Psi místo dětí

Martin R. Čejka
19. augusta 2025   Spoločnosť   CZ, Komentár

Kdysi katolické Španělsko je, pokud jde o míru plodnosti, na chvostu Evropy. Podle posledních dostupných údajů za rok 2023 klesla plodnost v této zemi na 1,12 dítěte na ženu. V roce 1960 přitom byla plodnost ještě necelých tři děti na ženu. K výraznému propadu došlo v polovině sedmdesátých let, tedy v době, která bývá označována za přechod k demokracii.

Od té doby se rodiny scvrkávají a země stárne, což nejen po ekonomické stránce věští pochmurnou budoucnost. A jelikož, jak říkával Aristoteles, se příroda děsí prázdnoty (horror vacui), tak uvolněné místo začínají zabírat nejen ještě snědší legální i nelegální imigranti, ale i zvířata.

Lze bez nadsázky prohlásit, že Španělé mají mnohem více psů než dětí. V roce 2023 bylo ve Španělsku přibližně devět milionů psů a téměř šest milionů koček, počet dětí mladších čtrnácti přitom dosáhl 6,6 milionů. Ve srovnání s dětmi mladšími čtyř let (1,8 milionu) je psů dokonce pětkrát více.

To se projevilo i během neslavné pandemie, kdy v období karantény bylo jednou z mála povolených venkovních aktivit, kromě nutných důvodů jako práce, nákup potravin a návštěva lékaře, venčení psů. Ulice tehdy španělských měst zaplnili převážně psi v doprovodu svých majitelů.

Švýcarská RTS ve svém článku uvádí, že „se stačí podívat na sociální média“, aby si člověk uvědomil novou roli, kterou domácí mazlíčci v životě Španělů zastávají: „Jsou jako moje miminka, moje děti. Starám se o ně pořád.“ „Snažím se s nimi cestovat,“ říká Ainoha o svých pudlech.

Další příklad: „Chováme se k němu jako k dalšímu členovi rodiny. Spí s námi a má své vlastní věci. Staráme se o něj stejně jako o naše dcery,“ říká Luis o svém psu Carduovi.

Ainoha má na svém instagramovém účtu zvláštní pododdíl nazvaný „Těhotenství“. V prvním příspěvku nadšeně píše: „Je to potvrzeno, čekám miminka!“ Ve skutečnosti jde ale o jednoho z jejích pudlů (respektive „pudlici“) a její štěňata. Ainoha samozřejmě žádné vlastní děti nemá.

Některá španělská média poukázala na souvislost mezi mascota (čili domácími mazlíčky) a nedostatkem dětí. Ovšem otázkou je, co je zde příčinou a následkem. Skutečnost je taková, že lidé už nemají děti především z důvodu odkřesťanštění španělské společnosti, která ztratila svou katolickou duši, zapomněla na dědictví předků a ztratila i zdravý rozum. Lidé pak promítají svou náklonnost do domácích mazlíčků. Není to tedy tak, že Španělé mají málo dětí, protože mají hodně domácích mazlíčků, nýbrž naopak.

O tom svědčí i následující úryvek ze zmíněného článku: Je patrný fenomén humanizace psů: „Už jsem viděl psy v kočárcích nebo v kabátcích, když je zima… Kolem psů se rozvíjí celý sektor a spousta aktivit,“ říká španělský zpravodaj RTS. Novinář poznamenává, že podle údajů Španělské asociace průmyslu a obchodu s potřebami pro domácí mazlíčky (AEDPAC) vynáší obchod s těmito potřebami ve Španělsku každoročně téměř tři miliardy eur.

Tento společenský vývoj se odráží i v zákonodárství. V roce 2021 schválili španělští poslanci zákon, kterým se zvířata vyjímají z kategorie předmětů. „Vztah k domácím mazlíčkům se vyvinul. Už nejsou jen další věcí v domě jako nějaký kus nábytku. Zvíře připomíná, aniž by jím skutečně bylo, člena rodiny,“ vysvětluje Ana Fernandezová z fakulty politologie a sociologie na Madridské univerzitě.

V roce 2023 byl přijat nový zákon o ochraně zvířat, podle něhož „lidé, kteří hodlají doma chovat psy, musejí absolvovat kurz péče o zvířata“. Zákon rovněž stanoví „zvýšené požadavky“ na majitele domácích mazlíčků. Ti nesmějí nechávat psy doma déle než jeden den a kočky déle než tři dny. Zákon o ochraně zvířat dále zakazuje vystavování psů, koček a fretek ve výlohách obchodů se zvířaty.

