Proč se nenechat zlákat trans-humanistickým projektem

Roman Cardal
7. marca 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

predchádzajúca časť:
Podvod trans-humanizmu

***

Dva druhy pokroku

Nejlákavějším příslibem, který se má v brzké budoucnosti naplnit, je trans-humanistická proměna skutečnosti člověka a světa. Síla víry, z níž tato vize vychází, se opírá o zřejmost obrovského technologického pokroku, díky němuž se moderním lidem otevřely možnosti, o nichž ještě před několika lety neměli ani potuchy. Kdo z lidí mé generace si v mládí myslel, že se dožije doby, v níž si v soukromí svého domova sedne k počítači a v pár sekundách se dostane k informacím, které by v jemu dostupných knihovnách hledal velmi dlouho anebo by je tam vůbec nenašel? Kdo z těchto starších ročníků kdysi věřil, že se bude moci spojit s kýmkoliv na světě v reálném čase a bude si moci svůj protějšek zobrazit na displeji svého mobilu? Koho z těchto běžných lidí vůbec napadlo, že se mnohé operace budou provádět bez toho, aniž by došlo ke klasickému chirurgickému průniku do těla pomocí skalpelu? O čem se nám dříve ani nezdálo, to se dnes stává skutečností a normální součástí našich životů. Proč by tomu tedy tak nemělo být i v případě vizí trans-humanistů?

Bylo by fatální chybou klást trans-humanistickou agendu na stejnou úroveň s průběhem technického pokroku, který jsme právě naznačili. Neboť zatímco uvedený technický a technologický pokrok v ničem nekoliduje s přirozeností člověka, není tomu tak v případě trans-humanismu. Ten naopak představuje nepřijatelné znásilnění člověka jakožto jedince i jakožto společenské bytosti. Jestliže si to dostatečně včas neuvědomíme, vystavujeme se riziku, že jeho vábení podlehneme a spolkneme návnadu i s „háčkem“, z něhož už se budeme těžko vymaňovat.

Falešné redukcionistické předpoklady

Trans-humanizmus především mylně předpokládá, že člověk je veskrze hmotná bytost, k níž získáváme ten nejhlubší přístup prostřednictvím tzv. „tvrdých věd“ – fyziky, chemie a biologie. Vychází tedy z předpokladu, že v člověku není nic, čím by řád hmotné přírody přesahoval. To je ovšem silně redukcionistický přístup, pro který je navíc typické, že přesvědčení o čistě materiální povaze člověka nemíní vystavovat žádné pochybnosti. Jedná se o materialistické dogma, o němž je jakákoliv diskuze nepřípustná.

Dalším typem redukce, na němž veškerý trans-humanizmus stojí, je zúžení pojmu kauzality (příčinnosti) na kauzalitu materiální a výkonnou (eficientní). Člověk je v jeho optice nahlížen jako materie podléhající určitému ději, případně vykonávající určitou činnost. Vědci, kteří se s trans-humanistickou agendou ztotožňují, neberou žádný ohled na příčiny, s nimiž naopak počítá realistická filosofická tradice – na příčinu formální a finální. Lidskou bytost považují jen za náhodný produkt hmoty.

Reduktivní povaha trans-humanizmu se projevuje i v systematickém zaměňování kauzality s korelací. Jelikož mají naše mentální aktivity (myšlení, chtění) svůj biologický korelát v mozku (příslušné mozkové procesy, jež doprovázejí každé mentální hnutí), jsou v tomto pohledu prohlášeny za samotnou příčinu mentální činnosti. Pro materialistického vědce tomu ani nemůže být jinak – myšlení a chtění jsou zapříčiňovány biologickou aktivitou mozku a nejsou ničím jiným než hmotným produktem. O nějaké duchovnosti duše a její přesažnosti vůči hmotné dynamice mozku nemůže být žádná řeč.

