Pražské Jezulátko a další vyobrazení Dítěte Ježíše (1. část)

Martin R. Čejka
22. apríla 2026   Cirkev Kultúra   CZ

Stěží bychom hledali uvědomělého katolíka, který by neznal Pražské Jezulátko. Jeho počátky jsou do jisté míry zahalené tajemstvím i legendami. Podle jedné zhotovil sošku jistý mnich na základě zjevení samotného Ježíška, podle jiné ji vlastnila velká ctitelka Jezulátka sv. Terezie od Ježíše. Je jisté, že se do Prahy dostalo ze Španělska.

Jedná se podle všeho o kopii tehdejší dřevěné sošky z kláštera mezi Córdobou a Sevillou. Sošku dostala jako svatební dar od své matky Isabely dvorní dáma Marie Španělské Marie Manrique de Lara y Mendoza, která se provdala za nejvyššího kancléře Českého království Vratislava II. z Pernštejna. Marie Manrique po vzoru matky dala Jezulátko své dceři Polyxeně u příležitosti sňatku s nejvyšším purkrabím Vilémem z Rožmberka. Jezulátko ji doprovázelo i v jejím druhém manželství s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic. Po smrti chotě darovala Polyxena sošku v roce 1628 klášteru bosých karmelitánů při kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze se slovy „Dávám vám to, čeho si nejvíce vážím ze svého majetku. Mějte ji v uctivosti a dobře se vám povede.“

Převor kláštera Ludvík umístil Jezulátko do oratoře, kde jej uctívali převážně novici. V roce 1630 odešli novici do Mnichova, čímž úcta spojená s Jezulátkem poklesla. V roce 1631 vpadli během třicetileté války do Prahy Sasové a mimo jiné vyplenili i karmelitánský klášter. Po jejich odchodu následující převor Ignác, který se vrátil do kláštera v roce 1632, úctu nikterak neobnovil. V roce 1634 další převor Felicián znovu uprchl, tentokrát před Švédy. Sošku objevil až v roce 1638 otec Cyril od Matky Boží, který přišel do Prahy o rok dříve z Lucemburska. Od té doby začal věhlas Jezulátka růst, stejně jako úcta k němu.

Karmelitáni se tedy rozhodli Jezulátko veřejně vystavit, aby mu mohla úctu projevovat široká veřejnost, mj. přední osobnosti království. V roce 1647 se před ním modlil i sám císař Ferdinand a jako projev vděčnosti daroval kostelu čtyřicet velkých voskových svící. 4. dubna 1655 se konala korunovace Jezulátka. Nejvyšší purkrabí Bernard Ignác z Martinic nechal pro tuto příležitost vyrobit zlatou korunku osazenou drahými kameny a perlami.

A třebaže úcta k Pražskému Jezulátku v některých dobách trochu pohasínala, nikdy už nezhasla a postupně se rozšířila i do jiných zemí. Na různých místech můžeme najít jeho kopie i kostely, které mu byly zasvěceny. Ale není pochopitelně jediným vyobrazení Dítěte Ježíše. Zmiňme alespoň některé sochy z dalších významných.

Arenzansko-pražské Jezulátko, Arenzano, Itálie

Dříve než se budeme věnovat „svébytným“ Jezulátkům, zaskočme na okamžik do italského městečka Arenzano ležícího u Ligurského moře, tedy na území bývalé Janovské republiky. Tam se nachází věrná kopie Pražského Jezulátka, která má ale také svůj vlastní příběh.

Zdejší bosí karmelitáni tu v roce 1900 umístili ve svém kostele obraz Pražského Jezulátka, které se ihned začalo těšit takové oblibě, že o dva roky později byla vyhotovena jeho soška. Místní dali svému Pražskému Jezulátku krásný titul: Velký Malý Král. Díky štědrosti dárců, kteří hmotně vyjadřovali vděčnost za milosti, jichž se jim dostalo, byla v roce 1904 zahájena stavba nového kostela. Ten byl dokončen v roce 1908 a stal se vůbec prvním kostelem na světě, tedy, alespoň se to říká, zasvěceným Pražskému Jezulátku. Také největší zvon ve věži nese jeho jméno a stojí na něm: „Otcové karmelitáni věnovali mne Dítěti Ježíši z Prahy, abych svým zvoněním hlásal jeho slávu, a tak všichni poznali a velebili Boží Dítě Ježíše, Boha a člověka; a ono na ně seslalo déšť svých milostí.“

Arenzansko-pražské Jezulátko pak bylo 6. září 1924 slavnostně korunováno, a to osobně státním sekretářem kardinálem Rafaelem Merrym del Val, který ozdobil jeho hlavu korunou věnovanou papežem Piem XI.

