Mnohoženství v rámci synodální plurality. Kola trapnosti se roztáčejí

Martin R. Čejka
17. decembra 2024   Cirkev   CZ, Komentár

Z dějin víme, že když se jednou otevřou stavidla revoluce, získávají její vlny postupně na síle, až zpravidla dosahují výšek nebetyčné hlouposti. Další a další z revolucionářů touží prokázat svůj zápal a oddanost věci, a proto přicházejí s novými nápady a vylepšeními, do nichž se často promítají jejich vlastní frustrace a úchylky. Vzhledem k tomu, že odhodili zdravý rozum a dobrovolně svolili, aby jejich mysl posedla ta „správná“ idée fixe, mohou projevy jejich angažovanosti nabírat vskutku kuriózních a neotřelých podob. Každá revoluce nakonec dříve či později narazí do zdi neměnných zákonů a lidské přirozenosti, za sebou ovšem zanechá hromady obětí a trapnosti.

Podobně i tzv. synodální proces, který kromě jeho fanatických vyznavačů v podstatě nikoho zvlášť nezajímá, propůjčil některým zanícencům křídla a ti se začali vznášet k výšinám vynalézavosti. Ukázkou může být diskuse, kterou na Mnichovské univerzitě uspořádal koncem listopadu univerzitní online časopis věnovaný právu (zejména kanonickému) a náboženství NomoK@non. Diskuse nesla název „Interkulturní kanonické právo“ a měla se věnovat otázce kulturní plurality, která, jak uvedli sami pořadatelé, „vyvstala u příležitosti Synody o synodalitě“. V rámci diskuse vystoupili teolog a odborník na kanonické právo prof. Matthias Pulte z Univerzity Johannese Gutenberga v Mohuči a prof. Jean Olivier Nke Ongono z Mnichovské univerzity, který se věnuje „globálnímu vedení Církve“ (Globale Kirchenleitung) a pochází ze střední Afriky.

Hlavní diskuse se točila kolem otázky, nakolik kanonické právo, které je úzce spjato s evropskou kulturou, a dokonce se s ní prolíná, neboť vychází z římského a germánského práva, odpovídá univerzalismu Církve a současnému stavu, kdy Církev působí na pěti kontinentech ve velmi rozmanitých kulturních podmínkách.

Prof. Nke Ongono nejprve hovořil o významu a ústřední roli rodiny v „africké eklesiologii“, načež upozornil, že mnohoženství „je v západní a střední Africe součástí kultury“, přičemž kanonické právo tuto formu manželství prozatím neuznává. Prof. Pulte neviděl v této otázce z pohledu kanonického práva příliš mnoho manévrovacího prostoru, ale prof. Nke Ongono trval na tom, že mnohoženství je realitou, a vyzval k vypracování patřičného pastoračního řešení.

Tím se sice oba katoličtí akademici dostali do mírného sporu, ale nakonec se shodli, že „Církev přichází, aby přinášela Krista, nikoliv nějakou kulturu nebo etnickou skupinu“. Proto „si Evropané musí nejprve uvědomit, do jaké míry je současná podoba kanonického práva a teologie úzce spjata s jejich vlastní kulturou“, přičemž obojí se má na různých místech přizpůsobit tak, aby to odráželo kulturu, v níž Církev působí. Jinými slovy, kanonické právo má zohlednit „mnohoženství“, které je součástí africké kultury.

Bohužel, „zpráva z tisku“ neuvádí, jak na tento návrh reagovaly postarší bílé, německé sestry, které na podobných diskusních akcích neúnavně reprezentují svěží avantgardu a statečně bojují proti patriarchátu, sexismu a spol. Jejich srdce bylo zcela jistě roztrženo mezi povinným obdivem a náklonností k představiteli neevropské kultury, který navíc prosazoval netradiční pohled na zkostnatělé mravy, a tušením, že postavení ženy v africkém mnohoženství není zrovna ztělesněním feministických snů a tužeb.

Výše popsaná diskuse je ukázkovým příkladem manipulace, se kterým se ze strany „reformátorů“ setkáváme s železnou pravidelností, jelikož lze oba teology a odborníky jen stěží podezřívat z neznalosti věci. Samozřejmě je nepopiratelnou skutečností, že mezi kanonickým právem a evropskou kulturou nacházíme spojitost, jelikož se vyvíjelo v určitém historickém a kulturním rámci. To ale neznamená, že v případě manželství nemá univerzální platnost a mělo by se přizpůsobovat různým oblastem a kulturám. Navíc monogamie není čistě lidským předpisem, který vychází z nějakých římských či germánských libůstek, jak naznačuje prof. Nke Ongono.

Když Pán Ježíš říká: „Proto opustí člověk otce svého a matku svou a přilne k své manželce, a ti dva budou jedním tělem. Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo“ (Mk 10,7–8; srov. Mt 19,4–6), pak to říká v kulturním prostředí, kde bylo mnohoženství do jisté míry stále praktikováno. Neprohlásil to v Římě, nýbrž v Judsku.

