Umění umírání na příkladu slavného rytíře Rolanda

Martin R. Čejka
25. marca 2025   Spoločnosť   CZ

Nad hlavou baron potřásá svým dřevcem,
obrací hrot výš do modrého nebe.
Na dřevci bílá korouhev se chvěje,
o pěst mu bijí třásně drahocenné.
Je ztepilý, jasného obličeje.
(Popis Rolanda těsně před poslední bitvou s pohany, když prve přijal rozhřešení od arcibiskupa Turpina. Píseň o Rolandovi, 1155–1158).

Pod pojmem ars moriendi („umění umírání“) se obvykle míní literární nebo výtvarná díla, která začala vznikat ve čtrnáctém století v souvislosti s morovými epidemiemi a měla svoji poměrně ustálenou formu. Jejich cílem bylo připravit člověka na rozhodující okamžik života, vzbudit zbožnost, varovat před pokušeními, jež na smrtelné posteli umírajícího přepadávají, a poradit, jak jim odolat a dosáhnout věčného cíle. Jako ukázka zde mohou posloužit poslední kapitoly z Duchovního boje P. Lorenza Scupoliho. Nejen z literárního hlediska lze pak za vrchol ars moriendi označit spis jezuitského „Danta“ otce Daniella Bartoliho L’huomo al punto; cioè l’huomo in punto di morte (1669).

Za svého druhu ars moriendi ale můžeme považovat i díla, která „umění umírání“ ukazují na příkladu hrdiny. Významný medievalista Gerard J. Brault označuje za ars moriendi líčení Rolandovy smrti v Písni o Rolandovi. Postava Karla Velikého pak podle něj odráží ars vivendi („umění života“). Hovoříme-li o „umění umírání“, případně „umění života“, máme pochopitelně na mysli umění dobrého umírání nebo dobrého, ctnostného života, neboť hříšný život či špatná smrt nejsou žádným uměním.

Není mým cílem dopodrobna líčit celý děj Písně o Rolandovi, každý si ji může ostatně přečíst ve výborném překladu Jiřího Pelána (Praha, 1986), zaměřím se pouze na poslední okamžiky života hlavního hrdiny (2259–2396).

Scéna smrti začíná po boji. Frankům se podařilo zahnat na útěk „musulmany“, ale Rolandovi přátelé Olivier a Turpin padli. Proč umírá Roland? Vývoj děje, kdy smrt nastává hned po válečné seči, svádí k často rozšířenému mínění, že Roland zemřel na následky zranění, která utrpěl v boji. Následující verše ostatně líčí, kterak se Roland statečně pouštěl do nejhorší vřavy:

Krásná je bitva, srdce planou v ohni.
Nic nedbá Roland, zdali smrt mu hrozí,
na všechny strany ohání se kopím.
(1320–1322)

Prostředkem pole hrabě Roland cválá,
Durendal třímá, bije zleva, zprava,
rozsévá zkázu v saracénských řadách.
Hle, za sebou jen mrtvé zanechává
a v širé pláni krví rudné tráva.
(1338–1342)

Čteme-li však pozorně, tak nikde nenajdeme zmínku o tom, že by někdo z pohanů Rolanda zranil. Jediné zranění, které nakonec vedlo k jeho smrti, si totiž Roland způsobil sám, když obětavě troubil na olifant (roh), aby přivolal Karla Velikého:

Zatroubí Roland, v roh zaduje silně,
jeho tvář zračí námahu a trýzeň.
Proud jasné krve od úst se mu řine
a jeho spánky užuž rozskočí se.
(1761–1764)

Hle, Rolandovi krev se řine ústy
a oba spánky námahou mu pukly.
V olifant troubí, bolest však ho kruší.
(1785–1787)

Tato skutečnost je důležitá, neboť lze říci, že Roland umírá nepřemožen nepřáteli. Pochopíme tak i začátek popisu samotné jeho smrti:

Již cítí Roland, že smrt blizoučko je.
Z uší a spánků vytéká mu mozek.
Poroučí Bohu péry bohabojné,
anděla volá Gabriela k sobě.
Olifant vzal, neodloučil se od něj,
též Durendal, jenž blýskavou má ocel.
Až kam bys kuší dostřelil, pak dojde,
blíž k Španělsku, na neoseté pole;
vystoupí na vrch; pod košatým stromem
jsou čtyři stupně, krásné, mramorové;
tam padne naznak na travnaté lože.
Smrt je už blízko: neodolá mdlobě.
(2259–2270)

Jak už výše verše naznačují, Rolandova smrt je jakýmsi rytířským obřadem. Hrdina vystupuje na horu, jako Kristus na Golgotu, na níž jsou mramorové stupně odkazující na oltář a košatý strom (života), tedy symbol kříže. Z dalšího je patrné, že Roland, ačkoli ví, že se smrt blíží, svědomitě plní, co mu přikazuje jeho rytířská povinnost. Nepanikaří, nepropadá zoufalství. Ba, ještě se z posledních sil utká se zákeřným nepřítelem, který se mu pokusí vzít meč Durendal.

