Žít věčně? Pozor na svůdnou odpověď!

Roman Cardal
4. apríla 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Neuhasitelná touha po životě

Lidská touha po životě se projevuje mnoha způsoby, ale jejím nejsilnějším výrazem je horror mortis, hrůza ze smrti. Jedna z klasických filosofických teorií tvrdí, že zlo je scházením (privací) dobra, které by zlem stižená bytost měla mít. To, že člověk nemá křídla, nepředstavuje žádné zlo, protože lidské bytosti křídla nenáleží. Není totiž živočichem, který je svou přirozeností určen k létání v povětří. Z tohoto důvodu nelze říct, že by mu křídla scházela. Nepřítomnost křídel je naopak zlem pro orla, protože ten je svou přirozeností určen k pohybu ve vzduchu a podobně je tomu i v případě, kdy člověk nemá ruku. Jakožto člověk má totiž ruce mít. Naznačené příklady scházení něčeho jsou pro příslušné bytosti zlem proto, že jim znemožňují rozvinout plně jejich činnost v souladu s tím, čím jsou. Jsou nedostatkem, který se staví do cesty realizace jejich životů.

V závislosti na míře takového nedostatku se tedy rozlišuje i míra zla, jímž daná skutečnost trpí. Zmíněné scházení ruky je sice pro člověka citelným omezením možností jeho činnosti, avšak i za těchto okolností může prožít plnohodnotný život. Je-li ale například zbaven svobody, jedná se o ztrátu nepoměrně větší a závažnější. Svoboda je natolik podstatnou součástí lidské existence, že její negace představuje útok na samotné jádro rozumného tvora. Řadí se mezi ta nejhroznější zla, která mohou člověka stihnout. Ztráta svobody ho však nezbavuje života a dokud žije, může mít naději, že ztracenou svobodu opět někdy získá zpět a navrátí se k plné a plnohodnotné existenci, k níž je jako člověk svou bytostnou povahou povolán.

Jedná-li se o smrt, dochází k eliminaci i této naděje. Na rozdíl od upření svobody zasahuje smrt člověka mnohem hlouběji – odnímá mu samotný život. Všechna jiná zla jsou méně radikální, protože nepronikají až k samotnému kořenu (radix) všech přirozených lidských dober, tj. k samotné existenci a životu člověka. Ztratí-li člověk život, ztrácí úplně všechno a je zbaven nezbytné podmínky pro účast na jakémkoliv dobru. Proto se smrt hodnotí jako summum malum, jako největší zlo, které na nás může dopadnout.

Pozitivnost lidského života

Základní pozitivita lidské existence se potvrzuje každodenně ve snaze unikat před vším, co ji umenšuje a poškozuje. Nikdo neškodí dobrovolně sám sobě a pokud tak činí, není motivem jeho jednání zlo, které by si pro sebe přál, nýbrž dobro, jehož vedlejší účinky jsou negativní. Kuřák, alkoholik a konzument drog nezamýšlí poškození a ztrátu vlastního zdraví. Je motivován benefity, které mu tyto látky přinášejí. Jejich záporný vliv na fyzické i psychické zdraví tuto motivaci nepřevažuje, protože se projevuje většinou až se zpožděním. A i když se negativní důsledky jejich konzumace nakonec vynoří, často nedokážou člověka přimět ke změně chování, poněvadž psychologický tlak návyku je příliš silný.

Kuřák, alkoholik a drogově závislý se nechtějí zabít. Naopak. Kouří, pijí a berou drogy proto, aby svůj život plný problémů mohli snášet, aby i navzdory překážkám a bolestem mohli žít dál. Je to podobné příslovečnému shazování luxusního nákladu z lodě do rozbouřeného moře. Tak i v životě někteří raději obětují své zdraví, aby je bouře života neposlala ke dnu. Kdo se chce opravdu zabít, spatřuje ve smrti dobro a nevolí tak dlouhou a navíc finančně poměrně náročnou okliku. Vrhne se do náruče smrti hned, vezme si život jedním sebevražedným úkonem. Doufá, že se tím zbaví veškerého zla, třebaže cenou za to je i zbavení se možnosti účasti na jakémkoliv dobru.

O základní pozitivitě života svědčí touhy, které mnohdy spontánně vyjadřujeme. Nejraději bychom si zachovali jeho mladickou plnost. Proto nostalgicky vzpomínáme na mládí, v němž jsme byli silní a vitální. V takovém stavu bychom se chtěli nacházet stále. Nakonec nám však nezbývá než podrobit se nutnosti stárnutí, ztráty zdraví a konečného odchodu ze života. Realisté konstatují, že takový lidský život prostě je a nedá se tím nic dělat. Je to zkrátka náš nevyhnutelný úděl. Ale sen o nesmrtelnosti v nás navzdory tomu všemu žije dál.