Zmíněný vývoj, či snad degresi, lze pozorovat i v dalších oblastech. U španělských soudů se v případě rozchodu partnerů řeší sdílená péče o domácího mazlíčka, psi a kočky se objevují v závětech, vznikají zvláštní pohřební ústavy, krematoria a hřbitovy pro zvířata, jako houby po dešti rostou zvířecí hotely a další služby věnované čtyřnožcům. Ve Španělsku jsou dokonce i cukrárny, kde si psi mohou pochutnat na své zmrzlině a jiných dobrotách.

Španělsko není pochopitelně a bohužel jedinou zemí, kde vládne zvrácený vztah ke zvířatům. Tento jev už lze pozorovat ve značné části Evropy. Například z analýzy Uppsalské univerzity založené na registru psů vyplývá, že oblíbená švédská jména pro psy jako Milo, Charlie nebo Luna dávají rodiče stále častěji i dětem. „Když se zvířata nastěhovala do našich domovů, možná jsme se k nim začali chovat jako k dětem,“ uvedla odbornice na severské jazyky Katharina Leibringová, která se na analýze podílela. Upozornila, že dnes jsou pro psy i „školky“ v podobě denních center, kde je jim poskytována zvláštní péče.

Myšlenkový posun je patrný i v reakcích na to, když třeba někdo veřejně napíše či řekne o psovi, že „chcípl“ nebo „pošel“. Ihned se na něj snese vlna nenávistné kritiky, přičemž uctívači zvířat mu na sociálních sítích buďto v lepším případě vysvětlují, že psi „umírají“, jelikož jsou vlastně členy rodiny, nebo v horším mu přejí v nejrůznějších podobách bolestný odchod z tohoto světa.

Není snadné najít ideový původ současného stavu, jelikož tak zdegenerovaný přístup k zvířatům neměly ani nejprimitivnější pohanské kmeny. Nicméně je patrné, že „polidšťování“ zvířat jde ruku v ruce s „odlidšťováním“ lidských bytostí, jehož projevem jsou nejen umělé potraty, eutanázie, ale i negativní postoj k vícedětným rodinám.

Jisté kořeny snad lze spatřovat v infantilním romantismu, který navazuje na představy Jean-Jacquesa Rousseaua. Ten už ve svém nejznámějším díle Emil aneb O výchově srovnával člověka se zvířetem, ba stavěl ho ještě níže. Civilizovaným lidem vzkazoval: „Levharti a lvi, které zvete divokými šelmami, jdou z nutnosti za svým pudem a zabíjí jiná zvířata, aby mohli býti sami živi. Vy však stokrát zuřivější než oni, bojujete proti pudu bez nutnosti, jen abyste se oddali své kruté rozkoši. Zvířata, která pojídáte, nejsou taková, která požírají zvířata jiná, vy nejíte masožravců, vy jich napodobujete: lačníte jenom po zvířatech nevinných a mírných, která nečiní zle nikomu, která prozrazují svou náklonnost k vám, která vám slouží a jež za odměnu služby vám prokázané pojídáte. Ó, nepřirozený vrahu!“

Svou roli pochopitelně hraje i novověký ekologismus. Mezi teze tzv. hlubinné ekologie patří, že „všechny bytosti na Zemi jsou navzájem rovnoprávné, nelze někoho nadřazovat nad druhé“, přičemž „hodnota životních forem je nezávislá na užitečnosti z hlediska úzkých lidských zájmů“. Závěr tohoto ekologického směru pak asi nepřekvapí: „Život a kultura lidstva nijak neutrpí podstatným snížením počtu obyvatel.“

Podobné pohledy nejsou pouze záležitostí pomýlených majitelů domácích mazlíčků, ale našly si své pevné místo i na univerzitách a v jiných vzdělávacích institucích. Například známá profesorka filozofie na Harvardově univerzitě Christine Korsgaardová ve své knize Fellow Creatures: Our Obligations to the Other Animals (Bližní tvorové: naše povinnosti vůči jiným živočichům) razí etický pohled, že lidé nejsou sami ze své podstaty důležitější nežli zvířata.

Pro ty, kteří by se snad odvážili s takovýmito tvrzeními nesouhlasit a vyznávali by nadřazenost lidského druhu nad zvířaty, už byla vynalezena nálepka v podobě speciesismu (obdoba rasismu, sexismu atp.). Zatím to ale není trestné…

PDF (formát pre tlač)