Vojsko Nejvyššího po našem boku (1. část)

Martin R. Čejka
26. novembra 2025   Cirkev Spoločnosť   CZ

Boží Prozřetelností byl andělům svěřen úřad ochraňovat lidské pokolení a doprovázet každou lidskou bytost, aby byla uchráněna všech vážných nebezpečí.

(Katechismus Tridentského koncilu)

On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

(Žalm 90,11)

A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili…

(Zjevení sv. Jana 12,7–8)

Andílci medvídci, úředníci a humanoidi

Kdo by očekával, že s postupující ztrátou víry na planetě Zemi budou pomalu mizet i nadpřirozené bytosti z životů lidí, značně by se mýlil. I zde totiž platí trefný postřeh francouzského kontrarevolučního filozofa a politika Louise Gabriela vikomta de Bonald, že pravá víra není nahrazována nevírou, nýbrž vírou falešnou, že místo pravého řádu se vlády ujímá řád nespravedlivý, že křesťanskou monarchii a aristokracii nestřídá v posledku žádný demokratický lid, ale opět vláda elit, které dokážou po mínění lidu šlapat stejně zdatně jako Čingischán po Tatarech. Ateologie nové víry, která získává díky vládní propagandě, médiím a grantům z kapes pokrokových strýčků stále nové masy stoupenců, stojí na dogmatu o „Neposkvrněném početí moderního člověka“ a s odvoláním na svůj „Sylabus omylů staré doby“ odsouvá Nejvyššího někam mezi načechrané obláčky svévůle a „intimního duchovna“ – což, lapidárně řečeno, znamená: „Vůbec nám do toho nemluv.“ (Vůdce padlých andělů to vyjádřil ještě stručněji: „Non serviam!“)

A tak nám jsou na cestě ke světlým zítřkům nadělovány již duchovně nezávadné dárky, které splňují patřičné normy: např. svatý Mikuláš nekontaminovaný Bohem – tj. Santa Klaus; andělé nekontaminovaní Bohem – tj. andílci medvídci, andílci přívěsky na holčičích batůžcích, sexy manga andílci; Bůh nekontaminovaný Bohem – tj. „absolutní horizont bytí“, „nepojmenovatelná a rozumem nepochopitelná všepronikající absolutní jednota“ (termíny používané Václavem Havlem).

Moderní andělé našli pochopitelně uplatnění i ve filmové tvorbě. Pomineme-li sci-fi představu andělů jakožto humanoidů z jiné galaxie, tedy „Báječné anděly na létajících strojích“, pak stojí za povšimnutí, že odstraněním středu andělského života, jímž je Bůh, nalezly tyto bytosti na stříbrném plátně střed nový – člověka. Jejich úlohou již tedy není pomáhat člověku v dosažení věčného cíle, ale v první řadě zkrášlovat mu konzumaci života pozemského. Např. v disneyovském filmu Andělé (Angels in the Outfield) je úlohou nebeských bytostí pomáhat baseballovému týmu v záchraně ligy, v komedii Nebe může počkat (Heaven Can Wait) si anděl úředník splete datum úmrtí jednoho fotbalového hráče a povolá ho dříve, načež je nucen chybu napravit, ovšem fotbalistovo tělo je již zpopelněno, a tak andělovi nezbývá než zařídit nešťastníkovi reinkarnaci, aby si ještě něco užil. Zmíněný antropocentrický rys moderních andělů však nejlépe zachycuje jinak pozoruhodný film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem (Der Himmel über Berlin). V něm se setkáváme s anděly, kteří mají „v popisu práce“ ochraňovat Berlíňany, ovšem i zde chybí odkaz na Boha, andělé nejsou jeho služebníky, nýbrž služebníky lidí, či přesněji jakýmisi úředníky, kteří bdí nad pozemským blahem občanů. Není tedy divu, že se jeden z andělů rozhodne stát se středem Všehomíra – tj. člověkem – a odloží svá křídla do bazaru, aby si mohl užít se sličnou cirkusačkou… Wendersovi andělé nedokáží v podstatě odpovědět na základní otázku, a to, proč vůbec existují.

