Španělsko přestává být katolické

Martin R. Čejka
15. apríla 2025   Cirkev Spoločnosť   CZ, Komentár

Španělsko bylo po staletí baštou katolicismu. Od reconquisty zahájené v osmém století do druhé poloviny dvacátého století utvářela katolická Církev kulturu a obyčeje této země. Takřka platilo pravidlo (samozřejmě až na výjimky), že být Španělem znamená být katolíkem. I když pozůstatky minulosti stále tu a tam přežívají, například ve velkolepém procesí Svatého týdne v Andalusii, tak nabírají spíše podoby folklóru, než projevů živé víry.

O tomto smutném stavu hovořil i předseda Španělské biskupské konference valladolidský arcibiskup Luis Argüello, který ve svém zahajovacím projevu na plenárním zasedání biskupské konference v březnu přiznal: „Uplynula doba, kdy se dalo říci: Jsem katolík, protože jsem se narodil ve Španělsku.“ Hlavní příčinu spatřuje v „rostoucí sekularizaci“, která vzdaluje nové generace od Církve.

To potvrzují i čísla. Ačkoli Španělsko na papíře zůstává zemí, kde více než devadesát procent obyvatel tvoří pokřtění katolíci, mnohdy se jedná pouze o jakousi společenskou formalitu a zvyk bez duchovního významu. Podle údajů Centra pro sociologický výzkum se mše pravidelně účastní méně než dvacet procent Španělů a většina populace se nyní prohlašuje za „nepraktikující“, nebo „bez vyznání“.

Také údaje, které byly vždy považovány za ukazatel živoucí energie Církve, svědčí o úpadku. V roce 2023 nemělo šest španělských diecézí ani jednoho nového seminaristu, v osmi byl pouze jeden. Ve čtrnácti diecézích překročil počet nových seminaristů dvacet, nejvíce jich bylo v madridské arcidiecézi, a to sto devatenáct. Celkově počet seminaristů, a tím i novokněží výrazně klesá. V roce 2022 proběhlo ve španělských diecézích devadesát sedm kněžských svěcení, v roce 2023 jich bylo sedmdesát devět. S tímto vývojem souvisí i rušení kněžských seminářů, přičemž v poslední době jich bylo zavřeno jedenadvacet. Pokles počtu seminaristů začal ve Španělsku po koncilu v šedesátých letech minulého století. Tehdy bylo v zemi více než sedm tisíc seminaristů, o deset let později už jejich čísla spadla na tisíc a půl.

Počet řeholnic v řádech s přísnou klauzurou se ve Španělsku za posledních deset let snížil o téměř tři tisíce sedm set. Během této doby došlo k uzavření sto šedesáti dvou kontemplativních klášterů, přičemž mnoho z nich stále funguje jen díky zahraničním povoláním, především z Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Jedním z důvodů je stárnutí španělské společnosti, které se promítá i do řeholního života. Průměrný věk řádových sester je dnes osmdesát let.

Kromě zmíněné sekularizace mají na danou situaci, kdy se mladí Španělé stále více vzdalují Církvi, pochopitelně vliv i jiné jevy, jako jsou globalizace a digitální revoluce. Nicméně nelze přehlédnout, že k osudovému zlomu došlo ve Španělsku, stejně jako na jiných místech, po II. vatikánském koncilu. Je tedy otázkou, zda sekularizace není spíše následkem úpadku víry, než její příčinou.

Katolicismus byl až do přijetí ústavy v roce 1978 „státním náboženstvím“ Španělska, ale od té doby se tato konstituční monarchie hlásí k neurčitým „lidským právům“, pod něž je postupně zahrnováno stále více pokrokářské agendy. Lze říci, že k tomu do jisté míry došlo „na přání“ části katolíků, včetně mnohých karlistů a jiných „konzervativců“, kteří podporovali stále větší liberalizaci země po koncilu a na sklonku a po pádu frankistického režimu. Ostatně sám Vatikán tlačil na to, aby katolicismus přestal být ve Španělsku „státním náboženstvím“, přičemž papež Pavel VI. měl ujišťovat, „nebojte se náboženské svobody“. Do jisté míry byl snad takovýto postoj dán naivitou, ale nelze popřít, že na koncilu zvítězil přístup liberálního katolicismu, jehož byl Pavel VI. osobně stoupencem.

Výsledky, nad nimiž snad někteří španělští hierarchové a „konzervativci“ upřímně pláčou, na sebe nedaly dlouho čekat. Otevřela se cesta k postupnému oddělování společenské a politické oblasti od duchovní. Následovaly „reformy“ v podobě legalizace rozvodů, „manželství“ osob stejného pohlaví, potratů… Takže dnes Španělsko představuje předvoj v kulturní válce a jeho vláda vážně zvažuje přiznání lidských práv lidoopům.

