Napoleonova korunovace aneb Ponížení Církve zvěčněné na plátně

Martin R. Čejka
18. júna 2025   Cirkev História Politika

Žijeme v době, kdy obrazy, zejména ty pohyblivé, představují významnou část mezilidské komunikace. Byť se to snad bude zdát některým neuvěřitelné, lidstvo po většinu svých dějin nemělo žádné chytré mobilní telefony, počítače a internet, což ovšem neznamená, že by obrazy nehrály důležitou roli, pokud jde o sdělování myšlenek. V novověku se pak postupně stále více stávaly také nástrojem ideologické propagandy.

Mezi obrazy, které mají zvláštní historickou výpovědní hodnotu, patří bezesporu i Napoleonova korunovace (plným a přesnějším názvem Pomazání císaře Napoleona I. a korunování císařovny Josephiny v pařížské katedrále Notre-Dame dne 2. prosince 1804) jednoho z nejvýznamnějších neoklasicistních malířů Jacquese-Louise Davida.

Ačkoliv David dosáhl nemalého věhlasu ještě za „starého režimu“, valná část jeho tvorby je spojena s porevoluční dobou. Ostatně není divu, jelikož sám patřil k zapáleným stoupencům revoluce, byl přítelem Maximiliena Robespierra, členem Společnosti přátel ústavy, čili jakobínů, a samozřejmě svobodným zednářem (lóže La Moderation). Jako člen Výboru pro všeobecnou bezpečnost hlasoval v Národním konventu pro trest smrti pro krále Ludvíka XVI. Později ho Napoleon jmenoval dvorním malířem.

O Davidově nezpochybnitelném nadání svědčí jeho díla a každý, kdo aspiruje na status průměrně kulturního člověka, by měl znát alespoň Přísahu Horatiů, Smrt Sokratovu, Maratovu smrt nebo Napoleona překračujícího Alpy. A samozřejmě již zmíněnou Napoleonovu korunovaci, kterou dokončil roku 1807. Dříve než se budeme tomuto plátnu o rozměrech téměř deseti metrů délky a přes šest metrů výšky věnovat blíže, neuškodí si krátce načrtnout jeho historické pozadí.

Prvotní revoluční nadšení části francouzského obyvatelstva, ale i některých zástupců lidu, začalo časem slábnout. Každodenní změny zákonů, vymýšlení nových svátků a kalendáře, popravy odpůrců té či oné strany a vojenská tažení, mohly bezesporu skýtat jisté dočasné povyražení, ale stále více lidí docházelo k závěru, že čeho je moc, toho je již příliš. Země navíc kromě chaosu začínala výrazně pociťovat i hospodářský úpadek. Za této situace se část Direktoria spolu se všeobecně oblíbeným třicetiletým velitelem Napoleonem Bonapartem rozhodla provést převrat. K tomu také za pomoci armády 18. brumairu (čili v řeči civilizovaných lidí 9. listopadu) došlo a Napoleon se následně stal prvním konzulem. Jako takový mohl iniciovat tvorbu všech zákonů, jmenovat ministry a jiné činitele, vyhlašovat válku a uzavírat mír. Francouzský národ, který měl všech demokratických politiků upřímně dost a toužil po normalizaci, vyjádřil Napoleonovi i nové ústavě v plebiscitu ze 7. února 1800 jasnou podporu (pro hlasovalo 3 011 007 občanů, proti 1562).

Ač byl Napoleon celým svým svědomím republikánem, nebránilo mu to, aby pro sebe usiloval o monarchickou moc. Podařilo se mu „přesvědčit“ senátory, že jediným způsobem jak zabránit restauraci bourbonské monarchie bude ustanovit jej francouzským císařem, což senát také 18. května 1804 učinil a 2. prosince pak za trpné přítomnosti papeže Pia VII. proběhla v pařížské katedrále Notre-Dame pompézní korunovace.

Součástí Napoleonovy normalizace a zároveň krokem k požehnání jeho korunovace byla snaha o urovnání vztahů s Církví, které pochopitelně citelně utrpěly revolučním protikatolickým útlakem. Napoleon jmenoval zástupce, kteří měli se Svatým stolcem dojednat podmínky smíru v podobě vzájemné dohody, tedy konkordátu. Ten byl nakonec 15. července 1801 v Paříži podepsán představiteli obou stran, za Francii samotným Napoleonem a v zastoupení papeže kardinálem Ercolem Consalvim. Církev byla pro dobro duší ochotná učinit dalekosáhlé ústupky, jen aby mohlo dojít k postupné obnově duchovního života a pastorační činnosti. Nepřekvapuje tudíž, že konečný „kompromis“ byl mnohem výhodnější pro francouzský stát. Napoleon navíc nyní mohl vystupovat v roli ochránce katolíků a do jisté míry i zasahovat do církevních záležitostí. Napoleon měl v dubnu 1801 svému bratru Lucienovi říci: „Obratní dobyvatelé se nezaplétají s kněžími. Dokážou je ovládat a využívat.“

Konkordát sice uznával, že „katolicismus je náboženstvím velké většiny Francouzů“, ale francouzský stát jako takový se k němu nehlásil, neboť se řídil zásadou „náboženské svobody“. Církev měla příslušet svoboda konat veřejně své bohoslužby v souladu s policejními předpisy, které vláda považovala s ohledem na veřejný pořádek za nezbytné. O tom, zda veřejné náboženské obřady narušují veřejný pořádek, rozhodoval patřičný starosta, který měl rovněž pravomoc takové obřady zakázat, pokud došel k závěru, že představují ohrožení veřejného pořádku v obci. Papež měl sice právo biskupy odvolávat, ale francouzská vláda si s odvoláním na konkordát z roku 1516 (mezi králem Františkem I. Francouzským a papežem Lvem X.) nárokovala právo biskupy jmenovat, což konkordát uznával. Stát hradil platy duchovních a ti zas byli povinni složit přísahu věrnosti státu. Církev se také vzdala veškerých nároků na církevní pozemky, které byly zabaveny po roce 1790. Neděle byla znovu zavedena jako „svátek“, ale republikánský kalendář jinak trval až do 1. ledna 1806, kdy byl opět nahrazen gregoriánským.

