Panna Maria obětí ekumenismu

Martin R. Čejka
5. júna 2025   Cirkev   CZ

Po II. vatikánském koncilu můžeme sledovat úpadek Církve v řadě oblastí, ať už se jedná o liturgii, morálku, kněžská povolání a řeholní život, ale i samu teologii. Ukázkovým a smutným příkladem je mariologie, tedy nauka o Nejsvětější Panně Marii.

Abychom si hloubku a tragédii zmíněného pádu dokázali lépe představit, načrtněme si krátce stav mariologie a mariánské úcty „krátce“ před II. vatikánským koncilem:

8. prosince 1854 papež Pius IX. bulou Ineffabilis Deus slavnostně potvrdil katolickou nauku o Neposkvrněném početí Panny Marie, kdy napsal, že „nauka, podle níž blažená Panna Maria v prvním okamžiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto jí musí všichni věřící pevně a trvale věřit“.

1. listopadu 1950 vydal papež Pius XII. apoštolskou konstituci Munificentissimus Deus, ve které vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie, tedy že „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy“.

Později se tentýž papež v encyklice Ad coeli Reginam z 11. října 1954 věnoval roli Panny Marie v díle spásy a jejímu královskému titulu, přičemž uvedl: „Stejně jako Kristus, nový Adam, musí být nazýván Králem nejen z toho důvodu, že je Synem Božím, ale také proto, že je naším Vykupitelem, tak je obdobně Nejsvětější Panna Královnou nejen z toho důvodu, že je Matkou Boží, ale také proto, že byla jako nová Eva spojena s novým Adamem… Maria, jakožto Matka Boha Krista, jako jeho spolupracovnice v díle vykoupení, v jeho boji s nepřáteli a v jeho konečném vítězství, má podíl, byť omezeným a analogickým způsobem, na jeho královské důstojnosti.“ V této souvislosti zavedl Pius XII. svátek Panny Marie Královny.

O samotné mariánské úctě pak svědčí řada hnutí, která vznikla v první polovině dvacátého století. Mezi nejvýznamnější organizace patřily:

Mariina legie, kterou v roce 1921 založil v Irsku Frank Duff a jejímž cílem bylo „dobýt skrze Pannu Marii celý svět pro Krista“. Legie vykonávala širokou apoštolskou činnost, zejména mezi chudými, nemocnými, ale také mezi společenskými vrstvami, které se odcizily Církvi nebo byly vůči ní dokonce nepřátelsky nastavené. V převážně nekatolických zemích se členové Mariiny legie přičinili o obrácení velkého počtu duší. Zhruba dva tisíce členů Legie položilo během pronásledování v Číně po roce 1949 svůj život za víru a věrnost papeži. V roce 1961 měla Mariina legie asi padesát tisíc skupin v třinácti stech diecézích a přibližně sedm milionů aktivních členů. Činnost Legie častokrát chválili papež Pius XI. i Pius XII.

Modrá armáda Panny Marie Fatimské, kterou založil ve Spojených státech roku 1947 P. Harold V. Colgan a jejímž cílem bylo především šířit úctu Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a denní modlitbu růžence. P. Colgan svého času prohlásil: „Budeme Modrou armádou Marie a Krista proti rudé armádě světa a ďábla.“ Už krátce po svém vzniku působila Armáda ve sto deseti zemích a měla zhruba dvacet milionů členů. Je výmluvné, že Modrá armáda Panny Marie Fatimské na návrh papeže Jana Pavla II. později změnila svůj název na Světový fatimský apoštolát, aby nevyzníval tak bojovně.

V roce 1917 založil sv. Maxmilián Kolbe Rytířstvo Neposkvrněné, jehož hlavním cílem byl boj modlitbou a ctnostným životem se zlem, především svobodným zednářstvím i dalšími nepřáteli Církve. Kolem roku 1960 působilo Rytířstvo téměř ve všech evropských zemích, ale také v Asii a na dalších kontinentech, a mělo zhruba tři miliony členů.

Členové zmíněných hnutí, jakož i velká část duchovních, očekávali, že nadcházející koncil přispěje k dalšímu rozvoji mariánských pravd, zejména pokud šlo o propracování učení o Panně Marii Matce Církve, Prostřednici všech milostí a Spoluvykupitelce.

