otci. V tomto ohledu se výrazně liší od hrdiny, který si je vědom vlastní síly a usiluje o velké činy na základě vlastní ctižádosti.

Je přirozené, že člověk má na základě své povahy a svých sklonů jisté předpoklady k určitým ctnostem, přičemž jiné mu činí obtíže. Skutečně ctnostný život spočívá v rovnováze či harmonii, a to alespoň takové, aby nedostatek v určitých ctnostech nebyl na překážku jiným. Proto je ctnost v hrdinském stupni možná pouze tehdy, pokud jsou ostatní přítomné v úměrném stupni alespoň in praeparatione animi („v připravenosti ducha“), tj. takovým způsobem, že je lze naplňovat, nastane-li k tomu příležitost.

Bůh, který v sobě sjednocuje všechny dokonalosti, může způsobit, aby i jeho děti sjednotily ctnosti ve svých životech. Sv. Pavel to krásně ukazuje v souvislosti s láskou, kterou Duch Svatý vlévá do srdcí: „Láska je shovívavá a dobrotivá, láska nezávidí, nechlubí se a nevyvyšuje se, není ctižádostivá, nehledá svůj prospěch, neroztrpčuje se, nepřemýšlí o zlém, neraduje se z bezpráví, nýbrž se raduje s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno přetrpí.“ (1Kor 13,4‒7)

Kardinál Lambertini píše: „Hrdinský stupeň, v pravém smyslu slova, vyžaduje spojení všech mravních ctností, a ačkoli pohané vynikali v té či oné ctnosti, jako třeba láska k vlasti, není zřejmé, že by dosáhli hrdinského stupně v pravém smyslu slova, jehož si nelze představit bez velké lásky k Bohu a bližnímu a dalších ctností, které lásku doprovázejí.“ (op. cit., kap. 20)

Díky tomu lze mj. rozlišovat mezi pravými a falešnými mučedníky. Ti druzí snášejí svá muka s pýchou a zatvrzelostí v omylu, zatímco pouze praví mučedníci spojují hrdinskou statečnost s mírností, která je po vzoru Pána Ježíše vede k modlitbě za své mučitele. Praví mučedníci, jako byl například sv. Štěpán, ztělesňují čtyři výše zmíněné známky hrdinské ctnosti: konat velmi obtížné skutky, pohotově, se svatou radostí, a to pokaždé, když to okolnosti vyžadují.

PDF (formát pre tlač)