Charakteristické redukce se trans-humanizmus dopouští i tím, že namísto klasického pojmu duše užívá pojem mysl (mind). Psychologie pro něj není to, co představovala pro klasickou filosofickou tradici – nauka o duši, o její povaze a jejích činnostech –, ale nauka o mysli, v níž vidí proces, jehož poslední povaha se dá označit jako kalkul. Zde si lze vzpomenout na francouzského filosofa Reného Descarta, který lidskou mysl chápal jako res cogitans a nejautentičtější výraz myšlení (cogitatio) spatřoval v matematickém výpočtu. Současní trans-humanisté opustili karteziánské přesvědčení o tom, že se v člověku nalézá myslící substance. Myšlení je pro ně pouhý děj. Protože se tento proces, který je v posledku sám kalkulem, dá zefektivnit a posílit technologickým zásahem, sní o implantaci vyspělého operačního systému do lidského mozku. Ten se stane stejně výkonný jako nejmodernější počítač, což mu dovolí efektivně jednat a řešit dané problémy.

Tím, že je trans-humanistický pohled na člověka reduktivní, je ve svém celkovém pojetí nutně i nepravdivý. To, co je pro člověka jakožto člověka typické – jeho schopnost myslet a chtít – není možné chápat jen jako kalkul. Činnost myšlení a chtění u člověka vyvěrá ze základního životního principu, který se po celá staletí nazýval racionální duší. Duše není pouze zdrojem myšlenkových a volních aktivit, ale především tím, co člověku zprostředkovává jemu vlastní bytí. Na lidské myšlení se lze samozřejmě dívat z různých úhlů pohledu, ale ztotožnit ho s pouhým kalkulem znamená znemožnit si vhled do toho, kým člověk vlastně je.

Nepatřičná dokonalost kalkulu a žádoucí nedokonalost myšlení

Kalkul je hodnotově neutrální technika, zatímco člověk svým myšlením pojímá kalkulem nikterak uchopitelné skutečnosti. Na prvním místě si uvědomuje hodnotu vlastní existence a svou ohroženost neexistencí (smrtí). Člověk jakožto myslící bytost je aktérem existenčního dramatu, ví o svém vědění i o svém nevědění, uvědomuje si, že během svého života rozhoduje o svém vlastním osudu, nahlíží rozdíl mezi dobrem a zlem, trpí svými chybami, svou nenaplněností, svým bolestným hledáním smyslu existence. Umělá inteligence nic takového nezná. Je pouhým logicko-syntaktickým algoritmem, jemuž uniká hloubka pravého významu věcí a osob.

Tato sémantická slepota umělé inteligence naštěstí působí, že se člověk může vyhnout její chladné kontrole. To je patrné na příkladě, s nímž máme běžnou zkušenost. V internetovém prostoru jsou diskuze hlídány umělou inteligencí, která automaticky vyřazuje texty obsahující vulgární a tzv. nekorektní výrazy. Stačí však do vulgárního slova vložit jeden znak navíc (například de.bil) a umělá inteligence ho vyhodnotí jako neškodné. Stejně tak ji naprosto uniká ironie. Je možné napsat text, který je z logicko-syntaktického hlediska zcela korektní, přičemž však znamená pravý opak toho, co explicitně tvrdí. Teprve až nositel umělé inteligence propukne v smích, začnou být věci skutečně vážné. Rozumět vtipu znamená nevidět v nesouladu významů jen nepatřičnou chybu, ale i to, co oslovuje a rozechvívá hlubinný rozměr racionální povahy člověka. Tento rozměr spočívá ve schopnosti se smát. V chladném procesu umělé inteligence není pro něco takového vůbec místo. Kdyby se její aplikací podařilo zablokovat vše, co v nás vyvolává smích, znamenalo by to pro nás skutečně smrtelnou ránu.

Rovněž není možné zapomínat, že každý člověk je jedinečnou osobou, která je zcela nenahraditelná. Pokud se člověk považuje za pouhý stroj, který podává efektivní myšlenkové výkony a vykazuje efektivní jednání, pak je bez problému nahraditelný jiným jedincem, který tyto operace zvládne stejně dobře či dokonce ještě lépe (záleží na programu implantovaném do jeho mozku).

Skutečností, které by nás měly varovat před agendou trans-humanizmu, je bezpochyby více, ale již tyto by měly být dostatečným motivem pro rezolutní odmítnutí jeho projektu. Záleží jen na tom, zda chceme zůstat lidmi s našimi blahodárnými nedostatky anebo zda jsme ochotni se tohoto nevýslovného privilegia vzdát.

PDF (formát pre tlač)