Zajímavý pohled Tomáše Akvinského na počátky filosofie

Roman Cardal
11. júla 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Lidská přirozenost a vývoj filosofického poznání

Tomáš Akvinský si v jednom svém textu všímá toho, jakým způsobem se rozvíjelo myšlení antických filosofů. Prvním z nich byl Tháles, za ním následovali Anaximenes, Anaximandros, Herakleitos, Parmenides, Zenón, Pythagoras, Empedokles, Anaxagoras, Leukipos, Demokritos a další. Myšlenkové pozice těchto autorů nepředstavují nějakou hladce vzestupnou křivku, ale v zásadě lze nalézt určitý interpretační klíč, v jehož světle se nám tento proces zpřehlední.

Tomáš Akvinský odhaluje zákonitost, kterou vyjadřuje následnými slovy: secundum ordinem cognitionis humanae processerunt antiqui philosophi in consideratione naturae rerum (při zvažování přirozenosti věcí postupovali antičtí filosofové podle řádu lidského poznání).

Co se míní tímto řádem lidského poznání a proč uvedení myslitelé postupovali v souladu s ním? Odpověď na druhou otázku zní, že se u nich nejednalo o nějakou promyšlenou strategii, o dobře zváženou metodu, kterou by vyhodnotili jako přiměřenou pro poznávání bytostné povahy věcí. Naopak, ubírali se touto cestou, protože ještě žádnou zvláštní metodu filosofického hledání neznali. Můžeme říct, že postupovali zcela spontánně, tj. prováděli analýzu toho, co se jevilo jejich smyslům.

Tím přicházíme k zodpovězení první otázky. Řádem lidského poznání má Tomáš na mysli jeho dynamiku, která je závislá na přirozenosti samotného člověka. Jelikož je člověk duchovně-tělesnou bytostí, má to dopad i v oblasti jeho poznání. Lidský rozum pracuje ve vazbě na smysly a jeho činnost je jimi podstatným způsobem podmíněna. Nejprve se nám věci ukazují v tom, co je bezprostředně smyslově vnímatelné (viditelné, hmatatelné, slyšitelné, cítitelné a chutnatelné) a teprve poté dospíváme aplikací rozumu na tyto smyslové údaje k poznání toho, co je pro danou věc podstatné a tedy nutné a neproměnné. Přesně podle tohoto vzoru se odvíjely základní etapy filosofického myšlení.

Počáteční kroky za hranice smyslového vnímání

První filosofové zaměřovali svou pozornost na smyslově vnímatelný svět a vykreslovali jeho principy (archai) opět pomocí toho, co lze smyslově percipovat (např. země, voda, vzduch oheň jako prvopočátky, z nichž se všechno rodí, z nichž je vše utvořeno a do nichž se vše vrací). Nikdo z nich svým myšlením nedokázal prolomit bariéru smyslovosti, a třebaže pátrali po podstatných dimenzích reality, pohybovali se pouze v rovině případkových (akcidentálních, nepodstatných) určení.

Časem se ale objevili filosofové, kteří slovy Tomáše Akvinského substantiales formas aliquatenus coeperunt considerare (začali jistým způsobem uvažovat o podstatných určeních věcí). První průnik za hranice smyslovosti bývá připisován Pythagorovi, který spatřoval podstatu věcí v matematických strukturách. Jeho následníci pokračovali v tomto novém směru. Jak je patrné, matematická struktura už smyslově vnímatelná není, nemá žádnou barvu, váhu, chuť apod. Kromě Parmenida však uvádění myslitelé zůstali pod úrovní nejvyšších filosofických možností, protože zkoumali principy (původ) pouze partikulárních určení. Byli takzvanými pluralisty, tj. vysvětlovali poslední základ mnohých věcí prostřednictvím mnohých principů.

Zásadní zlom v interpretaci skutečnosti

Až později se objevili filosofové, kterým se podařilo ještě výrazněji posunout hranice lidského poznání. Tomáš Akvinský to popisuje překvapivými slovy: Plato, Aristoteles et eorum sequaces, pervenerunt ad considerationem ipsius esse universalis et ideo ipsi soli poserunt aliquam universalem causam rerum, a qua omnia alia in esse prodirent (Platón, Aristoteles a jejich následníci dospěli k úvaze o samotném univerzálním bytí a tak pouze oni kladli univerzální příčinu věcí, z níž všechno ostatní vyšlo do svého bytí).

