Pozitivní funkce hranic a jejich respektu

Roman Cardal
18. apríla 2023   Spoločnosť   CZ, Filozofia

Omezenost člověka a snaha o její překonání

Je zajímavé, že člověk dokáže vnímat svou tělesnost jako limit. Projevuje se to například v jeho úsilí konstruovat stále lepší technické prostředky. Jelikož nám naše motorická soustava dovoluje jen pomalý pohyb (rychlost špičkových sprinterů nepřesahuje 45 km/h), vynalézá člověk dopravní prostředky, které mu umožňují překonávat tuto přirozenou hranici způsobem, o němž se přírodním lidem ani nezdálo. Poněvadž je náš zrak omezený, přišel člověk na to, jak zvýšit dosah jeho vnímání díky mikroskopům a teleskopům. Podobnou omezenost člověk odhaluje i ve svém myšlení. Jeho přirozené kapacity se mu jeví jako nedostatečné, a proto se je snaží navýšit pomocí počítačové techniky.

Toto počínání inteligentní lidské bytosti je však spojeno s nemalým nebezpečím. Vše záleží na tom, jak při své technologické činnosti chápe přirozenost, jež je vlastní věcem a jemu samotnému. U antických Řeků se tento problém vynořil v momentě, kdy se začali ptát na vztah mezi tím, co nazývali physis a nomos. Slovem physis označovali strukturu, s níž se nerosty, rostliny, živočichové a člověk vynořují z lůna přírody. Měli na mysli bytostnou povahu těchto skutečností, kterou jim „dala do vínku“ „matka příroda“. Slovo nomos používali jako označení pro zákon, ale v rozšířeném smyslu ho vztahovali i na všechny umělé produkty lidské činnosti. Kultura a civilizace pro ně byla sférou, která nemohla vzniknout samočinně působením přírodních sil, ale jen aplikaci schopností inteligentní a svobodné bytosti. Již na úrovni svých mýtů se projevoval jejich hluboký vhled do tohoto rozměru člověka. Ještě před povstáním filosofie si totiž jasně uvědomovali, že živočich vybavený rozumem musí produkovat kulturu a civilizaci kvůli své omezenosti a nedostatečnosti (viz. mýtus o Prométeovi a Epimeteovi).

Jestliže pradávný mýtus lidem prostředkoval tuto „informaci“ obrazným způsobem, bylo jen otázkou času, kdy se předkládaného námětu ujme rozum a začne nad ním racionálně uvažovat. Tento úkon byl vyhrazen filosofům. Co v něm mohla filosofická reflexe odhalit? Díky filosofii si bylo možné uvědomit, že všechny skutečnosti, jež jsou v dosahu naší zkušenosti, jsou konečné a omezené. To platí samozřejmě i pro člověka samotného, ale člověk na tento fakt reaguje jinak než ostatní jsoucna. Zatímco nerosty, rostliny a rozumem nevybavení živočichové po celou dobu jejich existence setrvávají v hranicích, které jim jejich přirozenost uložila, člověk je svou vlastní přirozenosti puzen k tomu, aby je překročil. Z nějakého důvodu se nemůže spokojit s tím, kým v daném okamžiku a v dané chvíli je. Nestačí mu udržovat se v daném stavu, musí se stále překračovat. V pozdější filosofii se pro tuto vlastnost lidské osoby ujal termín sebe-transcendence (sebe-překračování).

Odtud pramení odvěká nespokojenost člověka s tím, čeho dosud dosáhl jak v životě soukromém tak v životě společenském a politickém. Odtud je také pochopitelné, proč přirozená touha po naplnění a štěstí nemůže být v tomto životě nikdy uspokojena. Jakmile v konečném světě dosáhneme svých vytoužených cílů, otevřou se před námi nové horizonty a nezbytnost dalšího vykročení k budoucímu na nás dopadne s novou naléhavostí.

Dvě funkce hranice

Kde se však skrývá ono nebezpečí, o němž jsme se zmínili? V nepochopení vztahu, který má vládnout mezi naší lidskou přirozeností a tím, co jakožto kulturní a civilizované bytosti produkujeme. Toto nepochopení má svůj zdroj v mylném vyhodnocení toho, co pro náš život znamenají hranice. Když je myslíme jen jako něco negativního, jen jako to, co omezuje náš životní potenciál, nastoupíme na cestu vzpoury a revoluce, která chce odstranit všechny demarkační linie ve jménu osvobození člověka. Nežádoucím limitem pak nejsou jen „staré mravní příkazy a zákazy“ (například Desatero), ale dokonce i naše biologická přirozenost. Současný trans-humanizmus se k této otázce staví právě naznačeným způsobem. Když pomocí techniky zdoláme limity naší biologické struktury (sem patří i limity dané naší pohlavností), uvolníme v sobě životní potenciál, který byl po celá tisíciletí uvězněn a svázán přírodními a konvenčními pouty, jimž se člověk musel chtě nechtě podvolovat. Moderní technologie jsou ale příslibem, že toto pradávné vězení bude moci být opuštěno.

