Slepá ulička konzervatizmu a progresizmu

Roman Cardal
21. marca 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Aplikace pochybných kriterií

Rozdíl mezi tzv. konzervativci a tzv. progresisty bývá spatřován v tom, že konzervativci čerpají základní inspiraci pro svůj život a pro svá přesvědčení z minulosti, zatímco progresisté upírají svůj zrak do budoucnosti. Z hodnotového hlediska se konzervativci někdy označují jako zpátečníci, progresisté jako inovátoři a vyznavači pokroku. Tato charakteristika dvou základních postojů, které jsou zřejmě stejně staré jako lidstvo samo, je vyjádřena prostřednictvím kategorií (minulost-budoucnost; regres-pokrok), jež se zdají být dostatečné pro jejich pochopení. Jejich zakořeněnost v myslích mnoha dnešních lidí je tak hluboká, že slovo konzervativec rovnou považují za nadávku.

Problém však leží v uvedeném obratu „zdají se být dostatečné“, neboť v tomto případě se jedná skutečně jen o zdání. Zmíněné kategorie, které mají popisovat konzervatizmus a progresizmus, totiž nejen že nejsou dostatečné, ale jsou dokonce zavádějící. To je možné si uvědomit, když se bez předsudků zamyslíme nad tím, proč existují „konzervativní“ lidé s „konzervativními“ názory a postoji. Jak dnes bývá neblahým zvykem, teoretické otázky se často „řeší“ prostřednictvím psychologických argumentů. V námi nastolené otázce se pak postupuje tak, že se poukáže na psychologický sklon jistých jedinců „konzervovat – uchovávat“ to, co je minulé a staré, protože (a to má být ono „vysvětlení“) podléhají strachu z nového a neznámého. Když se k tomu ještě přidá poznámka o „zkostnatělosti“ a „statičnosti“ myšlení takových lidí, je jejich potemnělý obraz dokončen a může být rozšiřován jako „definice“ v procesu „vzdělávání“ od základních škol až po univerzity. Oproti tomu jsou progresisté líčeni jako ti, kdo se nebojí toho, co je nové, nemají strach z experimentů a vyznačují se myšlenkovou otevřeností a základním dějinným optimizmem.

Nepatřičná psychologizace problému

Tento způsob uvažování o progresizmu a konzervatizmu se bohužel nevyskytuje jen v sekulárních kruzích, ale ujal se i v katolické Církvi. V ní se ustavily vnějšímu pohledu neviditelné kasty a třídy, které jsou odděleny hlubokými příkopy. Aby se někdo propadl do nízké kasty „nečistých“, stačí, aby získal pověst „konzervativce“. K elitám naopak patří všichni, kdo vykazují naznačenou otevřenost k dynamičnosti skutečnosti a „neděsí se překvapení“ ze strany toho, co je nezvyklé a nevídané. Odtud je pochopitelná i „diplomacie“ a opatrnictví některých katolíků angažovaných ve veřejném životě nebo v akademické sféře. Svá slova doslova váží na lékarnických vahách, neboť si jsou vědomi, že kráčí po minovém poli, na němž každý „špatný“ krok může vyhodit do vzduchu celou jejich mnohdy pracně budovanou kariéru.

Spory mezi „konzervativci“ a „progresisty“ jsou někdy skutečně ostré a plné emocí. A jsou to právě tyto emoce, které – jak vědí všichni znalci „konzervativního“ filosofického učení – svádějí myšlení na scestí. Nenávist k protistraně je pak „dostatečným“ důvodem k tomu, aby každé její stanovisko bylo zesměšňováno a apriorně kritizováno. Proto je dobré nepřidávat se na žádnou ze stran jen proto, že „protivníci nejsou vůbec sympatičtí“. Sympatie a antipatie jsou emoce, jež jakožto kriteria volby a orientace našemu myšlení žádnou pozitivní kvalitu nepřidají.