Těžko můžeme považovat za souhlas s mnohoženstvím slova sv. Pavla: „Pro uvarování smilstva ať má každý svou manželku a každá svého muže! Muž ať plní manželce svou povinnost a podobně i manželka svému muži! Manželka nemá moci nad svým tělem, nýbrž její muž; podobně ani muž nemá moci nad svým tělem, nýbrž jeho manželka. Nezkracujte v tom jeden druhého, leda po vzájemné dohodě na čas, abyste se uvolnili k modlitbě; ale pak opět buďte spolu, aby vás pro vaši nezdrženlivost nepokoušel satan. To však pravím jako doporučení, a ne jako rozkaz. Vždyť bych chtěl, aby všichni lidé byli, jako jsem já; ale každý má od Boha vlastní dar: jeden takový, jiný onaký!“ (1Kor 7,2–7)

V obou případech se jasně hovoří o „jednom“ a „druhém“, nikoliv o „jednom“ a „druhých“, co se manželství týče. Vždy to bylo vykládáno monogamicky. Ostatně Tridentský koncil jasně učí: „Kdo by prohlásil, že křesťanům je dovoleno mít více žen a že to žádný Boží zákon nezapovídá, ten nechť je vyobcován“ (24. zasedání, kánon 2.). Je tudíž zřejmé, že Církev chápe monogamii jako „Boží zákon“, nikoliv pouze jako lidský předpis.

Je to ostatně zřejmé už z toho, že Pán Ježíš ve výše uvedeném výroku vlastně cituje slova z knihy Genesis, kde se v souvislosti se stvořením člověka uvádí: „Protož opustí člověk otce svého i matku a přilne k manželce své, že budou dva tělem jedním“ (Gn 2,24). Ve starozákonní době se sice s mnohoženstvím setkáváme, ale tuto skutečnost je třeba chápat v historických a náboženských souvislostech. Celé dějiny vyvoleného národa směřují k jednomu okamžiku, jímž je příchod Vykupitele. Právě s ohledem na tento konečný cíl Bůh některé věci slabým lidem na oné cestě „trpí“ a „dovoluje“, ale zároveň je pomalu a vytrvale vede k dokonalosti.

Vidíme to třeba v případě rozvodu, který je za jistých okolností povolen (Dt 24,1), ale Pán Ježíš říká: „Pro tvrdost vašeho srdce dovolil vám Mojžíš propouštěti vaše manželky; ale z počátku tak nebylo“ (Mt 19,8). Pokud hovoříme o mnohoženství, tak ho Písmo nikde nedoporučuje, spíše naopak, na příkladech od něj odrazuje. Proroci přirovnávají vztah mezi Bohem a Izraelem ke vztahu mezi mužem a ženou, přičemž je zřejmé, že Bůh je věrný a neprovozuje „mnohoženství“. Stěží najdeme případ ve Starém zákoně, kdy mnohoženství jako takové vede k něčemu dobrému. Prvním, kdo se k němu uchýlil, byl Kainův potomek Lamech. A o králi Šalamounovi se píše, že „žen jakožto královen měl sedm set a ženin tři sta; a ty ženy zvrátily srdce jeho“ (1Kr 11,3). Vzor bohabojnosti Noe měl oproti tomu jednu ženu (Gn 7,7), totéž platí o dalších velkých postavách, jako byli Mojžíš (Ex 2,21), Áron (Ex 6,23), jeho syn Eleazar (Ex 6,25), Tobiáš nebo Jób.

Jak už bylo naznačeno, mnohoženství je těžko slučitelné s křesťanským pohledem na manželství, tedy na roli muže a ženy a na důstojnost obou. Představa, že si manžel podle chvilkové nálady vybírá jednu z více manželek, aby s ní prožil noc, je na hony vzdálená úctě a lásce, jíž se má žena těšit. Nemluvě o různých patologických jevech, ke kterým by taková „domácnost“ vedla, pokud jde o výchovu dětí.

Ale na katolické učení, ani zdravý rozum někteří zanícení vyznavači synodality podle všeho nedbají. V duchu výstřední německé dialektiky se dokážou na jednu stranu halasně dožadovat nejrůznějších pseudopráv žen, a zároveň s účastným pochopením přitakávat požadavkům na mnohoženství, vznášejí-li je černí bratři. Zanedlouho se dočkáme, že takoví lidé budou v rámci boje proti klimatickým změnám vyzývat k omezení spotřeby masa, a pak na nekonečných schůzích ve jménu inkluze a různorodosti odsuzovat evropské „xenofoby“ a „rasisty“ za to, že se povyšují nad kulturu kanibalů a vnucují jim své omezené mravní vzorce.

PDF (formát pre tlač)