Sekretář Posvátné kongregace Svatého oficia kardinál Alfredo Ottaviani na slavnostním zasedání Papežské mariánské akademie 15. prosince 1960 prohlásil: „Církev od nás mnoho očekává. Očekává, že budeme nejzářivější hvězdu nebes nejen ukazovat ve stále plnějším lesku poznání, ale že také přispějeme k tomu, aby myšlenky, city a činy křesťanů osvětloval jas, který vychází z Matky Boží.“

O necelý rok později psal z druhé strany barikády jeden z hlavních představitelů tzv. nové teologie P. Yves Congar OP: „Musím ve jménu evangelia a apoštolské tradice bojovat proti rozvoji mariologie, která nevychází ze zjevení, ale zakládá se na papežských dokumentech.“ Snad netřeba dodávat, že měl na mysli „zjevení“ ve svém pojetí.

Koncil se vydal spíše cestou vytyčenou P. Congarem, než kardinálem Ottavianim. P. Congar se stal mj. členem podkomise, která se měla věnovat otázce prostřednictví Panny Marie. Do svého deníku si tehdy napsal: „Jak můžeme bojovat proti obrovskému množství fanatických mariologů, když je nás tak málo a ještě jsme přetížení?“

Koncilní přípravná komise představila návrh „O Blahoslavené Panně, Matce Boží a Matce lidí“ (De Beata Virgine matre Dei et matre hominum), který měl původně být samostatným dokumentem. Proti němu vystoupili především němečtí biskupové, kteří přijali za svůj názor P. Karla Rahnera, že text v dané podobě „by z ekumenického pohledu způsobil nepředstavitelné škody, a to jak ve vztazích s protestanty, tak i pravoslavnými“. Tento postoj, kdy lidské ohledy vítězí nad hájením a jasným hlásáním katolické víry, následně udával tón projednávání mariánských otázek na koncilu.

Dokument o Panně Marii byl na návrh německého kardinála Josepha Fringse začleněn na konec konstituce o Církvi Lumen gentium, čímž došlo k oslabení jeho vyznění. Navíc byl výrazně revidován. Pokud jde o tituly Panny Marie, koncil vše odbyl krátkou zmínkou, že „blahoslavená Panna je vzývána v církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice“, ačkoliv část koncilních otců požadovala, aby koncil slavnostně potvrdil učení o Panně Marii Prostřednici všech milostí a Spoluvykupitelce. Velký spor se na koncilu rozhořel i kolem titulu Matka Církve, ale ani pro něj se v konstituci Lumen gentium nenašlo místo, třebaže se pro jeho uvedení v textu vyslovil sám papež Pavel VI. Odpůrce začlenění titulu Matka Církve kardinál Augustin Bea lišácky tvrdil, že mezi koncilem a papežem nedošlo v této věci k žádnému sporu, jelikož zmíněný titul je implicitně obsažen v celém dokumentu. Pavel VI. alespoň prohlásil Pannu Marii za Matku Církve ve svém poslovu na závěr třetího koncilního zasedání.

Nicméně také Pavel VI. zastával názor, že tradiční mariologie nepromlouvá k modernímu člověku a je třeba ji v rámci lidských ohledů upravit podle „kulturních podmínek“. V apoštolské exhortaci Marialis cultus z roku 1974 psal, že se má „odstranit jedna z příčin těžkostí, které se vyskytují při uctívání Matky Páně: totiž nesrovnalost mezi obsahem tohoto uctívání a dnešními antropologickými názory i pronikavě změněnými psychologicko-sociologickými podmínkami, ve kterých žijí a pracují naši současníci“.

Ale už v roce 1970 prestižní časopis Marianum: ephemerides mariologiae, do něhož přispívají přední mariologové, věnoval celé číslo situaci po koncilu, přičemž toto období označil za „dekádu bez Marie“. Za jeden z hlavních důvodů daného stavu byl zmíněn ekumenismus, který se stal tématem číslo jedna v Církvi a odsouvá vše ostatní do pozadí. Známý francouzský mariolog P. René Laurentin a zapálený stoupenec koncilu dokonce prohlásil: „Mariánské hnutí skončilo!“ Jiný známý mariolog, ekumenista a odpůrce „integralismu“ P. Wolfgang Beinert hovořil o tom, že „došlo v podstatě ke zničení mariologie a mariánské úcty. Po všeobecné slávě Matky Boží v době Pia XII. nastalo hluboké ticho…“

PDF (formát pre tlač)