Filosofie dává nebanální odpovědi na banální otázky

Roman Cardal
25. júla 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Námitka „nečistých“

Filosofové jsou často obviňováni z toho, že nerozumí životu běžného člověka, protože se zabývají otázkami, které jsou od konkrétních problémů většiny lidí velmi vzdálené. Vzorovým způsobem toto hodnocení filosofů a jejich počínání představuje Platón, když se zmiňuje o pádu prvního filosofa Tháleta do studny během jeho kontemplace nebeských těles. Tento známý příběh má ukázat, jak se pro „do dáli“ zahleděné filosofy stávají nejběžnější skutečnosti každodenního života kamenem úrazu. Vidí sice to, co je zrakům většiny lidí skryté, ale nevyznají se v tom, v čem se orientují dokonce už i malé děti praktických rodičů.

Během dějin bylo samozřejmě podniknuta řada pokusů o obhajobu filosofické činnosti v rámci lidského života. Možná se jedná o pokusy marné, protože, jak píše výše zmíněný řecký myslitel a ve shodě s ním sděluje i křesťanské poselství, člověk se musí nacházet ve zvláštním vnitřním rozpoložení, aby se voláním moudrosti nechal oslovit. Nábožensky se tomuto rozpoložení říká čistota srdce, filosoficky čistota myšlení a cítění. Dokud v srdci člověka, v jeho myšlení a cítění existují určité překážky, není schopen vidět to, co se vnitřnímu zraku čistých ukazuje ve své pravé podobě. Proto jak v náboženství tak i ve filosofii hrál vždy obrovskou roli proces očišťování, jímž jsou ony překážky postupně odstraňovány.

Zdánlivá neproblematičnost existence věcí

Vykreslování filosofie jako disciplíny, která vidí to, co je daleko za hranicemi obzoru běžných lidí, je její nešťastnou karikaturou. Filosof totiž hledí na úplně stejnou skutečnost jako ti, kdo se filosofii nevěnují. V ní a prostřednictvím jí vidí něco víc než ostatní, ale o jeho výlučném zájmu o „mimo-světskou“ realitu nemůže být řeč. Ve většině spisech věnovaných dějinám filosofie jsou z této nepatřičnosti pravidelně obviňováni Platón se svými následníky, ale nic není vzdálenější pravdě než tato nešťastná interpretace platónského světa idejí.

Filosof, který prošel školou velkých aténských mistrů, se na každého z nás obrací otázkou: mluvíte dnes a denně o nějaké skutečnosti – o těchto věcech, o těchto lidech, o těchto událostech. Víte však vůbec, co je to skutečnost? Tato otázka se snadno zodpovídá následně: skutečností jsou právě tyto věci, tito lidé a tyto události. Jde o část skutečnosti, o tu oblast, s níž máme naši zkušenost. Chceme-li ale podat vyčerpávající odpověď, pak musíme říct, že skutečnost je soubor všeho, co existuje (tedy všech věcí, živých bytostí a dějů). Jde o něco tak banálního, že se tím nemá vůbec cenu nějak podrobněji zabývat.

Myšlení většiny lidí se proto orientuje na to, co je konkrétně dané a z principu smyslově vnímatelné a abstrakce filosofie se ocitá mimo jejich zájem. Ty jsou totiž považovány za něco neskutečného, za pouhé fikce zrozené v hlavách myslitelů, kteří se z nějakého důvodu odcizili konkrétní realitě, jež na nás doléhá v naší zkušenosti. Fakt je ovšem ten, že možná i krátká návštěva u nějakého starého mistra filosofie by mohla některé jedince přivést k náhledu, že pohyb myšlení v rámci pouhé zkušenosti je podobný pohybu vězně po dvorku káznice.

Co je skutečnost, v níž žijeme?

Zamysleme se společně nad tím, co v jednom ze svých tzv. dialektických dialogů říká Platón. Obrací se k myslitelům, kteří ho předcházeli a kteří pátrali po tom, co je ve skutečnosti nejzákladnější a co tedy skutečnost v pravém smyslu je. Například atomisté tvrdili, že v základě všeho, co vidíme, slyšíme, cítíme, chutnáme a hmatáme, je pohyb atomů, který v našich poznávacích schopnostech vytváří dojem, že existují neměnné, stabilní věci se svými vlastnostmi – rozměry, barvami, konzistencí, teplotou atd. Podle nich byla podoba světa, tak jak se nám jeví, pouze zdánlivá. V tom smyslu, že se nám věci světa zdají být autentickou skutečností, zatímco jde jen o projev (tj. jev, zdání) toho, co skutečně a v pravém smyslu je – atomy s jejich pohybem. Tento myšlenkový průnik od toho, co se pouze jeví k tomu, co skutečně je, nazývali hledáním arché, tj. hledáním toho, co je primární rovinou reality. Smyslově vnímanou realitu a její obraz v mysli tito filosofové chápali jako druhotnou a odvozenou. Její odvozenost byla dána tím, že vznikala působením autentické skutečnosti (atomů v pohybu) na naše poznávací schopnosti, čímž v našem vědomí povstával jev, který většině lidí mylně připadá jako skutečnost, za níž (k jejímuž základu) již nelze jít, za níž již není třeba nic hledat.