O současném stavu španělské společnosti a politické náladě svědčí i události z každodenního života. K příznačné události došlo nedávno v městečku Torrecaballeros, kde místní farář odmítl podat svaté přijímání tamějšímu socialistickému starostovi Rubénu Garcíovi de Andrésovi, který nepokrytě praktikuje svou homosexualitu a působí jako aktivista LGBTQ+. To vyvolalo nevoli ministryně pro rovnost Any Redondové ze Španělské socialistické dělnické strany, která prohlásila, že „žádná oblast, žádná instituce, a podle mě ani Církev, nemůže být vyňata z ústavních pravidel o rovnosti a nediskriminování“. Označila církevní předpisy, které zakazují podávat otevřeně aktivním homosexuálům přijímání za „jasně odporující ústavě“ a vyjádřila své očekávání, že je Církev změní. Za tímto účelem je prý třeba zahájit jednání mezi vládou a biskupy.

Další ukázkou může být rozhodnutí Ústavního soudu Španělska, že mužské sdružení Papežského, královského a ctihodného nevolnictví Nejsvětějšího Krista z La Laguna musí do svých řad přijmout ženu a nemůže ji diskriminovat z důvodu jejího pohlaví. Článek 1. stanov bratrstva, které bylo založeno v roce 1545 na Tenerife, uvádí, že se jedná „zbožné sdružení kavalírů, jehož cílem je podporovat mezi svými členy dokonalejší křesťanský život, konání skutků evangelijní zbožnosti a šíření pobožnosti a úcty k svatému vyobrazení ukřižovaného Pána“. V roce 2008 požádala María Teresita Laborda Sanzová o přijetí do bratrstva, ale nebyla s odvoláním na uvedený článek stanov přijata. Po vleklých soudních sporech ústavní soud došel k závěru, že zápis stanov „není chráněn náboženskou autonomií uvedeného sdružení, a to v té míře, v jaké se zákaz členství žen ve sdružení neopírá o jakékoliv důvody náboženské či etické povahy“.

V zemi bývalé reconquisty působí zvláště výmluvně trestní stíhání za kritiku islámu. Ukázkou může být případ P. Custodia Ballestera z barcelonské arcidiecéze, kterého prokuratura stíhá za jeho vyjádření před sedmi lety. Tehdy prohlásil, že „radikální islám chce zničit křesťanskou civilizaci a srovnat Západ se zemí“. A podotkl, že „v islamistickém prostředí sice nemusí hned páchat násilné činy, ale bohužel ti, kteří se dopouštějí sebevražedných teroristických útoků a berou s sebou do hrobu ty, jež považují za nevěřící, jsou považováni za světce“. Prokurátorka María Teresa Verdugová požaduje pro P. Ballestera za jeho slova, čili podle ní za trestný čin z nenávisti, nejvyšší možnou trestní sazbu tří let, jelikož by jako kněz mohl dále šířit nenávist a podněcovat k ní velký počet lidí.

Velké vášně samozřejmě také vzbuzuje dlouhodobá snaha španělské vlády „změnit význam“ Údolí padlých, kde jsou pohřbeny tisíce obětí občanské války, ale které je pokrokářskými silami vnímáno jako symbol autoritářské minulosti. Poté, co byly z Údolí padlých odstraněny ostatky Francisca Franca a Josého Antonia Prima de Rivery, zaznívají hlasy, že by z něj měl být odstraněn také velký, dominantní kříž. Ve španělském tisku se objevily zprávy, že španělská socialistická vláda dosáhla dohody se Svatým stolcem ohledně Údolí padlých, a ten vyjádřil svůj souhlas se změnou dosavadní povahy místa. Vatikán má prý podniknout kroky k tomu, aby část benediktinů, kteří se starají o baziliku v Údolí padlých, opustila tamější opatství. Ministr pro územní politiku a demokratickou paměť Ángel Víctor Torres v souvislosti s dohodou uvedl, že „dovršením je odchod osob, které navazují na frankismus, jako jsou převor a někteří mniši, což je dobrá zpráva pro demokracii“.

Není divu, že téma Údolí padlých rezonovalo i na zasedání biskupské konference, o níž byla řeč na začátku. Byť by se mu možná valná většina španělských biskupů nejraději vyhnula, okolnosti jsou takové, že to není možné. Několik demonstrantů dokonce během zasedání zvedlo transparenty, na nichž obviňovali pokrokářského madridského arcibiskupa Josého Coba Cana z toho, že podporuje politiku krajně levicové vládní koalice, pokud jde o přepisování historie.

Mons. Argüello se snažil celou situaci uklidnit slovy, že „musíme být mosty, ne hradbami“, ale blíže nevysvětlil, co by to mělo v reálu znamenat a jak by měl vypadat „most“ mezi katolíky a těmi, kteří by nejraději vymazali katolicismus z povrchu zemského.

PDF (formát pre tlač)