Moderní andělé nevedou lidi k obrácení v tradičním slova smyslu. Obrácení je v Hollywoodu (ale nejen tam) představováno jako prodchnutí hříšníka tzv. „člověčinou“ a odehrává se pouze v rovině sociální. Dnešní morálka vyškrtla „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ a zdánlivě alespoň ponechala „A bližního svého jako sám sebe“. Ovšem tato odtržená blíženecká láska trpí zásadním nedostatkem, vůbec se nezajímá o to nejdůležitější – spásu duše bližního. A tak se smrskla do jalového: „Buďme na sebe hodní“ (Ať již je tím myšleno cokoliv).

Člověčina teče proudem také z opěvované české pohádkové komedie Anděl Páně režiséra Jiřího Stracha. Je s podivem, že si toto zpracování andělské tematiky vykoledovalo tak mohutnou podporu některých církevních představitelů, neboť je ve své podstatě karikaturou nadpřirozených bytostí a obsahuje závažné věroučné bludy. Hlavním hrdinou je anděl nekňuba, kterému ani nebeská blaženost nebrání v tom, aby nejednal nespravedlivě (sic!), proto je poslán za trest (sic!) na svět, aby zde obrátil alespoň jednoho hříšníka; nesplní-li svůj úkol, pak skončí na Štědrý den jako padlý anděl v Pekle (sic!). Žádného hříšníka však ve víru roztomilých peripetií nenapraví, a tak se vrací do Nebe, kde se dovídáme, že svůj úkol přeci jen splnil, neboť tím hříšníkem byl on sám (sic!) a díky lidem rozpoznal pravou podstatu svatosti (sic!). Obhajoba, že se jedná o laskavou karikaturu a pohádku, neobstojí ve srovnání s tradičními lidovými pohádkami např. o Pánu Ježíši a sv. Petru. Staří lidoví vypravěči sice se zaujetím líčili, jak jezdil Pán Ježíš se sv. Petrem na sáňkách, ale vždy zachovávali patřičný pohled na nadpřirozené i přirozené věci – Pán Ježíš byl vždy vtěleným, bezhříšným Božím Synem a sv. Petr, byť většinou v roli jakéhosi doktora Watsona, jeho apoštolem. Také čerti jsou v tradičních pohádkách skutečnými ďábly a andělé Božími bytostmi. Vyprávět o hříšném andělovi, který se na zemi musí napravovat, by nikomu (snad kromě nějakých kabalistů) nenapadlo, neboť takový anděl by nebyl andělem.

Nicméně i v hollywoodské produkci se můžeme setkat se zdařilým zobrazením andělů. To kupodivu najdeme v dobrodružné komedii Dobyvatelé ztracené archy (Indiana Jones: Raiders of the Lost Ark). Ke konci filmu otevřou nacisté archu Smlouvy, kterou ukořistili, a z ní v oslnivém sloupu zvláštních efektů vystoupí andělé ohlašující přítomnost Boží. Jsou krásní, tajemní a vzbuzují bázeň. Když se hlavní zloduch podívá „do tváře“ anděla, ta se začne měnit. S tím, jak zrcadlí zlo v gestapákově duši, se stává hroznou, plnou odplaty. V té chvíli z archy vyšlehne Boží hněv a spálí celou nacionálněsocialistickou sešlost na prach.