Pohanský pes tam číhá na něj v houští:
předstíral smrt a skryl se za mrtvoly,
svou tvář i tělo cizí krví zbrotil.
Teď povstane a běží k Rolandovi.
Krásný je, silný, plný troufalosti,
pro svoji zpupnost neblaze však skončí.
Natáhne dlaň po Rolandově zbroji.
„Je přemožen,“ tak praví, „kdo nám škodil.
A tento meč je jistě dobrá kořist.“
Jak sáhne naň, otevře hrabě oči.

Jak sevře jílec, Roland uhlídá to.
Otevře oči, přemůže svou slabost
a řekne mu: „Ty věru nejsi Francouz!“
Svůj olifant pak vezme rukou pravou,
udeří v přílbu skvostně vykládanou:
roztříští ocel, zasáhne ho na kost,
že oči z důlků div mu nevypadnou.
Hraběti k nohám pohan klesne na bok.
I řekne Roland: „Což ti kdo dal právo,
pohanský lotře, na mne ruku vztáhnout?
Kdo o tom zvědí, bláznovstvím to nazvou.
Hle, hrdlo rohu velmi prasklo
a křišťál z něho opadl i zlato!“
(2274–2296)

Durendal, který ve své zlaté hrušce (hlavici) skrývá různé relikvie, je tím nejcennějším, co Roland má: je symbolem jeho víry a ctností. Marně se jej Roland snaží dvanácti údery roztříštit o kámen, aby se nedostal do rukou nevěřících. Durendal je nezničitelný.

Udeří Roland do kamenné hrany,
tak mocně, že to slovy nevypravím.
Meč zaskřípe, však neztupí se ani
a vzhůru k nebi odskočí mu v dlani.
Když vidí hrabě bláhovost své snahy,
tu osloví jej vroucně, v hořkém pláči:
„Jsi, Durendale, posvátný a krásný!
Ostatků mnoho v zlaté hrušce chráníš:
zub Petrův, krev, již prolil svatý Bazil,
kost Divišovu, vlasy z jeho hlavy
a malý kousek šatu svaté Panny.
Kéž z pohanů tě nedostane žádný!
Křesťanské paže tobě sloužit mají!
Bůh nedej, abys zbabělci kdy patřil!“
(2349–2351)

Blíží se poslední vteřiny Rolandova života. Roland skrývá Durendal i olifant (symbol velitele) pod svým tělem, obrací se tváří k nepřátelům (ve španělské zemi), aby ukázal, že se jich nebojí a umírá jako vítěz, a vyznává své hříchy:

Pod sebe meč, olifant položí si,
tvář obrátí pak k řadám nevěřících…
(2359–2360)

… bije se v hruď, ač jeho ruka slábne.
„Mea culpa, můj dobrotivý Pane,
odpusť mi hříchy, velké i ty malé,
jež spáchal jsem, co jsem přišel na svět,
po tento den, kdy ležím na smrt zraněn.“
(2367–2372)

Pláč nezdrží, ani hořké vzdechy.
Z vin vyznává se, všech svých hříchů želí,
o milost prosí Boha, jenž je věčný:
„Ty, pravdomluvný Otče nejsvětější,
jenžs Lazarovi vrátil světlo denní
a Daniela ostříhal jsi před lvy,
ochraň mou duši od všech nebezpečí,
jež pro mé hříchy lekají ji velmi.“
(2381–2388)

Následuje rozhodující okamžik, ve kterém se Roland zcela odevzdává všemohoucímu Bohu:

Svou rukavici pozvedl pak k nebi.
Vložil ji v dlaň svatému Gabrieli.
Svou hlavu schýlil jemu ku rameni,
spjal ruce své: je na konci své cesty.
Cherubín, anděl, stojí při hraběti
a svatý Michal, Strážce v nebezpečí,
též Gabriel, pán sborů archandělských.
V ráj Rolandovu duši odnášejí.
(2389–2396)

Gesto, kdy Roland podává Bohu skrze archanděla Gabriela pravou (viz 2365) rukavici, je výrazem a uznáním jeho vazalství vůči Stvořiteli. Vrací rukavici, kterou mu Král králů „dal“ na počátku jeho pozemské cesty.

PDF (formát pre tlač)