Po uzavření příměří mezi Itálií a spojenci v roce 1943 začali Němci bombardovat města v okolí Arenzana. Jeho obyvatelé tedy prosili Jezulátko o ochranu a slíbili mu, že pokud se nikomu z nich nic nestane, vloží do jeho levé dlaně zlaté královské jablko. V srpnu 1944 bylo Arenzano nepřetržitě po pět dní bombardováno, řada domů lehla do základů, zasažen byl i tamější farní kostel. Když vše ustalo, našli lidé v sutinách čtyři mrtvé… Nakonec se ale ukázalo, že to nebyli místní. A tak se Jezulátko po zásluze dočkalo svého zlatého vladařského jablka, neboť ochránilo všechny občany města.

Prvorozený, Řím, Itálie

V Itálii ještě chvíli zůstaneme, ale přeneseme se do Říma. Bylo by vskutku podivné, kdyby v srdci křesťanstva chybělo zvláštní Jezulátko. To se nacházelo v půvabné bazilice Panny Marie od Nebeského oltáře, která stojí na nejvyšším místě Kapitolu. Podle legendy právě tam nechal pohanský císař Augustus na základě věštby Tiburské Sibyly, předpovídající Kristův příchod, vznést oltář „Prvorozenému Božímu“. Proč nacházelo? V únoru roku 1994 totiž římské Jezulátko někdo ukradl, a dodnes nebylo nalezeno. Vystavená soška je tedy jeho kopií.

Původní Jezulátko vytesal v Jeruzalémě roku 1480 jistý františkán, a to ze dřeva jednoho z olivovníků v Getsemanské zahradě. Říká se, že když zbožnému bratrovi došly barvy, zbytek sošky domalovali andělé. Své dílo pak daroval právě zmíněné bazilice, kterou už od dob papeže Inocence IV. spravovali františkáni.

Také toto Jezulátko má řadu nádherných šatů zdobených drahokamy, což svědčí o vděčnosti věřících za milosti, kterých se jim dostalo. Jeho hlavu navíc zdobí dle přání papeže Lva XIII. a Vatikánské kapituly od roku 1897 velká koruna.

Malý poutník a dobrodinec, Atocha, Španělsko

Nic naplat, komu čest, tomu čest. Naše Jezulátko pochází ze Španělska, a není jediné. Také řada dalších se „narodila“ na Pyrenejském poloostrově, který vydal Církvi veliké, horkokrevné světce a mystiky.

Snad nejznámějším španělským Jezulátkem je Svaté Dítě z Atochy. V městě Atocha se nacházela poněkud neobvyklá socha Panny Marie s Ježíškem, neboť Děťátko, které Madona držela na rukou, bylo ve skutečnosti samostatnou soškou. Díky tomu mohlo být Jezulátko sundáno a přinášeno k nemocným či umírajícím. Velké úctě se těšilo zejména mezi těhotnými ženami, přičemž nezřídka trávilo čas i u jejich lůžka během porodu, aby je nejen těšilo v bolestech, ale také požehnalo dítěti, které právě přišlo na svět. A jelikož Boží Děťátko takto neustále cestovalo z domu do domu, oblékli jej věřící do šatů připomínajících poutníka.

Atocha padla ve třináctém století do rukou muslimů. Mnoho mužů bylo tehdy uvězněno, přičemž muslimové jim nedovolovali žádný styk s rodinou. Výjimkou byly děti do dvanácti let, a právě ty nosily svým otcům a příbuzným do žaláře jídlo. Osamělí nešťastníci museli hladovět, protože jim muslimové odmítali dávat potravu. Prosili tedy Pána Boha o pomoc, a najednou je začal navštěvovat krásný chlapec, který jim v noci nosil jídlo a vodu. Chlapec byl oblečen jako poutník, v jedné ruce držel košík plný chleba a v druhé hůl, na jejímž konci byla zavěšena tykev s vodou. Vězni záhy zjistili, že ať už jich jedlo, kolik chtělo, z košíku chleba neubývalo, a pomalu tušili, co je onen chlapec zač. Někdo si navíc v kostele všiml, že sandály na nohou Božího Děťátka jsou špinavé a ošoupané. Nahradili je tedy jinými, ale za čas vypadaly stejně jako ty předchozí.

Řadu zázraků Děťátka z Atochy za vlády Maurů popsal osobně král Alfons X. Moudrý ve svých Cantigas („Zpěvech“). Žádné jiné kroniky se bohužel nedochovaly, stejně tak zmizela původní soška Malého Poutníka, a nikdo už neví, kdy k tomu vlastně došlo. „Bylo to někdy dávno…“

PDF (formát pre tlač)