Klasický test inteligence

Roman Cardal
18. júla 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Kriteria inteligence

Existují různé druhy testů inteligence, jimiž se dá zjišťovat výše inteligenčního kvocientu těch, kteří se těmto testům podrobí. Je však důležité si uvědomit, že přitom vše závisí na tom, jakým způsobem se stanovují kriteria úrovně inteligence. Nebylo by jistě příliš inteligentní stanovovat stupně inteligence, pokud není vyjasněno, co inteligence vlastně je.

Vynořuje se tedy otázka, kdo je kompetentní pro předložení definice „inteligence“. Je jím logik, matematik nebo fyzik? V každém případě to musí být odborník, který se zabývá myšlením nakolik je myšlením. Proto se ukazuje, že takového odborníka nemůžeme hledat mezi fyziky, chemiky, biology či jinými odborníky, kteří mají svou kvalifikaci vždy jen v nějakém speciálním odvětví. Fyzik jakožto fyzik není schopen odhalit, co je inteligence, jelikož ji používá jen v rámci své disciplíny. Ale inteligence se uplatňuje nejen ve fyzice, nýbrž i v bezpočtu jiných oborů. Tato úvaha platí pro každého specialistu – o tom, co je to inteligence, nám žádný z nich nic neřekne.

Někdo by se mohl podivovat, proč hledanou kompetenci nesvěřit matematikům. Inteligence se jim mnohdy připisuje v obzvláštním smyslu. V moderní době se navíc ukázalo, že míra vědeckosti jednotlivých věd bývá poměřována mírou, v jaké tyto vědy používají a využívají matematické metody. Od matematiků bychom proto měli mnohem více než od kohokoli jiného očekávat, že správně určí kriteria inteligence. Takové očekávání je ale liché. Matematik pracuje a má zkušenost pouze s inteligencí matematickou, ne s inteligencí v celém jejím rozsahu. V matematice se neuskutečňuje prototyp inteligence. Existují nematematické obory, jejichž metody nejsou matematizovatelné (např. psychologie), a v nichž se i přesto postupuje inteligentně (vědecky).

Tím byla ze hry vyřazena většina myslitelů, kteří se s nepopiratelnou kompetencí zabývají svými speciálními obory. Kdo tedy ještě zbývá? Nabízejí se logikové. Logik poznává zákony, které garantují správnost (konzistenci) myšlení. V případě, kdy dojde k porušení logických zákonů, přestává být myšlení inteligentní. Je tedy možné stanovit kriteria inteligence prostřednictvím logických zákonitostí? Ani zde nebudeme úspěšní. Platnost logických zákonů je sice nutnou podmínkou inteligentního myšlenkového postupu, nikoli však dostatečnou. Myšlení a inteligenci nelze redukovat na logiku. Logika inteligenci umožňuje, ale nedefinuje ji.

Inteligence ve filosofii

Jediný myslitel, který je schopen ukázat, co je to inteligence v nejhlubším smyslu slova, je filosof. Filosof zkoumá, jaké jsou vlastní předměty jednotlivých poznávacích schopností člověka. Vlastním předmětem sluchu je auditivní rozměr skutečnosti. Vlastním předmětem zraku je barevnost hmotné reality. Vlastní předměty jednotlivých poznávacích schopností jsou základem, na němž tyto schopnosti operují. Zrak vnímá vše, co vnímá, na základě barev. Prostřednictvím barev se stávají viditelné i ty dimenze skutečnosti, které samy o sobě nejsou barvami – např. rozměry a tvary předmětů. Kdyby tyto předměty byly bezbarvé, zrak by je nemohl zachytit. Každému z nás se někdy stalo, že narazil do skleněných dveří, které byly tak dokonale čisté, že jsme neviděli je, ale jen barevné předměty za nimi. V bezbarvé skutečnosti se zrak nemá čeho „chytit“.