Falešnost alternativ

K nestrannému posouzení celé záležitosti nám může pomoci přístup Dietricha von Hildebranda, a lze jen doufat, že jeho pověstný „konzervatizmus“ nespustí nekontrolované emoce v táboře progresistů. V jedné ze svých publikací píše: „Jsou tyto pojmy „konzervativní“ a „progresivní“ skutečně smysluplně použitelné na současné protiklady mezi katolíky? Jsou těmito pojmy adekvátně charakterizovány skupiny vzájemně proti sobě stojící? Není snad užíváním těchto termínů – „konzervativní“ a „progresivní“ – zaváděna falešná alternativa, a tak odveden pohled od podstaty věci?“

Tento postřeh rakouského filosofa je velmi důležitý, protože může upřímně smýšlejícího člověka vyvést z patové situace, v níž vynakládá veškeré své úsilí v boji proti „konzervativním“ či „progresivním“ oponentům. Nahlédnutí, že se jedná o falešnou alternativu, má osvobozující účinek. Převádí naši pozornost k tomu, co je opravdu podstatné. Nejpodstatnější hodnotou pro lidské myšlení je pravda. A není těžké ukázat, že ji nelze vtěsnat do časových kategorií, od nichž se pak odvíjí zavádějící rozlišování mezi myšlením „konzervativním“ a „progresivním“. Každá pravda, nakolik je pravdou, je času-vzdorná. Snaha prohlásit pravdu za historickou se sama ruší, protože je v ní údajně historická pravda povyšována nad celý dějinný proces. Kdyby byla pravda skutečně historická, už dávno by přestala být pravdou, protože plynoucí čas by ji nenávratně zbavil platnosti. Progresisté však chtějí, aby „jejich“ pravda o historičnosti pravdy platila stále, tedy nezávisle na tom, zda byla prohlášena v minulosti, je zachovávána v přítomnosti a bude zastávána v budoucnosti.

Věcný přístup bez zaslepující lásky a nenávisti

Pravda je myšlenkovým zachycením toho, jak se věci mají, jaké jsou ve své jsoucnosti. Rozhodující je tedy věcnost. Ve vztahu k ní už nelze nikoho označovat za konzervativce nebo progresistu. Hildebrand nám k tomu sděluje: „Není těžké poznat, že oba – jak konzervativec, tak progresista – jsou naprosto nevěcní a že se pohybují v domýšlivých iluzích, jakmile používají takových měřítek vzhledem k pravdě a hodnotám. Je vždy velkým nebezpečím volit určitý postoj za normu, nezávisle na objektu, o nějž se jedná a na nějž se postoj vztahuje. Máme-li se správně zachovat, je třeba, aby se náš postoj utvářel objektivně. Objectum format actum – předmět formuje úkon, říká velmi správně scholastika.

Hlubokým rysem osobnosti je vždy její transcendence – schopnost poznávat věci takové, jaké jsou, odpovídat na dobro pro jeho hodnotu, která mu náleží. Proto je to ubohý imanentismus, je to naprosto nevěcný postoj, jsme-li bez ohledu na objekt, o který se jedná, „konzervativní“ nebo „progresivní“. A o něco dále ještě dodává: „Kdo se chová správně a věcně, bude se jednou nutně jevit jako konzervativní, podruhé jako progresivní. Není to alternativa, ale vyplývá to u jedné a téže osoby ze stejného kořene – ze schopnosti transcendence, tedy schopnosti přiměřeně přistupovat k objektu.“

Tyto řádky náš problém dostatečně vyjasňují. Na závěr je však nutné poznamenat, že překonávání neplodného sporu mezi „konzervativci“ a „progresisty“ jak v sekulární tak v církevní oblasti, stojí v cestě „progresivní“ (moderní) interpretace hodnoty lidského myšlení. Tomu, jak známo, byla celou řadou novověkých filosofů upřena schopnost poznávat skutečnost takovou, jaká je (objektivita). Následná postmoderní rezignace na objektivní pravdu, na sebe-přesahování osoby k jinému od ní se stala programovou, což se dá označit jako osudný pád současného myšlení do imanentizmu. Za těchto okolností se z logiky napětí mezi konzervatizmem a progresizmem nelze vymanit. Dokud člověk znovu neobjeví transcendenci pravdy vůči sobě samotnému, zůstane uzavřen ve své neopakovatelné jedinečnosti a ve svých sebestředných emocích.

Emoce jsou duševně-tělesná hnutí, která se odehrávají v čase. Jakmile se pro nás stanou nepřekročitelnou bariérou, nabudou časová měřítka rozhodující váhy. Na emoce obliby minulého se bude hledět jako na výraz konzervatizmu, na emoce obliby nového jako na výraz progresizmu. Veškerá diskuze se pak vlastně stane zbytečnou, protože jde o stavy libosti, o nichž staré přísloví praví: de gustibus non est disputandum. Spory mezi oběma tábory budou sice neustále probíhat, ale pravda v nich zůstane pohřbena pod vrstvami zaslepujících vášní.

PDF (formát pre tlač)