Andělé silní bohatýři

Slovo anděl, řecky angelos, znamená posel. Sv. Isidor vyjasňuje: „Slovo anděl vystihuje úřad, ne přirozenost. Neboť oni jsou stále duchy, avšak jsou zváni anděly, jsou-li posláni.“ Anděly krátce, ale velmi výstižně popisuje sv. Bernard jako „mocné, plné slávy, blahoslavené, hierarchizované bytosti, odlišné od jiných, které od počátku zaujímají jim přidělené místo, bytosti jako takové dokonalé, obdařené nesmrtelností, nedotknuté vášněmi, bytosti s jasnou myslí a vroucími city, zbožné, morálně neposkvrněné; bytosti s nerozdílnou jednotou srdce a mysli, šťastné ničím nerušeným pokojem, bytosti, jež jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu.“

Snad je to pro někoho překvapivé, ale sv. Bernard nepovažuje za hlavní úkol andělských zástupů podstrojovat člověku… jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu. Vzpomeneme-li si na první lekci katechismu, tak zjistíme, že stejná odpověď platí i na lidskou otázku „Proč jsem na světě?“ Otázka stále zaměstnává lidstvo, a bude tomu tak až do konce světa, jen na tu odpověď se dnes jaksi pozapomnělo. A andělé jsou nám vzorem. Středem jejich života je Bůh a jejich poslání vždy vychází z tohoto středu – to je jediná cesta, jak „posel“ dosáhne svého cíle.

Proto je i úloha andělů nerozlučně spjata tím nejpevnějším poutem lásky a vůle s Bohem. Jak píše svaté paměti P. Jiří Maria Veselý OP: „Dobrý anděl přirozeným sklonem uznává a miluje Boha nade všechno ostatní, protože Bůh na to má právo.“ Z toho vyplývá i postřeh sv. Tomáše Akvinského, že úkolem andělů je „vykonávat plán Boží Prozřetelnosti, dokonce i v pozemských věcech“. V této souvislosti sv. Jan Damašský ve svém Výkladu pravověrné víry uvádí: „Oni (andělé) jsou strážci rozdělení na zemi; jsou ustanoveni nad lidmi a národy a okrsky, které jim přidělil Stvořitel. Řídí všechny naše záležitosti, aby nám přinesli pomoc. A je tomu tak jistě proto, neboť byli nad námi ustanoveni Boží vůlí a příkazem a oni jsou vždy v blízkosti Boží.“ Jak vidíme, zmíněná andělská pomoc a ochrana nezahrnuje pouze jednotlivé duše, ale také národy – všechny lidské záležitosti. Na tuto sociální úlohu andělů se mnohdy zapomíná. Nicméně můžeme říci, že jejich posláním v plánu Prozřetelnosti je duchovní proměna nejen lidí, ale rovněž společenská proměna národů v duchu nauky pravé Církve Kristovy. Boha nelze uzavřít pouze do zbožného soukromého pokojíčku. Kristus touží duchovně panovat nad národy, stejně tak jako nad jednotlivci a rodinami. Takové je suverénní právo Krista Krále, taková je jeho sociální vláda. A andělská armáda pomáhá šířit svatou říši Vykupitele.

Stvoření světa andělů jako by bylo předobrazem našeho pozemského světa. Ve chvíli, kdy Lucifer vzkřikl své „Non serviam! – Nebudu sloužit!“, tak se postavil proti Božímu řádu (nezapomínejme, že andělé, stejně jako lidé, byli stvořeni, aby Bohu sloužili, jeho chválili a nade vše milovali) a v zpupné pýše byl svržen do propasti strhávaje sebou zástupy svých nohsledů. Proti šílenému ďábelskému výroku staví archanděl Michael své rozhodné: „Quis ut Deus?! – Kdo je jako Bůh?!“ (Již samotné jméno Michael vyjadřuje podstatu tohoto vůdce nebeských vojsk, neboť mee-kha-el znamená hebrejsky „Kdo je jako Bůh“.) Tato slova jsou mečem, který rozťal svět nadpřirozený a stále roztíná svět pozemský. I zde jsou dvě vojska, jak ve svých duchovních cvičeních píše sv. Ignác z Loyoly, jedno pod praporem Kristovým, druhé pod praporem Luciferovým. Quis ut Deus – Non serviam!