Klasická aristotelsko-tomistická filosofie dokazuje, že vlastním předmětem lidské inteligence je jsoucno (tj. skutečnost, realita). Pouze na základě skutečnosti chápeme vše ostatní. Stačí se zamyslet nad otázkami malých dětí, v nichž se projevuje nejhlubší povaha inteligence. Tyto děti se ptají: „Tati, mami, co je to? Proč je to?“ Dívají se okolo sebe a v jejich mysli se spontánně rodí tyto otázky. Jimi, jejich prostřednictvím se chtějí dopátrat, co věci jsou, proč jsou, proč jsou takové, jaké jsou a ne jiné atd.

Myšlenkově tedy míří na jsoucnost, skutečnost věcí. Skutečnost je to, co je jakýmkoliv způsobem. Skutečnost neboli jsoucnost věcí a osob je něčím tak základním, že ji definujeme takřka tautologicky, protože ji nemůžeme objasnit na základě něčeho ještě jasnějšího. Skutečnost/jsoucnost je naopak tím, čím se vše ostatní objasňuje a ozřejmuje. Výše zmíněné dětské otázky jsou vlastně světly, které k myšlení probuzené dítě zaměřuje na to, co mu není jasné. Prvky, z nichž tyto otázky sestávají (co, proč, je, to) nejsou nijak dotazovány, protože jsou ve vědomí dítěte něčím přirozeně jasným. Aristotelsko-tomistická filosofie zde hovoří o přirozeném světle rozumu, jenž spočívá v nereflektovaném pojmu jsoucna (skutečnosti, reality).

Pojem skutečnosti (jsoucna, reality) je pro lidskou inteligenci tak základní, že je bez něj její fungování nemyslitelné. Naprosto všechny pojmy implikují pojem jsoucna, pojem nicoty se stanovuje rovněž v závislosti na pojmu jsoucna jako jeho negace. Co se chce inteligentní bytost použitím tohoto poznávacího prostředku dozvědět? Něco o skutečnosti, na jejíž jednotlivé momenty se její otázky obrací. Skutečnost je něco velmi zvláštního, neboť na ní narážíme úplně všude. Skutečností je poznávající subjekt, skutečností jsou poznávané předměty, skutečností je i médium (prostředek) poznání. Poznávání skutečnosti ze strany inteligentní bytosti se dá charakterizovat slovy žalmu: „Propast volá propast“. Skutečnost je něčím tak „širokým“, že do sebe zahrnuje úplně vše a něčím tak „hlubokým“, že proniká všechny dimenze existujících věcí a osob.

Ze stínu do plného světla

Vše-rozsáhlost (transcendentalita) a vše-pronikavost skutečnosti vysvětluje, proč se s ní setkáváme všude v bezpočtu forem a podob. Autentickým výkonem inteligence je ale poznání, že skutečnost v nejpůvodnějším smyslu slova není redukovatelná ani na jednotlivé reality, z nichž Vesmír sestává, ani na jejich soubor. Čím tedy skutečnost vposledku je? To není bezprostředně vůbec patrné a hlavním úkolem inteligence je odhalit to. Jelikož se vždy setkáváme s nějakou skutečností, většinou ji považujeme za banální fakt, nad nímž se není nutné hlouběji zamýšlet. Skutečnost je nicméně vlastním předmětem inteligence a její jasnost (samo-zřejmost) je pouze počáteční a neúplná. Skutečnost světa, v němž žijeme, je přirovnatelná k šerosvitu.

Přirozená touha a žízeň po poznání je přirozenou žízní a touhou po skutečnosti v její poslední projasněnosti. Míra, v jaké rozumná bytost postupuje při objasňování toho, co skutečnost vposledku je, je pravou mírou její inteligence. Kdo se v tomto hledání zastaví jen u partikulárních jsoucen, která jsou zkoumána speciálními disciplínami, je teprve na začátku. Lze být sice inteligentním logikem, matematikem, fyzikem atd., ale pravou inteligenci získáváme teprve vzestupem na úroveň filosofie. Většina dnešních lidí se tomuto závěru směje, ale již to je test, který mnoho vypovídá o jejich inteligenci.

PDF (formát pre tlač)