Překvapivost tohoto Tomášova hodnocení spočívá v tom, že zmíněným filosofům připisuje odhalení skutečnosti, která zapříčiňuje ne jen změny, nýbrž samotné bytí všech konečných věcí. Takové příčinné působení se ve filosofii nazývá stvoření a právě to je důvod údivu, který nás při četbě těchto řádků přepadne. Vždyť mezi odborníky na tuto záležitost panuje jednoznačná shoda, že stvoření je pravdou biblického původu a Platón s Aristotelem nebyli s tímto literárním pramenem nijak obeznámeni. Rozbor jejich děl navíc ukazuje, že se k objevu stvoření nepromysleli, že zůstali stát „na půli cesty“. Oba se sice pozvedli k úvahám o poslední příčině všech věcí, ale tu pojímali na způsob činitele, který působí na něco od něj nezapříčiněného (např. věčná materie). Nebyla tudíž autorem celého bytí vzniklých skutečností.

Tento problém je velmi zajímavý a fascinující. Domnívám se, že naznačený obecně sdílený závěr odborníků (znalců Platónova a Aristotelova myšlení) nelze přijímat bez výhrad. Jak budeme mít možnost ukázat v nějakém jiném příspěvku, oba dva antičtí filosofové (a zvláště Platón), se k pravdě o stvoření přiblížili mnohem více, než se běžně předpokládá. Jedna věc jsou explicitní formulace v jejich textech, druhá věc jsou jimi nevytěžené implikace pojmů, s nimiž pracovali. Pokud se zaměříme právě na ně, čeká nás nemalé překvapení. Možná i s ohledem na ně Tomáš Akvinský formuloval svoji odvážnou tezi.

První je poslední a poslední první

Tomášova interpretace chodu dějin antické filosofie nás ale může podnítit k jinému druhu úvahy. Je dobré si všimnout jeho uvědomění, že naše poznávání skutečnosti je podmíněno poměry, jež vládnou mezi našimi poznávacími schopnostmi. Smysly nás uvádějí do bezprostředního kontaktu s hmotnou realitou, rozum je nám schopen zprostředkovat poznatky, které jsou pro nás bezprostředně nedostupné. To kromě jiného znamená, že kauzální poměry ve skutečnosti se v našem lidském vědomí mohou jevit obráceně. Pro nás jsou empiricky dostupná data primární, kdežto rozumově odhalitelné dimenze hmotné skutečnosti sekundární (tj. poznávané až poté, co se seznámíme s empirickými údaji).

Kdybychom soudili, že tento poměr mezi primárním a sekundárním v našem poznání reflektuje kauzální vztah v realitě, tedy že hmotný rozměr věcí je bytostným základem a příčinou toho, co objevujeme až následně a nazýváme přirozeností věcí, dopustili bychom se omylu, v němž vztahy charakterizující posloupnost v oblasti našeho poznání projektujeme do skutečnosti a tím její strukturu modelujeme podle struktury lidské přirozenosti. Šlo by o jakési antropomorfní a antropocentrické chápání skutečnosti.

Jak ale věděl Aristoteles a po něm i Tomáš Akvinský, tato chyba by měla fatální důsledky. Hegelova filosofie je toho konkrétním dokladem. Aristoteles i Tomáš nás upozorňují, že to, co je pro nás prvotní je z bytostného hlediska druhotné a naopak, to, co je pro nás druhotné (poznatelné až následně), je z bytostného hlediska prvotní. Proto přílišný důraz na hodnotu bezprostředního chápání skutečnosti vede nutně k povrchnosti.

Díky znalosti aristotelsko-tomistické filosofie můžeme dobře nahlédnout, proč moderní antropocentrizmus přivádí filosofy k zákonité absolutizaci a zpodstatňování toho, co absolutní a podstatné vůbec není. Je to například patrné na novověké absolutizaci empirického přístupu. V něm se některá empiricky vykazatelná fakta prohlašují za podstatná v ontologickém smyslu, což je však principiální chyba, která staví celé lidské poznání doslova na hlavu.

PDF (formát pre tlač)