Tento poněkud militantní tón je v souvislosti s anděly zcela na místě. Písmo Svaté totiž hovoří mnohdy ve stejném duchu. Výmluvná je událost, kdy se Jozue setkává s archandělem Michaelem: „Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: „Patříš k nám nebo k našim protivníkům?“ Odvětil: „Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.“ I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: „Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?““ (Joz 5,13–14). Také král David volí mužný tón, když píše: „Hospodin si postavil trůn na nebesích, všemu vládne svou královskou mocí. Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! Dobrořečte Hospodinu, všechny jeho zástupy, vy, kdo jste v jeho službách a plníte jeho vůli!“ To, že andělé zasahují v plánu Boží Prozřetelnosti také do věcí zdánlivě světských, a to způsobem, který musí děsit všechny pacifisty světa, dokládá Druhá kniha královská: „Proto praví Hospodin o králi asyrském toto: „Nevejde do tohoto města. Ani šíp tam nevstřelí, se štíty proti němu nenastoupí, násep proti němu nenavrší. Cestou, kterou přišel, se zase vrátí, do tohoto města nevejde, je výrok Hospodinův. Budu štítem tomuto městu, zachráním je kvůli sobě a kvůli Davidovi, svému služebníku.“ Stalo se pak té noci, že vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla.“

V smršti „meaculpismu“, kdy se mnozí církevní představitelé omlouvají za vše možné – údajným katolickým antisemitismem počínaje, přes sexistický útlak žen Církví, až po neekologické chování katolíků – možná nějakého pokrokového duchovního napadne omluvit se také Iráčanům, potomkům to Asyřanů, za anděla Páně, který netolerantním způsobem naložil s jejich předky. Osobně tak nemíním činit. Mohlo by však vzniknout mylné zdání, jako by andělé byli duchy války. Ovšem opak je pravdou – jsou posly pravého pokoje. Jedná se tedy o paradox?

I zde je nutné mít na paměti, že středem andělského života je Bůh. Andělé jsou tedy naplňovateli pravého Kristova pokoje a plánu Prozřetelnosti. Tento pokoj je, stejně jako jeho původce, svatý, nesnese hřích, lež, pýchu. „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (Jan 14,27). Pravý pokoj pramení z Boží milosti, z pravdy a skutečné lásky, z poslušnosti Božím zákonům. To dokonale ukazuje již událost z počátku lidských dějin, kde se mimochodem setkáváme také se dvěma anděly. První z nich, „dávný had, zvaný ďábel a satan“, nabízí prvním lidem vlastní alternativu k Božímu řádu a pokoji: „Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ››Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli‹‹“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé““ (Gn 3,1–5).

Výsledky tohoto mezikulturního dialogu všichni dobře známe a pociťujeme dodnes sami na sobě. „Hospodin Bůh vyhnal (člověka) ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života“ (Gn 3,23–24). Zde vidíme anděly jako strážce a opět s mečem, mečem, který odděluje svatost od hříchu, Boží řád od lidské svévole, pokoru a poslušnost od pýchy. Liberálové by snad mohli namítat, že Hospodin porušil Všeobecnou deklaraci lidských práv, neboť nerespektoval náboženskou svobodu Adama a Evy, nicméně pro nás z toho plyne jen jedno ponaučení: pramenem pravého pokoje je Bůh, jeho řád a milost, jíž působí v srdci svých věrných, a bez něj se nadarmo namáhají všichni stavitelé světlých zítřků a neúnavní snovatelé stále nových plánů OSN a dalších bezbožeckých organizací.

Proto veškerá snaha o nápravu poměrů v naší vlasti i na celém světě by měla v první řadě začínat modlitbou, a, jak jsme viděli, měla by také mířit k těm, které Bůh ustanovil za ochránce národů. Bez nadsázky lze říci, že dobrý vlastenec je ten, kdo se i v časných záležitostech své země obrací s prosbou na anděly, neboť kdo jiný, než věrní služebníci Krista Krále, zná pravé potřeby společnosti, kdo jiný, než silní bohatýři v nebeských zástupech, dokáže porazit i toho zdánlivě nejmocnějšího nepřítele?

PDF (formát pre tlač)