Pokud se na současný trans-humanizmus podíváme s patřičným nadhledem, můžeme pochopit, proč s ním nemálo lidí spojuje své naděje. Z dějin i z vlastní zkušenosti víme, že nutnost překračovat sami sebe není z našich životů odstranitelná. Naše samotná přirozenost nás neustále „katapultuje“ mimo sebe. Pokud se lidé nejsou schopni nad touto základní existenciální otázkou hlouběji zamyslet, uvěří bez patřičného zpochybnění každému, kdo přichází s příslibem vytvoření „nového a lepšího“ člověka. Mocnost moderních technologií tuto víru ještě posiluje.

Kritičtější přístup je založen v nahlédnutí smyslu a významu limitů v lidském životě. Pečlivější uvážení tohoto problému nás vede k pochopení, že hranice nejsou jen omezením něčeho pozitivního, ale zároveň a především vymezením něčeho pozitivního. Aby v konečném světě vůbec něco pozitivního mohlo existovat, musí to být v sobě vymezeno, tj. musí mít svoji identitu, jež je dána zcela konkrétní hranicí. Bez hranic není žádná totožnost konečného jsoucna, bez ustavujících hranic není ani touha po životě bez hranic. Proto je třeba hranice hájit a chránit. Kdo ztratí hranice, ztratí sám sebe, protože jeho totožnost, jeho odlišnost od jiného od sebe se rozplyne.

Do nicoty se propadnou i veškeré jeho touhy, neboť přítomnost touhy je znamením přítomnosti lásky. Toužíme po tom, co milujeme, ale co zatím nemáme. Ale láska (a tedy i s ní spojená touha) k tomu, co dosud nemáme, je možná jen tehdy, když je ono milované odlišné od nás samotných. A to opět předpokládá hranici, naše nebytí tím, čím chceme být jakožto „vlastníci“ milované a vytoužené skutečnosti nebo stavu.

Dialektický trik s proměnou negativnosti v pozitivnost

Když se tedy již dávno mluví o tom, že člověk může svojí vlastní technikou zničit sám sebe, míní se tím jeho schopnost překračovat svoji přirozenost (hranice, jimiž je vymezen jako lidská bytost) bez uvědomění si jejich důležitosti pro jeho samotnou existenci. Zároveň to znamená, že hledáme nekonečnost tam, kde ji nikdy nemůžeme nalézt. Odstraňujeme limity v nás samých a zbavujeme se vymezení, která jsou ukazateli na cestě k dosažení již existující Nekonečnosti, na níž můžeme mít účast prostřednictvím našeho poznání a chtění. Jak náboženství tak i filosofie mluví v této souvislosti o Bohu.

Z určitého důvodu, který náboženství chápe jako dědičný hřích, se člověk uzavřel sám do sebe a snaží se nekonečno a bez-hranično vydolovat sám ze sebe. Při tomto hledání však může narazit jen na nekonečno „negativní“ – na svoji přirozenou touhu po nekonečnu, kterou lze uspokojit pouze vztahem „mimo sebe“, tj. autentickým sebe-překročením, v němž každý člověk nalézá sám sebe v Jiném od sebe. V rovině „selského rozumu“ je úvaha dosti jednoduchá: pokud toužím, nemám to či nejsem tím, po čem toužím; co nemám či co nejsem, to si nemohu dát; tedy předmět své touhy si nemohu dát sám.

Moderní trans-humanizmus a ideologie no limits se proto zase až tak neliší od archaické magie. Chce svou vlastní silou člověku vykouzlit to, co není v možnostech žádného konečného tvora. Nic konečného, byť by to bylo vybaveno žízní po nekonečnu, neobsahuje pramen, z něhož by svoji vyprahlost mohlo uhasit. „Žízeň“ a „vyprahlost“ jsou obrazným označením „kapacity“. Člověk je „capax Dei“, „capax Infiniti“ (schopen žít z osobního vztahu k nekonečnému Bohu).

Filosofie dokazuje, že se žádná kapacita nemůže naplnit (uskutečnit) sama ze sebe. Novověká dialektika tuto možnost člověku sugeruje, čímž živí jeho revoluční ambice. Již dopředu je nicméně jasné, že jejich realizace skončí opět v propasti nenaplnění, bolesti a zklamání.

PDF (formát pre tlač)