Nesmrtelnost není pro tento svět

Naděje na jeho uskutečnění se dnes spojují s vývojem lékařské vědy. V ní se kromě jiného pracuje na projektu zpomalování stárnutí a některé autority nás dokonce ujišťují, že v budoucnu se tento proces biologické degradace podaří zastavit úplně. Pak už nebude nesmrtelnost pouhým přáním, ale faktickou realitou. Z hlediska filosofie, stejně jako z hlediska křesťanského poselství, však stojíme před problémem, který se týká samotné podstaty člověka a smyslu jeho života. Oba jmenované zdroje (rozum i víra) nás vedou k poznání, že poslední destinace lidské existence není ohraničena pozemským horizontem.

Jestliže člověk žije na této Zemi a v tomto hmotném Vesmíru, je přirozeně orientován na jejich poznání a směřuje k dobrům, která se v něm vyskytují. Díky svému rozumu a vůli ale celý tento hmotný řád přesahuje a svou přirozeností je určen k životu v jiných podmínkách. Je-li totiž povolán k přímému poznávání a milování svého Tvůrce, nemůže se to uskutečnit během jeho života na Zemi. Na ní se mu k poznání a milování nabízejí hmotné a konečné skutečnosti a Tvůrce je na jejich základě poznáván a milován pouze nepřímo. Má-li tedy člověk naplnit svůj poslední úděl, musí tuto Zem a tento Vesmír opustit. Z toho plyne, že jeho pozemská nesmrtelnost není žádoucí, protože znemožňuje dosažení posledního smyslu jeho existence.

Na smrt se tedy není možné dívat jen jako na něco negativního a nepatřičného. Její dramatičnost se váže k tomu, že člověk odpadl od svého Původce (prvotní hřích) a jeho odchod z tohoto světa je tak spojen s utrpením a strachem. Kdyby vztah člověka a Boha zůstal neporušen, musel by stejně jednou z pozemského ráje odejít a být pozvednut do intimnějšího vztahu s Bohem, což by s sebou neslo nezbytnost změny jeho bytostných souřadnic. Po určité době existence na Zemi by pro něj přišel den povolání k vyššímu životu, ale obešlo by se to bez bolesti a tragických okolností, s nimiž bývá smrt člověka ve stávajícím stavu většinou spojen.

Možná by každému z nás byla dána možnost rozloučit se slavnostně s našimi blízkými, od nichž bychom pak byli dočasně odloučeni do doby, než by se naplnil i jejich čas. K přechodu z přirozeného do nadpřirozeného života byl člověk určen již v momentě svého stvoření a jeho pád celou věc jen hrozivě zkomplikoval.

Žádný přirozený nárok na intimní život s Bohem

Nic z toho, co jsme uvedli, nepopírá, že pozvednutí do nadpřirozeného života je čirá Boží milost, na kterou nikdo z nás nemá žádný nárok, třebaže o něm někteří moderní teologové nepatřičně mluví. Avšak bylo by skutečně zvláštní, že by nám tuto milost Bůh uděloval jenom proto, aby nás pozvedl z neštěstí a bídy způsobené naším hříchem. K tomu by stačilo znovuobnovení stavu, který jsme svou neposlušností ztratili. I kdyby se člověk od Boha neodvrátil, Jeho milost by byla vůči němu připravena jednat. Důvodem jakéhokoliv působení Boha na adresu člověka totiž není nic, co se nachází na straně tvora, nýbrž pouze a výlučně Bůh sám. Nezávisle na tom, zda by tedy zhřešil či nezhřešil, byl by tak jako tak předmětem Boží Lásky, která si nic nechce nechat jen pro sebe. Nezdá se být rozumné předpokládat, že by hříchem nezatíženého člověka nevpustil do své božské intimity.

Jakmile si tyto důležité souvislosti uvědomíme, nemůžeme se na snahy současných hlasatelů naděje na pozemskou nesmrtelnost dívat bez zásadních výhrad. Jedná se totiž o proroky, kteří odmítají uznat, že Bůh pro člověka připravil to, co lidské oko nevidělo, co lidské ucho neslyšelo a co na lidskou mysl nevstoupilo, zatímco tato Země a tento Vesmír jsou našim poznávacím schopnostem přístupné a dnes a denně do našich smyslů i do našich myslí vstupují. Víme ale, že tento příslib platí jen pro ty, kdo Boha milují. Jestliže Ho lidé milovat nechtějí, upínají se k naději na nesmrtelnost uskutečněnou vlastními silami v tomto světě. Navzdory zdání není taková nesmrtelnost pro člověka dobrem, nýbrž zlem, před nímž bychom měli důsledně utíkat a ne ho v progresivním vytržení nadšeně vítat.

PDF (formát pre tlač)