I přesto se konkordátu podařilo otupit nevraživost katolíků vůči porevolučnímu státu. Kněží se vrátili z vyhnanství nebo vystoupili z podzemí a znovu se ujali své služby v kostelech, které nyní ovšem patřily novým vlastníkům nebo státu. Jen ve velmi málo farnostech zůstali dále tzv. přísežní kněží, kteří přísahali na revoluční Občanskou ústavu duchovenstva.

Jak bylo řečeno, francouzský senát demokraticky posvětil Napoleonovu touhu stát se císařem a brzy začaly přípravy na okázalou korunovaci. Symbolika korunovace byla částečně převzata z karolínských tradic i revoluce, stejně jako z obřadů „starého režimu“ (byť bez „zbytečného“ důrazu na katolické prvky). Přesto se při korunovaci 2. prosince 1804 na první pohled zdálo, že většina katolických tradic byla zachována. Nicméně pozornému divákovi nemohlo uniknout, že některé Napoleon a jeho manželka Josefína záměrně přehlíželi. Například zůstali sedět během Veni Creator a Litanie ke všem svatým, což nešlo v katedrále Notre-Dame přehlédnout.

Během obřadu se zpívaly obvyklé chvalozpěvy a oděv měl odkazovat na římské císaře. Jisté potíže ale nastaly už během příprav s korunou, která byla za Velké francouzské revoluce zničena jako symbol tyranie. Napoleon tedy nechal vyrobit novou korunu ve středověkém stylu a označil ji za Korunu Karla Velikého. Aby jí přidal na váze, zaplatil za studii, která potvrzovala její „pravost“ a „starobylost“.

K největšímu pozdvižení ovšem došlo v okamžiku samotného vložení koruny. Formule pro francouzskou korunovaci zněla Accipe coronam… („Přijmi korunu…“), což naznačovalo, že koruna je vložena na hlavu panovníka a on ji přijímá. Napoleon však dal přednost slovům Coronet vos Deus… („Korunuj vás Bůh…“). Papež Pius VII. s touto změnou souhlasil a církevní historici se dodnes dohadují proč. Zatímco Pius VII. říkal formuli, Napoleon se otočil, sundal si vavřínový věnec, vzal papeži korunu z rukou a sám sebe korunoval. Pak korunoval i klečící Josefínu malou korunou s křížem, kterou si nejprve nasadil sám, a až pak ji vložil na její hlavu. Symbolický význam toho všeho byl jasný: Napoleon chtěl ukázat, že se stal císařem na základě vlastních zásluh a vůle lidu a že korunu přijímá přímo od Boha, nikoliv od nějaké jiné moci, i kdyby to byla Církev. Množné číslo vos („vás“) bylo použito, protože Napoleon a jeho manželka měli přijmout korunu téměř současně, což byla další odchylka od zvyklostí.

Uvedené události zachycuje jako svébytný historický dokument právě Davidův obraz. Jeho vyhotovením ho pověřil sám Napoleon a malíř byl také korunovaci přítomen. Zároveň mělo dílo plnit i propagandistickou roli, o čemž mj. svědčí i to, že se David ne vždy držel faktů. Korunovace se například nezúčastnila z důvodu rozepří mezi Napoleonem a jeho bratrem Lucienem jejich matka Maria Letizia. David z ní ovšem na svém obrazu učinil třetí nejdůležitější postavu hned za císařským párem a namaloval ji, jak s úsměvem shlíží s balkonu na probíhající korunovaci. Na obřadech v katedrále rovněž nebyl vyslanec osmanského císaře Mahmuta II. Mehmet Sait Halet Efendi, ačkoliv ho malíř umístil do pravého rohu za oltářem.

Napoleon pravidelně navštěvoval Davidův ateliér a dohlížel na probíhající práce. Malíř chtěl původně zachytit okamžik, kdy Napoleon korunuje sám sebe, což potvrzuje dochovaná skica i rentgenová radiografie samotného obrazu. Nakonec ale na Napoleonovo naléhání i rady svého žáka, dvorního malíře Françoise Gérarda od svého záměru upustil a zobrazil korunovaci Josefíny. Prvotní Davidovy návrhy ještě více zdůrazňovaly trpnou roli papeže Pia VII.: seděl shrbený s rukama v klíně za zády imperátora, který si odhodlaným gestem vkládal na svou hlavu korunu. V konečném provedení má sice papež ve „vedlejší roli“ mírně pozvednutou pravou ruku, kterou žehná probíhající korunovaci, ale výraz jisté odevzdanosti nezmizel. Jakoby vlastně říkal: „Ač nechtě, musím tady pro dobro duší být…“

PDF (formát pre tlač)