Náš starý mistr ale namítá: i když se domníváte, že existuje pouze nějaká jedna skutečnost (monismus) anebo že existuje vícero skutečností (pluralismus), vždy mluvíte o principu či principech, které jsou (jsou skutečné, jsou skutečností). A to je problém, který přehlížíte. Když vyloučíme absolutní monizmus, který je rozporný (prokazatelně existuje pluralita myslících subjektů, protože kdyby byly protikladné názory zastávány jedním subjektem-skutečností, tato skutečnost by myslela rozporně, což je nemožné. Rozporné myšlení je nemyšlení. Existenci myšlení lze však popřít pouze myšlením, takže se jedná o nezvratitelný fakt. Zbývá tedy pluralizmus – existence vícero skutečností).

A tady na nás čeká to, co se dá bez přehánění nazvat tajemství skutečnosti. Když se totiž zeptáme, co vlastně skutečnost je, nemůžeme se spokojit s pouhým odkazem ke všem věcem, živým bytostem a dějům, z nichž celek skutečnosti sestává. Proč ne? Protože soubor (množina) všeho existujícího je sice skutečností, skutečností je ale i každá část tohoto souboru. Ač to tak na první pohled nevypadá, je to hodně překvapivé zjištění! Pojem skutečnosti se vypovídá jak o celku existujících realit, tak i o jedné každé z nich (o každé části tohoto souboru-celku).

Nepostradatelnost meta-matematické racionality

Kdo by zde chtěl uplatnit logiku množin, musel by konstatovat, že pojem jsoucna je v sobě rozporný. V případě množin totiž není možné vypovídat to, co označuje celek, o tom, co označuje jeho části, protože pak by tato výpověď (predikát) označoval celek i část zároveň. Když se nicméně přesuneme z roviny množin na rovinu ontologie, situace se mění. Je to možné ilustrovat na samotném příkladu množiny. Množina jako soubor prvků je něčím, co existuje (přinejmenším v mysli člověka) a totéž platí i o jejích prvcích – i ony jsou něčím, co existuje. Jaký závěr z toho vyvozuje eminentní filosofická mysl Platónova? To, že skutečnost není myslitelná tímto typem matematické racionality, neboť není redukovatelná ani na soubor existujících jsoucen ani na žádné jednotlivé z nich.

Skutečnost je sice také tento člověk, tento kámen, tento svit, tento zvuk, tento běh atd, je také jejich celkovým souborem, ale v posledku je něčím víc, je vůči všemu tomuto přesažná. Kdyby totiž byla jenom souborem (množinou) všeho jsoucího, nebyla by vypovídatelná o jeho částech a ty by tím pádem přestaly být skutečné. Kdyby byla jenom jedním každým konkrétním jsoucnem, nebyla by vypovídatelná o jejich souboru (množině, celku) a i on by tak pozbyl svou jsoucnost. Kdyby byla souborem i jeho částmi bez přesahu obou těchto rozměrů, byla by rozporná.

V logice známe pojmy vypovídatelné kolektivně (např. vojsko) a pojmy vypovídatelné distributivně (např. voják). Je jasné, že voják není vojsko a naopak, neboli že jednotlivou skutečnost nemohu vypovídat o souboru takových skutečností a naopak. U pojmu skutečnosti to možné je. Je konkrétní i obecný zároveň. Tomáš Akvinský říká, že ačkoliv je pojem skutečnosti nejobecnější, přesto se vypovídá konkrétně. Je konkrétní obecninou a obecnou konkrétností. Jinými slovy, jde o velké tajemství, které nelze odbýt tím, že se jedná o něco abstraktního a neživotně obecného. Je totiž zároveň tím nejkonkrétnějším, co si dokážeme představit a co dokážeme myslet.

Suverenita vědců, kteří sebevědomě poučují neznalou veřejnost, co je to skutečnost (hmota s její strukturou, energie atd.) by se měla zastavit na této hranici, za níž se realita ukazuje jinak, než jak jsou na to zvyklí díky jim vlastní racionalitě, která se vyznačuje zcela jednoznačnými pojmy. Dokud to neučiní, pravá povaha skutečnosti jim zůstává nepřístupná. I kdybychom jako příklad skutečnosti jmenovali bezpočet konkrétních věcí, živých bytostí a dějů, nešlo by do nich celou skutečnost „vtěsnat“. Vždy by také a především byla něčím, co vše nám známé přesahuje. Má-li něco budit naší zvědavost či lépe zvídavost, pak by to měla být na prvním místě pravá skutečnost toho, co nás obklopuje a toho, čím jsme my samotní. Bez filosofie tuto zvídavost uspokojit nejde.

PDF (formát pre tlač)